9 As 206/2014 — Nejvyšší správní soud

5 A 142/2013- 68 - text 19 pokračování 5A 142/2013 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudců Mgr. Milana Taubera a Mgr. Gabriely Bašné ve věci žalobce: proti žalovanému: za účasti: Středočeský kraj se sídlem Zborovská 81/11, Praha 5 Ministerstvo vnitra se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 I. Seco Industries, s. r. o., IČO 05391423 se sídlem Podnikatelská 552, Praha 9 – Běchovice právní nástupce zaniklé Seco GROUP a. s., IČO 60193450 se sídlem Šaldova 408/30, Praha 8 II. Česká republika – Ministerstvo dopravy se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 6. 2013, č. j. MV-143295-23/ODK-2012 takto: I. Procesním nástupcem společnosti Seco GROUP a. s., IČO 60193450, se sídlem Šaldova 408/30, Praha 8, je společnost Seco Industries, s. r. o., IČO 05391423, se sídlem Podnikatelská 552, Praha 9. II. Žaloba se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. IV. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalovaný rozhodnutím ze dne 26. 6. 2013, č. j. MV-143295-23/ODK-2012, rozhodl ve sporném řízení dle § 141 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, o sporu z veřejnoprávní smlouvy, který se týkal plnění závazku veřejné služby ve veřejné linkové dopravě ve Středočeském kraji dle § 19 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě (dále též „ZSD“), na návrh společnosti Seco GROUP a. s. (dále též „dopravce“) proti Středočeskému kraji a Ministerstvu dopravy takto: I. Podle § 141 odst. 7 správního řádu ve spojení s § 68 odst. 2 správního řádu je Středočeský kraj povinen zaplatit navrhovateli do 30 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto výroku částku 3.651.481 Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,2 promile z částky 3.651.481 Kč za každý den prodlení ode dne 1. prosince 2003 do zaplacení. II. Podle § 141 odst. 7 správního řádu se návrh, aby České republice - Ministerstvu dopravy byla uložena povinnost „uhradit navrhovateli částku 3.651.481 Kč s úrokem ž prodlení ve výši 0,2 promile z částky 3.651.481 Kč za každý den prodlení ode dne 1. prosince 2003 do zaplacení“, zamítá. III. Podle § 141 odst. 11 správního řádu, ve spojení s § 79 odst. 2 správního řádu, se společnosti Seco GROUP, a. s. přiznává náhrada nákladů řízení vůči Středočeskému kraji ve výši 84.361,20 Kč. IV. Podle § 141 odst. 11 správního řádu, ve spojení s § 79 odst. 2 správního řádu, se České republice – Ministerstvu dopravy nepřiznává náhrada nákladů řízení vůči společnosti Seco GROUP, a. s. 2. Žalovaný řešil spor ze smlouvy o závazku veřejné služby ve veřejné linkové osobní dopravě na rok 2003 ze dne 22. 1. 2003 (dále též „smlouva“). Částku 3 651 481 Kč požadoval dopravce z toho důvodu, že se mělo jednat o částku na úhradu prokazatelné ztráty vzniklé v souvislosti s plněním závazku veřejné služby. Zatímco dopravce se domníval, že na tuto částku měl nárok, protože po celou dobu řádně plnil své povinnosti, Středočeský kraj měl za to, že smlouva řádně plněna nebyla, což bylo zjištěno v rámci výkonu státního odborného dozoru, který u společnosti provedl Krajský úřad Středočeského kraje v průběhu června a července roku 2003. U dopravce bylo kontrolou zjištěno porušení § 19b odst. 4 ZSD v tom, že nevedl oddělené účetnictví závazku veřejné služby. Dopravce měl také použít poskytnuté finanční prostředky určené na úhradu prokazatelné ztráty k jiným než stanoveným účelům. 3. Žalovaný při hodnocení jednotlivých důkazů shledal za rozhodující znalecký posudek zpracovaný Mgr. D. L. Znalkyně měla k dispozici jako jediná dostatečné množství podkladů a posudek byl zpracován na základě požadavku Obvodního soudu pro Prahu 5, pročež nebyl spjat se žádnou ze stran sporu. Závěry posudku přitom poměrně jednoznačně odpovídaly tomu, že dopravce smlouvu neporušil, a proto byl jeho nárok na úhradu prokazatelné ztráty oprávněný. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 4. Žalobou podanou dne 21. 8. 2013 u zdejšího soud napadl žalobce nadepsané rozhodnutí žalovaného. Předně uvádí, že na jeho straně není dána pasivní legitimace, což dovozuje z § 19b odst. 1 písm. a) ZSD, neboť uvedenou ztrátu má nahrazovat dopravní úřad z rozpočtu kraje, jímž je krajský úřad. Smlouvu rovněž uzavíral Krajský úřad Středočeského kraje, a proto musí být i účastníkem řízení ve sporech z této smlouvy. Žalovaný tak nejednal se všemi účastníky řízení. 