3 As 71/2006 — Nejvyšší správní soud

6 A 116/2015- 42 - text 8 6 A 116/2015 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Hany Kadaňové ve věci žalobce: T-Mobile Czech Republic a.s., se sídlem Tomíčkova 2144/1, Praha 4, IČ: 649 49 681, zastoupen JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem, se sídlem Vinohradská 34/30, Praha 2, proti žalovanému: Český telekomunikační úřad, se sídlem Sokolovská 219, Praha 9, o žalobě proti rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 10. 2. 2012, č.j. ČTÚ-96 197/2011-603, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: [1] Žalobce se žalobou podanou dne 15. 6. 2015 u Městského soudu v Praze domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 10. 2. 2012, č.j. ČTÚ-96 197/2011-603 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým byl zamítnut rozklad žalobce proti usnesení Českého telekomunikačního úřadu, odboru pro oblast Praha ze dne 15. 8. 2011, č.j. 056 230/2008-631/BeD/H2 XIII.vyř., jímž bylo zastaveno řízení o návrhu paní S. F. nar. X, bytem T. 270/40, P. 9, ve věci sporu o plnění povinnosti uložené v ustanovení § 34 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o elektronických komunikacích“), a toto rozhodnutí bylo potvrzeno, a zároveň bylo ve druhém výroku napadeného rozhodnutí rozhodnuto o tom, že se náhrada nákladů řízení o rozkladu nepřiznává žádnému z účastníků řízení. [2] Žalobce v podané žalobě namítal, že žalovaný věc nesprávně právně posoudil, když v rozporu s ustanovením § 129 odst. 4 zákona o elektronických komunikacích žalobci jako účastníku řízení, který měl ve věci plný úspěch, nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti nárokům vzneseným navrhovatelkou jako iniciátorkou správního řízení, které nebylo možné dovést k meritornímu rozhodnutí výlučně z důvodu dispozičního úkonu navrhovatelky. Žalobce dále namítal, že odůvodnění napadeného rozhodnutí postrádá přesvědčivé a konkrétní právní normou podepřené vysvětlení důvodů, jež vedly správní orgán k závěru, že není namístě přiznávat žalobci právo na náhradu nákladů řízení. [3] Žalobce v podané žalobě ke skutkovému stavu věci uvedl, že dne 26. 6. 2008 zahájil žalovaný k návrhu navrhovatelky paní M. T., kterou později nahradila paní S. F. správní řízení, v rámci kterého se navrhovatelka domáhala možnosti přenesení telefonního čísla k jinému operátorovi v době trvání účastnické smlouvy uzavřené na dobu určitou. Rozhodnutím ze dne 24. 11. 2008, č.j. 056 230/2008-631/Dvo/H2 XI.vyř., žalovaný rozhodl tak, že žalobce při vyřízení žádosti navrhovatelky o přenesení telefonního čísla porušil ustanovení § 34 zákona o elektronických komunikacích a opatření obecné povahy ČTÚ č. OOP/10/07.2005-3, a dále žalobce zavázal k uvolnění předmětného telefonního čísla do 5 dnů ode dne právní moci. K rozkladu žalobce bylo toto rozhodnutí žalovaného rozhodnutím předsedy Rady ČTÚ ze dne 31. 5. 2011, č.j. ČTÚ-1 563/2009-603/IV.vyř., zrušeno pro nepřezkoumatelnost a věc byla vrácena správnímu orgánu I. stupně. Žalobce dále uvedl, že podáním ze dne 18. 7. 2011 navrhla navrhovatelka zastavení řízení, neboť se návrh na zahájení řízení stal v důsledku uplynutí doby trvání účastnické smlouvy uzavřené na dobu určitou (2 roky) zjevně bezpředmětným. Proto dne 15. 8. 2011 vydal žalovaný výše uvedené prvostupňové usnesení, kterým řízení zastavil podle ustanovení § 66 odst. 1 písm. g) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). [4] Žalobce dále uvedl, že správní řízení bylo zastaveno výlučně v důsledku dispozičního úkonu navrhovatelky. Byla to tedy ona, kdo z procesního hlediska znemožnila správnímu orgánu meritorně rozhodnout tím, že jej přinutila správní řízení k její žádosti zcela zastavit. Žalobce uvedl, že otázkou zavinění zastavení řízení bylo ve smyslu ustálené judikatury třeba posoudit výlučně z procesního hlediska, tj. zda navrhovatelka dosáhla toho, čeho se svým původním návrhem domáhala. Zápornou odpověď na tuto otázku nebylo možno dle názoru žalobce právně vyhodnotit jinak, než že navrhovatelka zastavení svým zpětvzetím návrhu zavinila, a tudíž jí měla být uložena povinnost nahradit žalobci (protistraně) jeho náklady řízení (podle ustanovení § 146 odst. 2 věty první zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů). S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2003, sp.zn. II.