5 Afs 68/2009 — Nejvyšší správní soud

6 A 76/2015- 39 - text 15 pokračování 6A 76/2015 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň Mgr. Gabriely Bašné a JUDr. Naděždy Treschlové ve věci žalobce: Veolia Energie ČR, a.s., IČ: 45193410, se sídlem 28. října 3337/7, Moravská Ostrava, právně zastoupeným Mgr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem se sídlem Praha 1, Jáchymova 26/2, proti žalovanému: Státní energetická inspekce, ústřední inspektorát, se sídlem Praha 2, Gorazdova 1969/24, o žalobě proti rozhodnutí ústředního ředitele žalovaného č. 904004515 ze dne 4. 2. 2015, t a k t o: I. Žaloba s e z a m í t á. II. Žádný z účastníků n e m á právo na náklady řízení. O d ů v o d n ě n í: [1] Žalobce se podanou žalobou ke zdejšímu soudu domáhal jak zrušení rozhodnutí ústředního ředitele žalovaného ze dne 4. 2. 2015, č. 904004515 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Státní energetické inspekce, územního inspektorátu pro Moravskoslezský kraj, ze dne 18. 12. 2014, č. 814018114 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), tak rozhodnutí prvostupňového. Prvostupňovým rozhodnutím byla žalobci ve výroku I. uložena pokuta ve výši 519.700,- Kč za správní delikt podle § 16 odst. 1 písm. c) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o cenách“), kterého se dopustil tím, že jako výrobce elektřiny z kombinované výroby elektřiny a tepla ve výrobně Elektrárna Třebovice, Elektrárenská 5562/17, Ostrava, v rozporu s věcnými podmínkami stanovenými cenovým orgánem dikcí § 5 odst. 5 citovaného zákona pro uplatnění úředně stanovené pevné ceny v kontrolovaném období září 2011 fakturoval a přijal platbu za příspěvek k ceně elektřiny vyrobené z kombinované výroby elektřiny a tepla přesto, že nebylo dosaženo minimální účinnosti užití energie podle bodu (16) přílohy č. 4 vyhlášky č. 344/2009 Sb., vydané k provedení § 32 zákona č. 458/2000 Sb., ve znění účinném v kontrolovaném období (dále také jen „vyhláška č. 344 nebo pouze vyhláška podle kontextu“), čímž nebyly splněny podmínky pro čerpání příspěvku k ceně elektřiny z kombinované výroby elektřiny a tepla. Nedodržením podmínek, pravidel a postupů stanovených cenovým orgánem pro úředně stanovenou pevnou cenu danou bodem (2.2.) Cenového rozhodnutí Energetického regulačního úřadu č. 2/2010 ze dne 8. listopadu 2010 a stanovené regulace formou pevné ceny podle § 5 odst. (5) zákona o cenách byl společností Dalkia Česká republika, a.s. (obchodní firma žalobce v době vydání prvostupňového správního rozhodnutí) neoprávněně nárokován příspěvek ve výši 433.093,50 Kč bez DPH, tj. 519.712,20 Kč s DPH a byl tak získán nepřiměřený majetkový prospěch v této výši. Souběžně v souladu s § 79 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „správní řád“), bylo výrokem II. rozhodnuto o nákladech řízení, stanovených paušální částkou ve výši 1.000 Kč. [2] Žalobce v žalobě namítá, že blanketní odvolání, které podal v zákonné lhůtě, neobsahovalo žádný odvolací důvod a neumožňovalo tedy žalovanému, aby napadené rozhodnutí věcně přezkoumal. Proto muselo být doplněno, k čemuž byl žalovaný povinen žalobce vyzvat dle § 37 odst. 3 správního řádu, avšak žalovaný tuto povinnost nesplnil, a tedy postupoval v rozporu se zákonem a řízení, ve kterém bylo vydáno napadené rozhodnutí, zatížil vadou. [3] Dále uvádí, že žalovaný odvodil svou pravomoc k zahájení řízení o uložení pokuty z ust. § 93 odst. 2 zákona č. 458/2000 Sb., energetický zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „energetický zákon“), a tudíž měl postupovat právě dle ustanovení hlavy IV. energetického zákona, která jsou v tomto konkrétním případě speciální normou ve vztahu k příslušným ustanovením zákona o cenách. Žalobce uvádí, že tuto specialitu lze odvozovat i ze samotného vymezení lhůt pro zahájení řízení, neboť délka lhůty pro zahájení řízení podle energetického zákona je kratší než obecná lhůta stanovená v zákoně o cenách, čímž zvyšuje nároky na efektivitu a odbornost žalovaného v souvislosti s postupem při provádění kontrol jemu svěřených energetickým zákonem, vysoká dynamičnost rozvoje energetického odvětví a množství novelizací příslušných zákonných i podzákonných právních předpisů ve vztahu k následnému dokazování případných nedostatků zjištěných v rámci kontrolní činnosti. Lhůta pro zahájení správního řízení, ve kterém bylo vydáno napadené rozhodnutí, se tak měla řídit ustanovením § 95 odst. 4 energetického