7 As 59/2012 — Nejvyšší správní soud

8 A 21/2014- 28 - text 8 pokračování 8A 21/2014 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň JUDr. Marcely Rouskové a JUDr. Hany Pipkové v právní věci žalobce: HULMAN – kovošrot s.r.o., sídlem Pohořelice, Vídeňská 999, IČ 255 68 311, zast. JUDr. Ivou Zlochovou, advokátkou, sídlem Žďár nad Sázavou, Havlíčkovo nám. 153/2, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, sídlem Praha 10, Vršovická 1442/65, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 12. 2013, č.j. 2035/560/13 79768/ENV/13, t a k t o : I. Rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 3. 12. 2013, č.j. 2035/560/13 79768/ENV/13, a rozhodnutí České inspekce životního prostředí, Oblastního inspektorátu Brno, ze dne 17. 10. 2013, č.j. ČIŽP/47/OOH/SR01/1307638.003/13/BZP, s e z r u š u j í a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 9.800 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobce JUDr. Ivy Zlochové, advokátky. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo v souladu s § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále též „s.ř.“), zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí České inspekce životního prostředí, Oblastního inspektorátu Brno (dále též „správní orgán prvního stupně“) ze dne 17. 10. 2013, č.j. ČIŽP/47/OOH/SR01/1307638.003/13/BZP, jímž byla žalobci dle § 66 odst. 4 písm. f) zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, uložena pokuta ve výši 110.000 Kč za porušení povinnosti stanovené v § 37b odst. 1 písm. d) zákona č. 185/2001 Sb., kterého se žalobce měl dopustit tím, že vystavil potvrzení o převzetí autovraků, které však fyzicky nepřevzal. Žalovaný v odůvodnění v záhlaví označeného rozhodnutí zrekapituloval průběh správního řízení a mimo jiné uvedl, že při kontrole dne 11. 4. 2013 v provozovně pana M. K., v areálu bývalého JZD K. D., k.ú. D., správní orgán prvního stupně zjistil 4 ks vozidel, na které bylo dle databáze MAISOH v roce 2013 vystaveno „Potvrzení o převzetí autovraku“, jež vystavil žalobce. Při kontrole, kterou správní orgán prvního stupně provedl dne 12. 10. 2012 v provozovně pana V. P., bylo zjištěno 7 ks vozidel, na něž dle databáze MAISOH žalobce vystavil v roce 2012 rovněž „Potvrzení o převzetí autovraku“. Žalovaný dospěl k závěru, že byl shromážděn dostatek důkazů a při rozhodování správní orgán prvního stupně vycházel z natolik zjištěného stavu věci, ze kterého mohl vyvodit správné závěry; přitom nedal za pravdu žalobcově námitce ohledně nedostatečného vypořádání s jeho připomínkami. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí dále zabýval lhůtou pro zahájení řízení a pro vydání rozhodnutí ve smyslu § 67 odst. 1 zákona č. 185/2001 Sb. (uzavřel, že tyto lhůty byly dodrženy). Podle žalovaného vystavením potvrzení o převzetí autovraku, aniž by k fyzickému převzetí autovraku došlo, byl porušen § 37 odst. 1 písm. f) zákona č. 185/2001 Sb., za což lze dle § 66 odst. 4 písm. f) zákona č. 185/2001 Sb. uložit pokutu do výše 50.000.000 Kč. Žalovaný shledal pokutu ve výši 110.000 Kč, tedy na samé spodní hranici zákonné sazby, jako odpovídající charakteru spáchaného správního deliktu, a to i s ohledem na skutečnost, že nebylo prokázáno poškození životního prostředí nebo zdraví lidí; žalovaný uzavřel, že uložená pokuta není nepřiměřeným zásahem do majetkových poměrů pachatele správního deliktu. Podle žalovaného zákon neumožňuje prominutí pokuty. Žalovaný dále uvedl, že k naplnění skutkové podstaty ohrožovacího deliktu ve vztahu k životnímu prostředí dojde vždy, když nejsou ze strany subjektu nakládajícího s odpady dodržovány právní předpisy týkající se nakládání s odpady, neboť již takovým jednáním je vyvoláno nebezpečí vzniku ohrožení životního prostředí; ohrožení životního prostředí spočívá právě v jednání účastníka řízení v rozporu s právem a odvolací orgán neshledal, že by se jednalo o zjevně nepřiměřený postih. Správní orgán prvního stupně podle žalovaného zohlednil všechny skutečnosti zjištěné v průběhu řízení a hodnotil ty, které svědčily v neprospěch, i ty, jež případně mohly svědčit v jeho prospěch. Žalovaný uzavřel, že pokuta byla uložena v přiměřené výši i ve vztahu k jiným srovnatelným případům. Žalobce v žalobě namítal, že vytýkané jednání se skutečně stalo, nicméně všechny autovraky byly následně skutečně a fyzicky převzaty žalobcem a řádně