1 As 9/2008 — Nejvyšší správní soud

9 A 169/2016- 46 - text 23 9A 169/2016 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudců Mgr. Martina Lachmanna a JUDr. Naděždy Řehákové v právní věci žalobce: IC-PARK ENERGO, a.s., IČO: 26401843 sídlem Slovanská alej 1960/24, Plzeň zastoupeného JUDr. Petrem Poledne, Ph.D., advokátem sídlem Maiselova 38/15, Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí sídlem Vršovická 1142/65, Praha 10 o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 7. 9. 2016, čj. 47124/ENV/16, 628/520/15 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení a vymezení sporu 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí Ministerstva životního prostředí (dále jen „žalovaný“) ze dne 7. 9. 2016, čj. 47124/ENV/16, 628/520/15 (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný podle § 89 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), ve spojení s § 29 písm. d) zákona č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 76/2002 Sb.“), a § 72 odst. 1 písm. p) zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpadech“), zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí České inspekce životního prostředí, oblastního inspektorátu Plzeň (dále též „správní orgán prvního stupně“) ze dne 3. 6. 2016, čj. ČIŽP/43/IPP/SR01/1504308.004/16/ZTS (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). 2. Prvostupňovým rozhodnutím uložil správní orgán prvního stupně žalobci pokutu ve výši 230 000 Kč podle § 37 odst. 6 písm. b) zákona č. 76/2002 Sb. za porušení povinnosti stanovené v § 16 odst. 1 písm. a) tohoto zákona spočívající v provozu zařízení Bioplynové stanice Svojšín v rozporu se závaznými podmínkami integrovaného povolení), kterým byly naplněny znaky skutkové podstaty správního deliktu podle § 37 odst. 4 tohoto zákona. Porušení § 16 odst. 1 písm. a) zákona č. 76/2002 Sb. se přitom měl žalobce dopustit celkem 7 ve výroku rozhodnutí specifikovanými skutky. 3. Současně správní orgán prvního stupně uložil prvostupňovým rozhodnutím žalobci pokutu ve výši 50 000 Kč podle ustanovení § 66 odst. 5 zákona o odpadech, a to za porušení: (i.) § 16 odst. 1 písm. e) zákona o odpadech a za naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle ustanovení § 66 odst. 5 téhož zákona (shromažďování odpadu neutříděně podle jednotlivých druhů a kategorií), (ii.) § 13 odst. 3 zákona o odpadech a za naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle ustanovení § 66 odst. 2 písm. c) téhož zákona (nevybavení místa nakládání s nebezpečným odpadem identifikačním listem příslušného nebezpečného odpadu), a (iii.) § 19 odst. 1 písm. e) zákona o odpadech ve spojení s § 39 odst. 1 zmíněného zákona a za naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle ustanovení § 66 odst. 2 písm. a) téhož zákona (nevedení průběžné evidence o odpadech a o způsobech nakládání s nimi). 4. Napadeným rozhodnutím, které bylo žalobci doručeno dne 8. 9. 2016, žalovaný odvolání žalobce proti prvostupňovému rozhodnutí zamítl a toto rozhodnutí potvrdil. II. Rozhodnutí žalovaného (napadené rozhodnutí) 5. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí rekapituloval průběh kontroly a shrnul kontrolní zjištění, k nimž správní orgán prvního stupně dospěl. Na str. 2 – 3 napadeného rozhodnutí pod písm. a) až g) identifikoval celkem 7 nedostatků spočívajících ve zjištěném porušení konkrétních podmínek integrovaného povolení vydaného dne 28. 6. 2012 Krajským úřadem Plzeňského kraje pod čj. ŽP/1116/12 (dále jen „integrované povolení“). Současně na str. 3 napadeného rozhodnutí popsal tři zjištěná porušení zákona o odpadech. Následně shrnul průběh prvostupňového řízení navazujícího na kontrolní zjištění a sumarizoval obsah odvolacích námitek, jimiž žalobce proti prvostupňovému rozhodnutí brojil. 6. Žalovaný vyložil, že po posouzení obsahu předloženého správního spisu považoval „jako zcela nesporná“ tři z celkem 10 zjištěných porušení právních předpisů s tím, že tato tři konkrétně označená porušení „byla dle názoru MZP náležitě prokázána a podložena a sám účastník se k nim ve svém odvolání buď vůbec nijak nevyjádřil anebo pouze konstatoval, že uvedený nedostatek byl po kontrole ČIŽP napraven“. Žalovaný dále na str. 6 – 10 odůvodnění napadeného rozhodnutí popsal důvody, pro které nevyhověl jednotlivým odvolacím námitkám, jimiž žalobce brojil proti závěru o vině v souvislosti se zbývajícími porušeními zákona č. 76/2002 Sb. a zákona o odpadech, a proti výši uložené pokuty. Se zřetelem k tomu, že žalobní body odpovídají žalobcem ve správním řízení uplatněným odvolacím námitkám, budou závěry žalovaného pro přehlednost rekapitulovány v rámci vypořádání žalobní argumentace. III. Žaloba 7. Žalobce v podané žalobě obecně uvedl, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů rozhodnutí a současně nezákonné pro nesprávné posouzení právní otázky. 