zákona, podle kterého lze řízení zahájit nejpozději do dvou let ode dne, kdy k tvrzenému porušení povinnosti Žalobkyní došlo. Předmětem řízení bylo údajné nenaplnění podmínky minimální účinnosti při výrobě elektřiny z KVET (kombinovaná výroba elektřiny a tepla) v kontrolovaném období září 2011, tedy k údajnému porušení podmínek stanovených v cenovém rozhodnutí mělo dojít v září 2011. Správní řízení bylo zahájeno 20. října 2014, tedy více než 3 roky po tvrzeném porušení. [4] Podle žalobce nadto rozhodnutí v prvním stupni trpí zásadní vadou, když se žalovaný v rozporu s ustanovením § 68 odst. 3 správního řádu nevypořádal s námitkami, které žalobce uvedl ve svém stanovisku ke správnímu řízení o uložení pokuty ze dne 3. listopadu 2014. [5] Dále namítá, že o námitkách žalobce proti protokolu rozhodl "ředitel územního inspektorátu" žalovaného, avšak dle názoru žalobce měl o nich rozhodovat "ředitel ústředního inspektorátu" žalovaného, neboť pouze ten je vedoucím kontrolního orgánu ve smyslu § 18 zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákon o státní kontrole“). Podle ustanovení § 92 energetického zákona a § 4 odst. 1 Statutu žalovaného je územní inspektorát pouze vnitřní organizační jednotkou, nikoli samostatným orgánem státní správy. O námitkách žalobce tak nebylo rozhodnuto v souladu se zákonem, a proto toto rozhodnutí mělo být zrušeno a nikoli být podkladem pro rozhodnutí v prvním stupni ani pro napadené rozhodnutí. [6] Žalobce dále nesouhlasí se závěrem žalovaného v odůvodnění napadeného rozhodnutí, že požadavek minimální účinnosti výroby elektřiny podle bodu (16) přílohy č. 4 k vyhlášce 344 musel žalobce splňovat, aby měl nárok na příspěvek za elektřinu vyrobenou v Elektrárně Třebovice v období měsíce září 2011. Podle žalobce žalovaný není podle ustanovení § 93 odst. 1 energetického zákona oprávněn kontrolovat dodržování ustanovení energetického zákona, a nemohl posuzovat, zda elektřina, kterou žalobce vyráběl v Elektrárně Třebovice v září 2011, splňovala podmínky § 32 odst. 2 energetického zákona. I kdyby tomu tak bylo, musel by žalovaný dospět k závěru, že podmínka minimální účinnosti užití energie se na daný případ neaplikuje. Jak žalovaný sám uvádí, ve vztahu k požadavku minimální účinnosti užití energie je třeba aplikovat vyhlášku č. 349/2010 Sb. Předmětná vyhláška však ve svém § 7 jednoznačně uvádí, že "se vztahuje na nově zřizovaná zařízení pro výrobu elektřiny nebo tepelné energie a na zařízení pro výrobu elektřiny nebo tepelné energie, u nichž se provádí změna dokončených staveb (dále jen „rekonstrukce zařízení“)". Z tohoto přechodného ustanovení vyplývá úmysl zákonodárce zatížit požadavkem splnění minimální účinnosti užití energie (který jde nad rámec požadavků stanovených příslušnou směrnicí – viz níže) pouze nově budovaná či rekonstruovaná zařízení a nikoli zařízení stávající. Elektrárna Třebovice však nebyla ani nově zřizovaným zařízením, ani u ní neproběhla rekonstrukce zařízení. Podle žalobce tak na Elektrárnu Třebovice se vyhláška č. 349/2010 Sb. nevztahuje, a tudíž jejím prostřednictvím nelze ani uplatnit požadavek, že "zařízení pro kombinovanou výrobu elektřiny a tepla musí splňovat parametry vysokoúčinné kombinované výroby elektřiny a tepla stanovené vyhláškou č. 344/2009 Sb.". [7] Žalobce se ztotožňuje s tvrzením, že podle cenového rozhodnutí muselo být množství elektřiny, pro kterou byl nárokován příspěvek, vykázáno dle vyhlášky č. 344/2009 Sb., avšak zde jde o výpočet množství elektřiny, nikoli o posuzování kritérií UPE či minimální účinnosti užití energie. Z uvedeného vyplývá podle názoru žalobce, že žalovaný nebyl oprávněn splnění podmínky minimální účinnosti s odkazem na cenové rozhodnutí kontrolovat, neboť jej cenové rozhodnutí nestanoví. Proto při posuzování splnění podmínek dle cenového rozhodnutí nemohl žalovaný toto kritérium uplatňovat a následně uložit žalobci trest za správní delikt spočívající v tvrzeném nesplnění tohoto kritéria. [8] Žalobce dále namítá, že v napadeném rozhodnutí žalovaný uvádí, že žalobce stanovil ηel KVET ve výši 53,7%, avšak měla být stanovena elektrická účinnost ηel ZAŘÍZENÍ. S tímto závěrem žalobce nesouhlasí, když už z fyzikální podstaty nemůže být celková účinnost odběrového kondenzačního turbosoustrojí parametrem vysokoúčinné kombinované výroby elektřiny a tepla. Kondenzační odběrová turbína je jedním ze zdrojů KVET. Pro hodnocení zdrojů KVET, tedy i jejich účin