— Nejvyšší správní soud

9 A 35/2016- 43 - text 12 9 A 35/2016 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže a soudkyň Mgr. et Mgr. Lenky Bahýľové, Ph.D., a Mgr. Věry Jachurové ve věci žalobce: KOMFORT-City, s.r.o., IČO 29209412 se sídlem Křenová 478/72, 602 00 Brno zastoupený advokátkou JUDr. Lenkou Štěpánkovou se sídlem Křenová 478/72, 602 00 Brno proti žalovanému: Ministerstvo kultury se sídlem Maltézské nám. 1, 118 11 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17.12.2015 č.j. MK 76093/2015 OLP takto: I. Rozhodnutí Ministerstva kultury ze dne 17.12.2015 č.j. MK 76093/2015 OLP se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 15.342,- Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobce advokátky JUDr. Lenky Štěpánkové. Odůvodnění: 1. Rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“) ministr kultury (dále též „orgán rozhodující o rozkladu“) zamítl rozklad žalobce a potvrdil rozhodnutí Ministerstva kultury ze dne 20. 5. 2017 č.j. MK 27733/2015 OPP, kterým žalovaný jako orgán státní památkové péče příslušný k rozhodnutí na základě § 176 odst. 6 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“) zamítl žádost žalobce ze dne 12. 3. 2015 o náhradu nákladů ve výši 1 661 000 Kč vzniklých v důsledku nepředvídaného archeologického nálezu podle § 176 stavebního zákona v souvislosti se stavbou „Obytného souboru – domy A + B + C, ul. Vídeňská, Brno“ na pozemku parc. č. 679 v k. ú. Štýřice. 2. V odůvodnění napadeného rozhodnutí orgán rozhodující o rozkladu konstatoval, že dne 20.3.2015 byla žalovanému doručena žádost, v níž žalobce žádal o poskytnutí částky 1 661 000 Kč na pokrytí zvýšených nákladů na zachování nepředvídaného archeologického nálezu doposud neznámé sakrální stavby – rotundy na ulici Vídeňská v Brně (dále jen „předmětná žádost“). Jednalo se o mimořádně kulturně cenný archeologický nález datovaný přibližně do poloviny 11. století, který byl vzhledem ke své mimořádnosti a unikátnosti rozhodnutím žalovaného č.j. MK 10816/2014 OPP prohlášen za kulturní památku. Z důvodu zachování nálezu byla nutná změna projekčního řešení objektu C1 + C2 pro stavební povolení a následně změna provedení stavby. Původní projektová dokumentace počítala s umístěním domovního schodiště a výtahu do míst archeologického nálezu, který by byl v případě výstavby domu podle původní dokumentace zcela zničen. Došlo tak ke zvýšeným nákladům na změnu projektového řešení a odlišnou realizaci domu s ohledem na to, aby byl archeologický nález zachován. 3. Ministerstvo kultury předmětnou žádost zamítlo. Dospělo k závěru, že poskytnutí finančních prostředků na krytí náhrady nákladů na základě § 176 odst. 6 stavebního zákona nebylo možné, neboť k nálezu došlo v průběhu záchranného archeologického výzkumu a tento nález nelze považovat za nepředvídaný ve smyslu § 176 stavebního zákona. Z vyjádření Archeologického ústavu Akademie věd České republiky, Brno, v.v.i., ze dne 21. 4. 2015 vyplynulo, že v souvislosti s výstavbou probíhal v dané lokalitě záchranný archeologický výzkum prováděný oprávněnou archeologickou organizací Archaia Brno, o.p.s., v jehož průběhu k nálezu došlo. Pokud se v souvislosti s plánovanou výstavbou provádí záchranný archeologický výzkum, je to právě z důvodu, že na daném místě se výskyt archeologických nálezů předpokládá. Podle § 22 odst. 2 věty prvé zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státní památkové péči“) má-li se provádět stavební činnost na území s archeologickými nálezy, jsou stavebníci již od doby přípravy stavby povinni tento záměr oznámit Archeologickému ústavu a umožnit jemu nebo oprávněné organizaci provést na dotčeném území záchranný archeologický výzkum. Vzhledem k tomu, že zákon o státní památkové péči nedefinuje území s archeologickými nálezy a Jihomoravský kraj pro své území nevydal plán území s archeologickými nálezy ve smyslu § 23b téhož zákona, vzniká stavebníkovi ohlašovací povinnost téměř vždy. Při důsledném uplatňování litery zákona o státní památkové péči lze tedy institut nepředvídaného archeologického nálezu ve smyslu § 176 stavebního zákona uplatit jen výjimečně, např. při nálezu movitého archeologického nálezu ve vytěženém lomu. Nález učiněný v rámci záchranného archeologického výzkumu však nemůže být pokládán za nepředvídaný, neboť je učiněn v území s archeologickými nálezy, kde je naopak výskyt těchto nálezů zákonem předpokládán. Pro závěr, že se nejedná o nepředvídaný nález, svědčí skutečnost, že na ploše sousedící se stavbou byl v roce 2009 proveden záchranný archeologický výzkum toutéž organizací a záchranný archeologický výzkum na ploše budoucí stavby žalobce na tento předchozí průzkum navazoval. Na základě výše uvedeného se žalovaný neztotožnil s názorem Archeologického ústavu Akademie věd, Brno, v. v. i., že se jedná o nepředvídaný archeologický nález. 