ÚS 563/01, žalobce namítal, že ani navrhovatelkou ani žalovaným zmiňovaná okolnost, že byla navrhovatelka k tomuto procesnímu kroku v podstatě dohnána uplynutím času, nemohla na nesprávnosti výroku o nákladech řízení nic změnit. [5] Žalobce v žalobě dále uvedl, že jelikož měl za to, že byl napadeným rozhodnutím dotčen na svých právech, obrátil se dne 13. 4. 2012 s žalobou podle části V. o.s.ř. na obecný soud, aby celou věc v plné jurisdikci znovu projednal. Obecný soud tomuto návrhu žalobce vyhověl a věc meritorně projednal, byť s negativním výsledkem pro žalobce (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 22. 4. 2014, č.j. 67C 98/2012-45). K odvolání žalobce byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2014, č.j. 24Co 245/2014-70, rozsudek soudu I. stupně zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení s tím, že v daném případě nebyly dány podmínky řízení k tomu, aby mohl soud o tomto žalobním návrhu rozhodnutou. Žalobce k tomu uvedl, že přestože odvolací soud odůvodnil svoje rozhodnutí tím, že v daném případě nebylo vydáno rozhodnutí správního orgánu ve věci samé, což má dle rozhodnutí zvláštního senátu ze dne 2. 12. 2014, č.j. Konf 39/2013-14, za následek založení pravomoci soudům ve správním soudnictví, nerozhodl tento soud v tomto řízení logicky tak, že by rozsudek soudu I. stupně zrušil a řízení podle ustanovení § 104b odst. 1 o.s.ř. zastavil (z důvodu nutnosti projednání věci ve správním soudnictví), ani žalobci neudělil příslušné procesní poučení (ve lhůtě do 1 měsíce od právní moci od zastavení řízení podat žalobu ve správním soudnictví u věcně a místně příslušného soudu). [6] Žalobce dále uvedl, že Obvodní soud pro Prahu 9 následně usnesením ze dne 30. 3. 2015, č.j. 67C 98/2012-, řízení zastavil podle ustanovení § 104 odst. 1 o.s.ř., tj. formálně bez možnosti pokračovat v projednání věci v rámci správního soudnictví. Žalobce uvedl, že vzhledem k dříve vyslovenému názoru odvolacího soudu nebylo reálné počítat s tím, že by ten na věc změnil názor, tj. že by v souladu s dosavadní praxí odkázal žalobce na možnost podání žaloby ve správním soudnictví. Žalobce konstatoval, že se v důsledku naznačených pochybení dostal do situace, kdy si je vědom, že v civilní větvi nemá reálnou možnost nesprávný nákladový výrok správního orgánu změnit, zároveň mu však oproti všem standardům a rozumnému očekávání nebyla poskytnuta možnost podat žalobu k příslušnému správnímu soudu postupem podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“), neboť nebyla v posledním rozhodnutí obecného soudu, které navíc dle údajů z InfoSoudu mělo nabýt právní moci již 13. 3. 2015, ačkoli žalobci bylo toto usnesení řádně doručeno až dne 15. 4. 2015, splněna základní podmínka, totiž že by civilní soud zastavil řízení s tím, že věc náleží do věcné působnosti správních soudů. Žalobce tak zkonstatoval, že i když formálně podmínky k podání správní žaloby proti napadenému správnímu rozhodnutí ke dni podání žaloby nenaplnil, tak je přesvědčen, že materiálně mu nezbývá než s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 4. 2007, č.j. 1 As 10/2006-48, podat správní žalobu. [7] Žalovaný v písemném vyjádření k podané žalobě navrhl její odmítnutí. Uvedl, že podle ustanovení § 72 odst. 1 s.ř.s. lze žalobu podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno, přičemž právnímu zástupci žalobce bylo napadené rozhodnutí doručeno dne 13. 2. 2012, žaloba tak byla podána více než tři roky po uplynutí zákonné lhůty. [8] Dále žalovaný uvedl, že žalobu by bylo dle jeho názoru třeba považovat za opožděnou i v případě, že by se včasnost jejího podání posuzovala podle ustanovení § 72 odst. 3 s.ř.s. Tato možnost platí pouze pro případ, že civilní soud řízení zastaví z důvodu příslušnosti správního soudu, což se v daném případě nestalo, neboť Obvodní soud pro Prahu 9 řízení zastavil s odkazem na ustanovení § 104 odst. 1 o.s.ř. Žalobce se tak dle žalovaného nemůže dovolávat ustanovení § 72 odst. 3 s.ř.s. Dále uvedl, že tvrzení žalobce, se civilní soud dopustil v usnesení ze dne 30. 3. 2015 nesprávné právní kvalifikace, považuje za irelevantní, neboť z obsahu žaloby vyplývá, že ačkoli si byl žalobce vědom možnosti podat proti tomuto rozhodnutí soudu odvolání, ve kterém by svůj