4 Afs 109/2015 — Nejvyšší správní soud

6 Af 74/2016- 42 - text 22 6 Af 74/2016 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Hany Kadaňové, Ph.D., ve věci žalobkyně: xxxxxx zastoupené: Mgr. Ing. Michal Bureš, advokát, se sídlem Nová 244, Lenešice proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 7. 2016, č. j.: 32721/16/5100-31461-700796, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění [1] Žalobkyně napadla shora uvedené správní (daňové) rozhodnutí, kterým bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, územního pracoviště pro Prahu 6 (dále také jen „finanční úřad“, případně podle kontextu jenom obecně „správce daně“, kterým je obecně označován i žalovaný, pokud rozlišení nemá význam pro samotný text odůvodnění), ze dne 18. 6. 2015, čj. 4554112/15/2006-70462-106960. V daňovém řízení byla pravomocně žalobkyni platebním výměrem daň darovací podle pomůcek ve výši xxx Kč podle zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákon o trojdani“), ve spojení s § 57 zákonného opatření Senátu č. 340/2013 Sb., o dani z nabytí nemovitých věcí, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákon o dani z nabytí“). [2] Žalobkyně napadla rozhodnutí v celém rozsahu a domáhala se jeho zrušení, včetně zrušení prvostupňového rozhodnutí (platebního výměru), a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. V žalobě uplatnila tyto žalobní body. Uvedla, že správce daně dovodil, že obdržela darem hodinky Watch tank Anglaise zn. Cartier v hodnotě xxxx Kč, existence darování (bezúplatného nabytí) spojoval se vznikem daňové povinnosti. Žalobkyně v průběhu daňového řízení existenci darování popírala, bylo podle jejího názoru na správci daně, aby prokázal, že k darování došlo, a za tím účelem provedl dokazování; správce daně však existenci darování vzal za prokázanou pouze na základě usnesení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 16. 3. 2015, č. j. 4 VZV 5/2013, o zahájení trestního stíhání (dále také jen „usnesení státního zástupce“). Tím se podle názoru žalobkyně dopustil se několika nezákonností, kdy porušil § 5 odst. 1 a § 92 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „daňový řád“), neboť nezjistil dostatečně skutkový stav, popřel zásadu presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a porušil zásadu bezprostřednosti dokazování. [3] Žalobkyně namítá, že usnesení o zahájení trestního stíhání je podle § 160 trestního úřadu úkonem policejního orgánu nebo státního zástupce, který má být učiněn v okamžiku, kdy prověřováním zjištěné a odůvodněné skutečnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, z čehož vyplývá, že policejním orgánem (státním zástupcem) nemusí být s jistotou prokázáno, že k trestnému činu došlo, ale je dostačující, když zjištěné skutečnosti tomu nasvědčují; pokud správce daně rozhodnutí o daňové povinnosti žalobkyně založili pouze na obsahu usnesení státního zástupce, které je založeno na odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, jehož využití jakožto důkazního prostředku ve správním nebo daňovém řízení není přípustné (trestní řád je striktně omezuje pro samotné trestní řízení), považuje tento postup za nesprávný (odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2011, č. j. 8 Afs 58/2010 – 89); důkaz považuje za nedostatečný a za popření presumpce neviny. Omezená využitelnost odposlechů jako důkazů v daňovém řízení vyplývá např. z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2014, č. j. 2 Afs 45/2012 – 62. [4] Dále žalobkyně uvádí, že správce daně dále porušil zásadu bezprostřednosti dokazování, neboť nebyly zopakovány důkazy, které byly provedeny před policejním orgánem a vyšel pouze z údajů uvedených v usnesení státního zástupce, což je nedostatečné zejména za té situace, kdy dárcem měla být dosud nezjištěná osoba; správce daně měl provést aspoň svědeckou výpověď prodejce xxxx (žalobkyně poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2002, spis. zn. II. ÚS 232/02, a rozsudek Nejvyššího správního soudu 31. 8. 