10 As 61/2015 — Nejvyšší správní soud

8 Ad 7/2014- 108 - text 9 8Ad 7/2014 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň JUDr. Hany Pipkové a Mgr. Jany Jurečkové ve věci žalobce proti žalovanému Mgr. D. D., narozený X bytem P. zastoupený advokátem JUDr. Josefem Kopřivou, se sídlem Vodičkova 709/33, Praha 1 Policejní prezídium České republiky se sídlem Strojnická 27, Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí policejního prezidenta ve věcech služebního poměru ze dne 12. 3. 2014, č. j. PPR-1952-6/ČJ-2014-990131, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobce se domáhal zrušení rozhodnutí policejního prezidenta ze dne 12. 3. 2014, kterým bylo změněno rozhodnutí ředitele Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy ve věcech služebního poměru č. 2326/2013 ze dne 5. prosince 2013, jímž byl žalobce podle § 42 odst. 1 písm. a) zákona o služebním poměru propuštěn ze služebního poměru příslušníka Policie České republiky. Změna spočívala v tom, že výrok rozhodnutí o propuštění byl doplněn o text tohoto znění: „neboť byl podle rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 6. listopadu 2007 pod sp. zn. 6 T 59/2004 uznán vinným ze spáchání úmyslného trestného činu ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, k trestnému činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákona, a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 2 let s podmíněným odkladem na zkušební dobu 4 let, přičemž dotčený rozsudek nabyl právní moci dne 23. července 2008.“ . Ve zbytku zůstalo rozhodnutí vydané v I. stupně nezměněno. 2. V odůvodnění napadeného rozhodnutí policejní prezident uvedl, že žalobce byl pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 6. listopadu 2007, sp. zn. 6 T 59/2004, uznán vinným ze spáchání trestného činu pomoc k trestnému činu zpronevěry podle § 10 odst. 1 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, k § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., a odsouzen podle § 248 odst. 3 trestního zákona k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků. Odvolací orgán poukázal na to, že žalobce od počátku trestního řízení žádnému z orgánů činných v trestním řízení neuvedl, že je ve služebním poměru příslušníka Policie České republiky a skutečnost, že byl pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin příslušného soudu sám nikdy služebnímu funkcionáři neoznámil. Tuto skutečnost služební funkcionář s personální pravomocí skutečnosti zjistil až dne 21. ledna 2013 ze sdělení náměstka ředitele Krajského ředitelství policie Královehradeckého kraje pro SKPV. 3. Žalobce argumentoval tím, že se na něj vztahuje čl. IV rozhodnutí prezidenta republiky č. 1/2013 Sb., o amnestii ze dne 1. ledna 2013 (viz usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 22. dubna 2013, sp. zn. 6 T 202/2010-1458, o účasti odvolatele na amnestii prezidenta republiky ze dne 1. ledna 2013), a proto je nutno na něj hledět, jako by nebyl odsouzen. Zákon o služebním poměru totiž v ust. § 42 neobsahuje výslovné ustanovení o tom, že se nepřihlíží k amnestii, a proto v tomto případě se k amnestii přihlédnout musí. 4. Odvolací orgán dospěl k závěru, že v důsledku odsouzení žalobce nesplňuje podmínku bezúhonnosti. Zákon o služebním poměru obsahuje v § 14 vlastní a zcela speciální zákonnou úpravu institutu „bezúhonnosti“. Z konstrukce této normy vyplývá, že pro vymezení bezúhonnosti je skutečnost, že se na žalobce hledí, jako by nebyl odsouzen, bez právního významu. Policejní prezident navíc setrval na názoru, že podmínku bezúhonnosti musí splňovat nejen občan, který má být přijat do služebního poměru příslušníka Policie České republiky, ale i příslušník Policie České republiky, a to po celou dobu trvání jeho služebního poměru. Jestliže ust. § 14 odst. 3 zákona o služebním poměru uvádí, že při posuzování bezúhonnosti se nepřihlíží k zahlazení odsouzení podle zvláštního právního předpisu, nebo k rozhodnutí prezidenta republiky, v jejichž důsledku se na občana hledí, jako by odsouzen nebyl, nelze takto pojímanou bezúhonnost vztahovat pouze k přijímacímu řízení, ale je nutno ji aplikovat i na stávající příslušníky Policie České republiky. V opačném případě by byla porušena ústavně zakotvená zásada rovnosti, neboť pravomocné vyslovení viny u stejných trestných činů by pro různé osoby mohlo mít odlišné důsledky, aniž by k tomu byly rozumné a akceptovatelné důvody. