7 Afs 14/2011 — Nejvyšší správní soud

9 Ad 18/2014- 26 - text 9 pokračování 9Ad 18/2014 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudců JUDr. Naděždy Řehákové a Mgr. Martina Kříže v právní věci žalobce: J. P., bytem H., S., zast. JUDr. Janem Vydrou, advokátem se sídlem Praha 6, Hošťálkova 1b, proti žalovanému: Generální ředitelství cel se sídlem Praha 4, Budějovická 7, o žalobě proti rozhodnutí generálního ředitele Generálního ředitelství cel ze dne 21. 8. 2014, č. j.: 29328-3/2014-900000-302, takto: I. Rozhodnutí generálního ředitele Generálního ředitelství cel ze dne 21. 8. 2014, č. j.: 29328-3/2014-900000-302, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 13 200,- Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce JUDr. Jana Vydry, advokáta. Odůvodnění: Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým generální ředitel Generálního ředitelství cel (dále jen „žalovaný“) zamítl jeho odvolání proti rozhodnutí ředitele Celního úřadu pro hlavní město Prahu (dále také „správní orgán I. stupně“ či „příslušný služební funkcionář“) ze dne 5. 5. 2014, č. j. 57069-8-510000-11(dále též „prvostupňové rozhodnutí“), kterým byl žalobce v souladu s § 50 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „služební zákon“) uznán vinným ze spáchání kázeňského přestupku tím, že v rozporu s čl. 14 odst. 3 a 7 Služebního předpisu č. 36/2011 „Postup celních orgánů při provádění kontroly po propuštění zboží“, neprovedl vyhodnocení a nesepsal záznam po provedeném vyhodnocení dle pokynů Generálního ředitelství cel ve stanovené lhůtě, čímž došlo k uplynutí prekluzivní lhůty na doměření spotřební daně u většiny JSD uvedených v podnětu GŘC č. j. 10318/2013-9000000-2016, a dále tak, jak je úplně tento kázeňský přestupek popsán v prvostupňovém rozhodnutí. Za toto pochybení mu byl na základě § 51 odst. 1 písm. b) služebního zákona uložen kázeňský trest snížení základního tarifu o 15 % na dobu dva měsíce, následující po nabytí právní moci prvostupňového rozhodnutí. Žalobce předně v žalobě obecně uvedl, že napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě nesprávně zjištěných skutkových okolností a chybném hodnocení důkazů. Konkrétně tvrdil, že je napadené rozhodnutí žalovaného nezákonné pro porušení § 186 odst. 9 služebního zákona, neboť rozhodnutím správního orgánu I. stupně mu byl uložen kázeňský trest až poté, kdy právo na jeho uložení zaniklo (první žalobní bod). Příslušný služební funkcionář, jenž žalobci uložil trest dne 12. 5. 2014, se o jednání, které mělo znaky kázeňského přestupku, dozvěděl nejpozději dne 17. 2. 2014. Tento den na poradě vedení celního úřadu informoval vedení úřadu o výsledku tematické kontroly a výslovně uvedl, že kontrolou byl odhalen (řečeno v singuláru) případ nečinnosti, která měla za následek prekluzi práva dodatečně vyměřit poplatky (viz Zápis č. 7/2014 z porady vedení CÚ pro hl. m. Prahu, konané dne 17. 2. 2014, č. j. 1181-7/2014-510000-01, dále jen „porada ze dne 17. 2. 2014“). Výslovně tedy zmínil všechny znaky deliktního jednání, pro něž byl žalobce později jako jediný postižen kázeňským trestem. Kromě toho zánik práva pro uložení trestu namítal žalobce již v odvolání. Žalovaný na jeho námitku v napadeném rozhodnutí reagoval tak, že lhůta pro uložení trestu příslušnému služebnímu funkcionáři začala běžet až dne 11. 4. 2014, neboť teprve tento den mu žalobcův nadřízený dal podnět ke kázeňskému řízení. Na poradě dne 17. 2. 2014 ředitel celního úřadu pouze obecně informoval vedení úřadu o výsledcích kontroly, která v úřadu proběhla. Nadto v kontrolním protokolu ze dne 27. 2. 2014, č. j. 6968-2/2014-900000-216 (dále jen „kontrolní protokol“), který byl doručen celnímu úřadu dne 28. 2. 2014, žalobce nebyl jmenován. Dle názoru žalovaného příslušný služební funkcionář provedl nejprve analýzu kontrolního protokolu a podal proti němu námitky a teprve po rozhodnutí o námitkách pověřil jiného služebního funkcionáře, aby určil osoby, které za zjištěné nedostatky nesou odpovědnost. Tento služební funkcionář sdělil řediteli celního úřadu svůj úsudek o žalobcově pochybení dne 11. 4. 