2015, č. j. 4 Afs 109/2015 – 41. Dále správce daně ani neprovedl důkaz listinami, které byly shromážděny šetřením policejního orgánu. Závěr správce daně, že došlo darování, ačkoli vůbec není známo, kdo by měl být dárcem, nemůže obstát, neboť tvrzení, že mělo dojít k darování, a současně konstatování, že se nepodařilo zjistit, kdo byl dárcem, jsou zcela protichůdná a vzájemně se vylučují. Žalobkyně shrnuje, že rozhodnutí založené výlučně na údajích majících původ v trestním řízení a nikoli na skutečnostech zjištěných v daňovém řízení není a nemůže být rozhodnutím založené na řádně zjištěném skutkovém stavu, neboť takovéto rozhodnutí není výsledkem objektivního dokazování a jeho cílem není správné zjištění a stanovení daní. [5] V dalším žalobním bodě žalobkyně napadá vyměření daně podle pomůcek, když pomůcka „Ocenění movité věci – hodinky zn. Cartier“, které bylo zpracováno Jaroslavem Turnerem, referentem oceňování FÚ pro hl. m. Prahu, dne 10. 6. 2015 (dále jen „Ocenění movité věci“), není pro rozhodnutí dostačující. Nesouhlasí s tím, že správce daně jako další pomůcku uvádí Usnesení VSZ, resp. informace z něj vyplývající, neboť se jedná o překvapivou skutečnost, s níž nebyla žalobkyně před vydáním rozhodnutí seznámena. Pokud žalovaný označil za pomůcku „informace vyplývající z usnesení státního zástupce“, pak se podle názoru žalobkyně jedná o neurčité a nepřezkoumatelné odůvodnění. Namítá dále, že pomůcku lze použít pro stanovení daně, nikoli k prokázání toho, že došlo k darování – ačkoli § 98 daňového řádu připouští, aby správce daně stanovil daň podle pomůcek, není přípustné, aby podle pomůcek bylo prokázáno to, že k darování vůbec došlo. [6] V dalším žalobním bodě zpochybňuje doručování výzvy k podání daňového přiznání. Daňové řízení bylo zahájeno výzvou k podání daňového přiznání, kterou správce daně doručoval prostřednictvím provozovatele poštovních služeb na adresu: Hlavní kancelář ODS, Jánský Vršek 13, 110 01 Praha 1. Podle názoru žalobkyně jí výzva k podání daňového přiznání nebyla řádně doručena a správce daně nesprávně dospěl k závěru, že byla doručena fikcí v úložní době dne 18. 5. 2015. Z doručenky založené v daňovém spisu vyplývá, že žalobkyně písemnost nepřevzala a ta byla vrácena správci daně zpět a doručující orgán ve svém prohlášení uvedl, že adresát nemá na adrese schránku a je neznámý. Postup správce daně je podle názoru žalobkyně v rozporu s ust. § 5 odst. 1 daňového řádu, neboť nebyly splněny zákonem stanovené podmínky pro použití pomůcek k vyměření daně, neboť výzva k podání daňového přiznání nebyla řádně doručena. Nesouhlasí se závěrem, že doručovací adresou podle § 44 odst. 3 daňového řádu je shora uvedená adresa, neboť z obsahu daňového spisu nevyplývá, že žalobkyně požádala o doručování na tuto adresu. Dále k tomuto žalobnímu bodu uvádí, že zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní“), účinný ke dni 6. 1. 2006 institut obsažený v § 44 odst. 3 daňového řádu neznal a s takovým úkonem (žádostí) daňového subjektu nespojoval následky, které by s takovým úkonem spojoval daňový řád účinný od 1. 1. 2011. Zákon o správě daní byl, pokud se týká doručování úředních písemností, založen na principu zdržování se, tzn. písemnost se adresátovi doručovala (mohla doručovat) pouze na místo, kde byl (mohl být) zastižen, o čemž podle názoru žalobkyně svědčí postup Finančního úřadu v Karlových Varech, který jí zaslal v rámci daňového řízení týkajícího se daně z nemovitostí na adresu bydliště výzvu k zaplacení nedoplatku v náhradní lhůtě ze dne 20. 8. 2008, když na přiložené poštovní poukázce typu A - daňová složenka byla předtištěna adresa jiná. Žalobkyně v souladu se zásadou legitimního očekávání, která patří mezi základní zásady právního státu, předpokládala a očekávala, že i v jiných daňových řízeních bude při doručování postupováno obdobně – tzn. v případě, že nebude úspěšné doručení na adresu, kterou uvedla, bude doručováno na adresu bydliště daňového subjektu. [7] Žalobkyně dále uvádí, že daňový řád, účinný od 1. 1. 2011, princip zdržování se nahradil principem objektivní doručovací adresy, podle něhož je adresát odpovědný za to, že na uvedené adrese pro doručování bude schopen přebírat písemnosti, resp. se dozví o jejich případném uložení v důsledku toho, že se jej nepodařilo na této adrese zastihnout. Úkon žalobkyně učiněný v roce 2006 nelze považovat za volbu primární doručovací adresy ve smyslu § 44 odst. 3 daňového řádu účinného od 1. 1. 2011, neboť tehdy platná právní úprava spoj