4. Žalobce v rozkladu označil prvostupňové rozhodnutí za nesprávné. Názor žalovaného, podle něhož je archeologický nález učiněný v rámci záchranného archeologického průzkumu vždy nálezem předvídaným, označil žalobce za nepřípustný a paušalizující. Žalovaný se podle něj dostatečně nezabýval předvídatelností nalezených základů románské rotundy, které z vlastního podnětu prohlásil za kulturní památku. Smyslem § 22 odst. 2 zákona o státní památkové péči je preventivním způsobem zajistit ochranu jakémukoliv archeologickému nálezu v území, kde by se takové nálezy mohly vyskytovat. Zákon o státní památkové péči pojem „území s archeologickými nálezy“ nedefinuje, nicméně dle § 23b téhož zákona může kraj po dohodě s Ministerstvem kultury vydat formou nařízení plán území s archeologickými nálezy v kraji nebo v jeho vymezené části, který slouží k zabezpečení archeologického dědictví a jako podklad pro plnění oznamovací povinnosti dle § 22 odst. 2 zákona o státní památkové péči. Pokud tak ale kraj neučiní, nelze každé místo považovat za území s archeologickými nálezy. Vzhledem ke skutečnosti, že Jihomoravský kraj uvedený plán nevydal, je s ohledem na § 35 odst. 2 písm. f) zákona o státní památkové péči na území města Brna z preventivních důvodů záměr provádět stavební činnost oznamován Archeologickému ústavu vždy, ať se fakticky jedná o území s archeologickými nálezy či nikoliv. V případě tohoto ustanovení se jedná o objektivní odpovědnost a splnění oznamovací povinností není dle judikatury vázáno ani na znalost skutečnosti, že jde o území s archeologickými nálezy, ani na to, zda stavebními pracemi nebo jinou činností dojde či nedojde k zásahu do archeologického naleziště. Záchranný archeologický průzkum je tak prováděn i na územích, která nelze považovat za území s archeologickými nálezy. Jakýkoliv archeologický nález na území Jihomoravského kraje tak lze považovat za nepředvídaný, přičemž nepředvídaným nálezem kulturně cenného předmětu, detailu stavby nebo chráněných částí přírody anebo archeologického nálezu může být také archeologický nález na území, pro které byl vydán plán území s archeologickými nálezy. 5. Žalobce v rozkladu vytkl žalovanému, že se hodnocením předvídatelnosti nálezu sakrální stavby z 11. století na místě plánované výstavby vůbec nezabýval a konkrétní předvídatelnost předmětného nálezu neřešil, a to v rozporu s vyjádřením Archeologického ústavu AV ČR, který dne 13. 11. 2012 vydal stanovisko a návrh dalšího postupu ve smyslu § 176 odst. 1, 4 až 6 stavebního zákona, podle nějž se jedná o nález rotundy patrně z první poloviny 11. století n. l., k jejímuž zániku došlo patrně již koncem 12. století, přičemž brzký zánik svatyně způsobil i úplnou absenci tradice či povědomí o její někdejší existenci. Nález tak nebylo možno předvídat. Ani odborná instituce, jakou je Archeologický ústav, neměla žádné indicie, které by k předvídatelnosti nálezu směřovaly. Žalovaný rozhodnutím ze dne 25. 2. 2014 č.j. MK 10816/2014 OPP prohlásil předmětný nález za kulturní památku, neboť se jednalo o archeologický nález mimořádného významu, přičemž toto rozhodnutí bylo potvrzeno rozhodnutím ministra kultury ze dne 26. 9. 2014 č.j. MK 45660/2014 OLP. Dle žalobce nemůže obstát rozhodnutí o tom, že nález, který byl ve smyslu § 176 odst. 4 stavebního zákona považován za (nepředvídaný) nález mimořádného významu a byl prohlášen za kulturní památku podle zákona o státní památkové péči, byl předvídaný, bez toho, že by se žalovaný hodnocením specifické předvídatelnosti nálezu zabýval. 6. Orgán rozhodující o rozkladu se v odůvodnění napadeného rozhodnutí v rámci vypořádání námitek uplatněných žalobcem v rozkladu ztotožnil s názorem správního orgánu I. stupně, že archeologický nález objevený v průběhu záchranného archeologického výzkumu nelze považovat za nepředvídaný. Při své úvaze vyše