2014, a tímto dnem proto dle žalovaného počala běžet lhůta pro vyměření trestu. Žalobce připustil, že je sled událostí v napadeném rozhodnutí podán zřejmě přesně, ovšem nesouhlasil s tím, jak žalovaný tyto události právně hodnotil. Dále žalobce zdůraznil, že dle § 186 odst. 9 služebního zákona nelze uložit kázeňský trest po uplynutí dvou měsíců ode dne, kdy se služební funkcionář dozvěděl o jednání, které má znaky kázeňského přestupku. Z tohoto ustanovení nikterak nevyplývá, že by podmínkou pro počátek běhu propadné lhůty pro uložení trestu byla i vědomost služebního funkcionáře o tom, kdo se přestupku dopustil. Smyslem tohoto zákonného ustanovení je vedle zajištění právní jistoty příslušníků ozbrojených sborů i to, aby kázeňské přestupky byly postihovány bez prodlení a zejména aby se nevytrácelo jejich výchovné působení. Je nepochybné, že v mnoha případech je od počátku příslušnému funkcionáři známa totožnost příslušníka, který se dopustil kázeňského přestupku. Pokud tomu tak ovšem není, je povinnosti služebního funkcionáře provést šetření, kdo se daného jednání dopustil, prokázat, že se jedná o kázeňský přestupek a uložit kázeňský trest, a to vše ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se dozvěděl o jednání, které má znaky kázeňského přestupku. Dle žalobce služební funkcionář disponuje nedílnou řídící a rozhodovací pravomocí ve vztahu k podřízeným příslušníkům. V rámci této nedílné pravomoci má povinnost provést příslušné šetření a závadné jednání neprodleně postihnout. Výkon pravomoci služebního funkcionáře není závislý na tom, zda v téže věci ještě probíhá kontrola (neboť jejím cílem není postihování kázeňských přestupků), ani na tom, zda služební funkcionář podal námitky proti kontrolním zjištěním. Příslušným služebním funkcionářem byl v daném případě ve smyslu § 3 odst. 1 služebního zákona ředitel Celního úřadu pro hlavní město Prahu. Pokud tento ředitel věděl, jak výslovně uvedl na poradě vedení úřadu dne 17. 2. 2014, že byl zjištěn konkrétní případ porušení služebních povinností, bylo jeho povinností v rámci výše uvedené nedílné pravomoci provést vlastní šetření a dané jednání neprodleně postihnout. Identifikace pachatele byla nadto v daném případě zcela jednoduchá a nemohla zabrat více než jediný den, neboť postačilo provést prohlídku dostupných dokladů. Ředitel celního úřadu však tímto úkolem pověřil jiné služební funkcionáře a dle napadeného rozhodnutí vyčkával na jejich závěry a doporučení. Kázeňský trest pak žalobci uložil až dne 12. 5. 2014 (dnem doručení rozhodnutí o uložení kázeňského trestu žalobci), tedy jednoznačně po uplynutí dvouměsíční propadné lhůty. Žalobce dodává, že lhůta by byla zmeškána i tehdy, pokud by se za počátek běhu lhůty považoval den 28. 2. 2014 (tedy okamžik, kdy se příslušný funkcionář dozvěděl o podrobnostech posuzovaného jednání z kontrolního protokolu). Na počátek běhu propadné lhůty nemůže mít vliv ani to, že příslušný služební funkcionář pochyboval o správnosti kontrolního protokolu a podal proti němu námitky. Organizace kontrolní činnosti ozbrojeného sboru, ani vlastní kontrolní proces zde totiž nemají žádný význam. Ustanovení § 186 odst. 9 služebního zákona stanoví, propadnou lhůtu služebnímu funkcionáři k postižení kázeňského přestupku, přičemž je nepodstatné, jakým způsobem se příslušný služební funkcionář dozví o jednání mající znaky kázeňského přestupku. Žalobce shrnul, že pro počátek běhu propadné lhůty dvou měsíců pro uložení kázeňského trestu je rozhodující den, kdy se jakýmkoli prokazatelným způsobem příslušný služební funkcionář dozvěděl o jednání mající znaky kázeňského přestupku, a není podstatné, zda se současně dozvěděl i o tom, kdo dané jednání spáchal. Podle služebního zákona nemůže být počátek běhu této lhůty posunován s odkazy na úkony kontrolních orgánů a doporučující stanoviska komise. V daném případě byla lhůta zmeškána a žalovaný měl k této skutečnosti přihlédnout i z moci úřední ve smyslu § 209 služebního zákona. Žalobce žádal, aby soud zrušil žalobou napadené rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření k žalobě nesouhlasil s tvrzením žalobce, že pro počátek běhu propadné dvouměsíční lhůty ve smyslu § 186 odst. 9 služebního zákona je rozhodující den, kdy se příslušný služební funkcionář dozvěděl o jednání, které má znaky kázeňského přestupku, a není podstatné, zda se současně dozvěděl i o tom, kdo se jednání dopustil. Žalovaný připustil, že pouhým jazykovým výkladem by bylo možné k takovému závěru dojít, ale jak bylo již opakovaně judikováno soudy (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, publikovaný pod č. 30/1998 Sb., či rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Ans 5/2008-107 ze dne 5. 2. 2009), omezit se pouze na ja