8. Pod prvním žalobním bodem žalobce k závěru žalovaného na str. 6 Napadeného rozhodnutá namítal, že shledal-li žalovaný nespornými pouze tři uvedená porušení, pak a contrario zbývající čtyři v prvostupňovém rozhodnutí namítaná porušení považoval za sporná a měl pochybnosti, zda k nim vůbec došlo. Napadené rozhodnutí je proto podle žalobce nesouladné se zásadou materiální pravdy a je nutno uplatnit zásadu in dubio pro reo, přičemž žalobce nelze sankcionovat za porušení povinností, nebyla-li tato porušení spolehlivě zjištěna. 9. Pod druhým žalobním bodem žalobce k pochybení spočívající v nedodržení předepsaného rozsahu sledování kvality organického hnojiva – digestátu jednou za měsíc při standardním provozu bioplynové stanice namítl, že již v rámci odvolání upozorňoval na to, že v současné době disponuje plně akreditovanou laboratoří poskytující laboratorní služby sloužící rovněž pro jiné bioplynové stanice. Žalovaný přitom podle žalobce neprokázal, že by žalobce kvalitu organického hnojiva - digestátu nesledoval. Žalobce doplnil, že kontrolní měření a sledování kvality organického hnojiva jsou automatickou součástí běžného provozu bioplynové stanice provozované žalobcem. Integrované povolení ve znění změny č. 2 ze dne 10. 4. 2015 přitom tuto povinnost „zmírňuje“ na provádění těchto kontrol s četností 2x za kalendářní rok před vyskladňováním digestátu, přičemž k takové změně by Krajský úřad Plzeňského kraje podle žalobce jistě nepřistoupil, pokud by měl pochybnost o tom, že žalobce tuto povinnost neplní. 10. Žalobce dále nesouhlasil (třetí žalobní bod) se závěrem o porušení podmínky integrovaného povolení spočívajícím v nezabezpečení vybraných manipulačních ploch proti případnému úniku závadných látek [nedostatek pod písm. a)]. Měl za to, že žalovaným deklarované porušení uvedené podmínky integrovaného povolení týkající se zabezpečení manipulačních ploch proti únikům se opírá o nesprávné právní hodnocení, jelikož podle další podmínky integrovaného povolení, a to podmínky stanovené v bodě 8 kapitoly 3.6 integrovaného povolení (ve znění změny č. 2 integrovaného povolení), byl žalobce povinen instalovat kontrolní systém pro zjišťování úniku závadných látek v termínu do dne 31. 7. 2015, přičemž tato lhůta v den kontroly, tj. dne 16. 6. 2015, neuplynula. Obdobný závěr lze dle žalobce dovodit rovněž na základě bodu 1 odst. 15 kapitoly 3.1. integrovaného povolení (ve znění změny č. 2 integrovaného povolení), podle které měl žalobce provést zaplachtování skladovacích nádrží digestátu tak, aby bylo zabráněno přítoku srážkových vod do těchto skladovacích nádrží digestátu, teprve v termínu do dne 31. 7. 2015. Žalobci proto nelze přičítat, že nedisponoval komplexními zabezpečovacími a kontrolními mechanismy proti únikům závadných látek ke dni kontroly, když k tomuto datu neuplynula lhůta pro jejich nastavení žalobcem ve smyslu uvedených podmínek integrovaného povolení. Pokud totiž příslušný správní úřad vydal integrované povolení (ve znění změny integrovaného povolení č. 1 a 2), v němž deklaroval jasná pravidla a vytyčil rozsah povinností žalobce, pak podle žalobce mají jeho zvláštní povinnosti nepochybně přednost před obecně deklarovanou povinností stanovenou v tomtéž dokumentu. Žalobce doplnil, že v současné době jsou již příslušné zabezpečovací a kontrolní mechanismy plně nastaveny a manipulační plocha „F“ nadále jako skladovací prostor neslouží. 11. Pod čtvrtým žalobním bodem pak žalobce k závěru o nezabezpečení skladů před úniky závadných látek [nedostatek pod písm. b)] namítal, že vzhledem k tomu, že mu nebyla v integrovaném povolení povinnost písemně zaznamenávat kontroly výslovně stanovena, nelze mu porušení této povinnosti vytýkat. Žalobce byl přesvědčen, že ho nelze sankcionovat za nesplnění povinnosti provádění záznamu, když podle kapitoly 3.6 bodu 2 integrovaného povolení má sice žalobce kontrolovat sklady pro zjišťování úniku závadných látek, avšak není povinen tyto kontroly následně písemně zaznamen