5. Žalobce dále namítá, že ačkoli žalovaný konstatoval nejednoznačnost závěru znaleckého posudku č. 2/2008 ohledně použití finančních prostředků, neprovedl další zjišťování ohledně skutkového stavu tak, aby závěry byly jednoznačné. Tvrzení žalovaného, že není povinen zjistit úplně skutkový stav ve smyslu § 3 správního řádu, a skutečnost, že další dokazování neprováděl, je porušením práv žalobce a vadou řízení. 6. Žalovaný rovněž zcela pominul existující důkazy – (i) rozhodnutí o námitkách proti protokolu a (ii) rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí o námitkách, ačkoli se jedná o pravomocná rozhodnutí, která jsou nadána presumpcí správnosti správního aktu. Uvedené listiny jsou vydané v rámci pravomoci správního orgánu a jako takové jsou listinami veřejnými, které potvrzují dle § 53 odst. 3 správního řádu pravdivost toho, co je v nich osvědčeno, než se prokáže opak. Žalovaný ale tuto skutečnost pominul. 7. Žalovaný dále tyto důkazy nehodnotil v kontextu znaleckého posudku, který se tak stal jediným podkladem napadeného rozhodnutí. Žalovaný nepostupoval ani v souladu s § 2 odst. 4 správního řádu. Veřejným zájmem je v tomto případě plnění povinností příjemců finančních prostředků z veřejných rozpočtů tak, aby nedocházelo k jejich používání v rozporu s právními předpisy. 8. Znalecký posudek nebyl prováděn v rámci správního řízení a nebyl zadán správním orgánem, a proto mohl být prováděn pouze jako listinný důkaz. Za takové situace nemůže obstát tvrzení žalovaného, že listina provedená jako důkaz má větší vypovídací hodnotu než 2 pravomocná rozhodnutí. S těmito skutečnostmi se však žalovaný v odůvodnění rozhodnutí nevypořádal. 9. Žalobce poukazuje dále na skutečnost, že znalkyně ve znaleckém posudku č. 2/2008 nedala jednoznačnou odpověď k otázce použití poskytnutých finančních prostředků. Žalovaný tak rozhodoval o předmětu řízení podle jediného listinného důkazu, který však jednoznačně nevyvrátil skutečnosti prokázané zmíněnými důkazy. 10. Žalobce dovozuje z § 3 zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, a z § 19b odst. 4 ZSD, že výrok o porušení smluvních povinností může vydat pouze věcně příslušný orgán, kterým státní odborný dohled zcela bezpochyby byl. Ani výrok auditora k účetní závěrce ani znalce z oboru účetnictví nemůže zpochybnit nález státního odborného dohledu. Žalovaný přitom tyto skutečnost zcela pominul. Vyjádření auditora a znalkyně zahrnovaly pouze účetní pohled, což je pouze část kontrolovaných povinností dopravce. Auditor a znalkyně však neposuzovali použití finančních prostředků z veřejného rozpočtu. Výrok žalovaného tak vychází z částečného a neúplného posouzení plnění povinností dopravce. 11. Napadené rozhodnutí je i vnitřně rozporné, neboť v bodě 59 žalovaný konstatuje nejednoznačnost odpovědi znalkyně na použití finančních prostředků, a přesto v bodě 61 tvrdí, že znalecký posudek jednoznačně potvrdil neporušení použití finančních prostředků. Ze znaleckého posudku na str. 10 z odpovědi na otázku č. 5 vyplývá, že dopravce nehradil závazky v daném čtvrtletí, respektive je hradil až po splatnosti. Žalovaný se však nevypořádal se závěrem, že v tomto čtvrtletí byly použity vyplacené finanční prostředky na jiné závazky dopravce. 12. Žalovaný odůvodňuje použití znaleckého posudku č. 2/2008 tím, že znalkyně měla jako jediná k dispozici dostatečné množství podkladových materiálů k tomu, aby mohla celou situaci objektivně posoudit. Ve znaleckém posudku však znalkyně výslovně na str. 10 v odpovědi na otázku č. 4 uvádí, že neměla k dispozici potřebné podklady, zejména účetní knihy dopravce. Závěry žalovaného proto nevychází ze zjištěného skutkového stavu. Jediný, kdo měl k dispozici skutečně veškeré podklady, byl správní orgán státního odborného dohledu, jehož závěry jsou obsaženy v protokolu o výkonu státního odborného dohledu. Žalobce doplňuje, že poskytnuté finanční prostředky byly přísně účelově vázané a dopravce s nimi nemohl nakládat. 13. Žalobce poukazuje i na nepřesnost tvrzení znalkyně, která se týkají povinností dopravce dle § 19b odst. 4 ZSD a smlouvy. Znalkyně neuvedla skutečné a přesné znění příslušných ustanovení smlouvy a své závěry neodůvodnila, k čemuž žalovaný rovněž nepřihlédl. 14. Žalobce poukazuje na protokol č. 01/2003/FP ze dne 31. 7. 2003, č. j. 5470/03-OD/597, v rámci něhož byly konstatovány 2 důvody porušení smlouvy: (i) nebyl dodržen čl. V smlouvy ve vztahu k vedení odděleného účetnictví, přičemž následná vyjádření auditorů a znalkyně nepotvrzují splnění uvedeného ustanovení smlouvy, a (ii) dopravce vyúčtoval a uplatnil neoprávněné náklady k