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 5. Žalobce v podané žalobě uvedl, že již v reakci na zahájení řízení namítl, že podle čl. 4 odst. 1 písm. b) rozhodnutí prezidenta republiky č. 1/2013 Sb., o amnestii, ze dne 1. ledna 2013, mu byl podmíněně odložený trest odnětí svobody uložený ve výměře nepřevyšující dva roky prominut. Podle odst. 3 citovaného článku se na osoby, kterým byl prominut tento trest, hledí jako by odsouzeny nebyly. Tuto skutečnost doložil usnesením Okresního soudu v Hradci Králové č.j. 6 T 202/2010-1458 ze dne 22. 4. 2013 a žádal, aby řízení o propuštění bylo zastaveno. 6. Proti rozhodnutí o propuštění podal odvolání s tím, že pouhým odkazem na dikci § 14 odst. 3 nelze vyloučit působnost čl. IV. odst. 3 rozhodnutí prezidenta republiky č. 1/2013 a usnesení Okresního soudu v Hradci Králové č.j. 6 T 202/2010-1458 ze dne 22. 4. 2013 při posuzování splnění podmínek pro propuštění ze služebního poměru. Za mylný považoval názor služebního funkcionáře, že pokud by mělo být při aplikaci ustanovení § 42 odst. 1 písm. a) zákona o služebním poměru přihlíženo k amnestii, muselo by to být výslovně uvedeno. Služební funkcionář nevzal v úvahu, že pro právní úpravu služebního poměru platí pravidlo, že co není povoleno, je zakázáno, proto je-li u zakotvení bezúhonnosti v § 14 výslovné ustanovení o tom, že se nepřihlíží k amnestii, ale u § 42 obsaženo není, je zřejmé, že se v daném případě k amnestii přihlédnout musí. 7. Žalobce dále uvedl, že napadeným rozhodnutím policejního prezidenta bylo rozhodnutí o žalobcově propuštění ze služebního poměru změněno tak, že do výroku byl doplněn důvod jeho propuštění, který prvoinstanční orgán opomněl do rozhodnutí uvést. Již tato skutečnost je podstatnou vadou odvolacího rozhodnutí, jak to vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu č.j. 7A 124/2000-41 ze dne 28.5.2003. Žalovaný si byl vědom absence popisu skutečností, jichž je potřeba k tomu, aby nemohl být důvod propuštění zaměněn s jiným, ovšem pokud mohl být skutek zaměněn s jiným již ve fázi rozhodování o propuštění, je náprava uvedené vady dodatečně nemožná. Prvoinstanční rozhodnutí je zatíženo závažnou vadou, která měla být důvodem pro jeho zrušení. 8. Dále žalobce odmítl názor policejního prezidenta, že na žalobce se sice má v obecné rovině hledět, jako by odsouzen nebyl, tedy jako na osobu bezúhonnou, nikoli však bezvýhradně a ve všech právních vztazích, které český právní řád předpokládá úpravě kupříkladu právě zákon o služebním poměru. Toto tvrzení žalovaného je nepravdivé, protože zákon o služebním poměru ve vztahu k propuštění ze služebního poměru žádné výjimky z obecné zásady nestanoví. Žalovaný se pro nedostatek jakékoli opory v zákoně o služebním poměru uchyluje k citaci Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 366/98 ze dne 6. května 1999 ve vztahu k zákonu o střelných zbraních a střelivu. Podle tohoto zákona však žalobce nebyl, a ani nemohl být, propuštěn. Za zcela irelevantní je nutno považovat odkaz žalovaného na čl. 2 písm. b) závazného pokynu policejního prezidenta č. 181/2006, kterým se stanoví pravidla chování, služebního jednání a služební zdvořilosti v policii České republiky, a na přílohu č. 1 rozkazu policejního prezidenta č. 154/2011, o profesní etice Policie České republiky. 9. Výklad ustanovení § 14 zákona o služebním poměru ze strany žalovaného je účelový, protože úprava bezúhonnosti není nijak „speciální“, jak se snaží přesvědčit žalovaný. Bezúhonnost, jako předpoklad pro přijetí do služebního poměru je zakotvena v § 13 nazvaném „Předpoklady k přijetí do služebního poměru“ a navazujícího § 14 nazvaného „Bezúhonnost“. Jak lze z jeho konstrukce dovodit platnost pro propuštění ze služebního poměru, když přímým důvodem pro propuštění ztráta bezúhonnosti není, služební funkcionář ani žalovaný přesvědčivě nevysvětlil. Interpretovat slova „za bezúhonného se pro účely tohoto zákona rozumí“ obsažená v návětí § 14 tak, že se vztahují i na propuštění, a nikoli jako definici bezúhonnosti právě k ustanovení § 13 zákona o služebním poměru, je čirá spekulace. Pojem bezúhonnost je zákonem použit pouze v ustanoveních o přijetí do služebního poměru (§ 13, 14 a 16) a v ustanovení § 202 o osobních údajích. 10. Žalobce rovněž odmítl argumentaci ustanovením čl. 1 Listiny, s tím, že je jednak nanejvýš nepřípadná, a jednak nesprávná, protože tvrzená nerovnost mezi subjekty je založena právě rozhodnutím prezidenta republiky, které za protiústavní zjevně označit nelze. 11. Žalovaný ve vyjádření k žalobě setrval na své arg