zlikvidovány; uložená pokuta je pak nepřiměřená a neodpovídá závažnosti ohrožení životního prostředí. Napadené rozhodnutí je dle žalobce nepřezkoumatelné, nejasné a nesrozumitelné, neboť chybí důvody, jimiž se správní orgán při ukládání výše pokuty řídil. Správní orgán se podle žalobce nezabýval samotnou mírou poškození životního prostředí, z čehož vyplývá, že k poškození životního prostředí žádným způsobem nedošlo a bylo nutno se zabývat pouze závažností ohrožení životního prostředí; otázkou zkoumání závažnosti ohrožení životního prostředí se žalovaný vůbec nezabýval, když pouze zkonstatoval ve svém napadeném rozhodnutí, že k naplnění skutkové podstaty ohrožovacího deliktu dojde vždy, když nejsou ze strany subjektu nakládajícího s odpady dodržovány právní předpisy týkající se nakládání s odpady. Správní orgán se měl zabývat tím, jak závažné je ohrožení životního prostředí při naplnění konkrétní skutkové podstaty. Další právní argumentace či jiná právní úvaha správního orgánu chybí. Napadené rozhodnutí tak dle žalobce neobsahuje žádné konstatování o míře závažnosti ohrožení životního prostředí, jak uvádí § 67 odst. 2 zákona č. 185/2001 Sb. Žalobce dále namítal porušení § 2 odst. 3, 4, § 6 odst. 2 a § 68 odst. 3 s.ř. Podle žalobce odůvodnění napadeného rozhodnutí neobsahovalo úvahy, kterými se správní orgán řídil při svém rozhodování, jakož i výklad předpisů, jež vedly k vydání napadeného rozhodnutí. Napadené rozhodnutí pouze odkazuje na závěry provedené správním orgánem prvního stupně, aniž by žalovaný věc hodnotil sám. Správní orgán se dle žalobce dále nezabýval tím, že autovraky byly skutečně na provozovnu žalobce po kontrole převedeny a stav provedený zápisem v databázi MAISOH odpovídal faktickému a skutečnému stavu. K závažnému ohrožení stavu životního prostředí tak nemohlo dojít a ani nedošlo. S těmito námitkami se správní orgán prvního stupně žádným způsobem nevypořádal. Nad rámec toho poukazuje správní orgán ve svém rozhodnutí i na jiné správní delikty spáchané žalobcem, které se dle žalobce uvedené věci netýkají a sahají do minulosti; takový poukaz neumožňuje zákon č. 185/2001 Sb. ani s.ř. Dále žalobce brojil proti dle jeho názoru nedostatečnému odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Závěrem navrhl, aby soud rozhodnutí žalovaného a jemu předcházející rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušil dle § 78 odst. 1 s.ř.s. nebo aby sám ve věci dle § 78 odst. 2 s.ř.s. rozhodl tak, že uloženou pokutu sníží. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě setrval na svém rozhodnutí a odkázal na rozhodnutí svoje, jakož i na rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Navrhl zamítnutí žaloby. Žalovaný k výzvě soudu v zákonem stanovené lhůtě dvou týdnů nevyjádřil svůj nesouhlas s rozhodnutím o věci samé bez jednání. V souladu s § 51 odst. 1 větou druhou zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále též „s.ř.s.“), měl tak soud za to, že žalovaný s takovým projednáním věci vyslovil souhlas. Žalobce pak s rozhodnutím o věci samé bez jednání výslovně vyjádřil souhlas. Soud proto rozhodl o věci samé bez jednání. Správní spis pak především obsahuje pro danou věc tyto podstatné dokumenty: oznámení správního orgánu prvního stupně o zahájení správního řízení ze dne 23. 9. 2013, č.j. ČIŽP/47/OOH/SR01/1307638.001/13/BZP, vyjádření žalobce k zahájení správního řízení ze dne 26. 9. 2013, rozhodnutí správního orgánu prvního stupně o uložení pokuty ze dne 17. 10. 2013, č.j. ČIŽP/47/OOH/SR01/1307638.003/13/BZP, odvolání žalobce ze dne 18. 10. 2013 proti rozhodnutí o uložení pokuty, žalobou napadené rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 12. 2013, č.j. 2035/560/13 79768/ENV/13. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 věta prvá s.ř.s.), přičemž se i zabýval otázkou, zda je v posuzovaném případě dána taková vada, pro niž je soud povinen zrušit napadené rozhodnutí z úřední povinnosti, při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.), a po provedeném řízení dospěl k závěru, že žaloba byla podána důvodně. Soud ze správního spisu zjistil, že správní orgán prvního stupně svým oznámením ze dne 23. 9. 2013 zahájil správní řízení ve věci uložení pokuty žalobci za správní delikt podle § 66 odst. 4 písm. f) zákona č. 185/2001 Sb., kterého se měl žalobce dopustit tím, že nesplnil povinnosti stanovené tímto z