1 As 24/2011 — Nejvyšší správní soud

9 A 74/2016- 68 - text 23 pokračování 9A 74/2016 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudců Mgr. Martina Lachmanna a Mgr. Martina Kříže v právní věci žalobce: Masonite CZ spol s r.o., IČO: 26482738 sídlem Hruškové Dvory 82, Jihlava zastoupeného Mgr. Tomášem Bílkem, advokátem sídlem Platnéřská 4, Praha 1 proti žalovanému: Česká obchodní inspekce sídlem Štěpánská 15, Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí České obchodní inspekce, ústředního inspektorátu ze dne 15. 2. 2016, čj. ČOI 23741/15/O100/1000/14/15/16/Be/Št takto: I. Rozhodnutí České obchodní inspekce, ústředního inspektorátu ze dne 15. 2. 2016, čj. ČOI 23741/15/O100/1000/14/15/16/Be/Št, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 15 342 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr. Tomáše Bílka, advokáta. Odůvodnění: I. Předmět řízení a vymezení sporu 1. Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení České obchodní inspekce, ústředního inspektorátu ze dne 15. 2. 2016, čj. ČOI 23741/15/O100/1000/14/15/16/Be/Št , kterým bylo podle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů změněno rozhodnutí České obchodní inspekce, inspektorátu pro Středočeský kraj a Hlavní město Prahu (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 28. 1. 2015, čj. 12/0869/14/12/Z tak, že byla vypuštěna část výroku prvostupňového rozhodnutí, a ve zbytku bylo podle § 90 odst. 5 věty druhé správního řádu prvostupňové rozhodnutí potvrzeno. 2. Prvostupňovým rozhodnutím přitom správní orgán prvního stupně žalobci uložil opatření podle § 7 odst. 2 písm. f), g) a h) zákona č. 102/2001 Sb., o obecné bezpečnosti výrobků, ve znění pozdějších předpisů, vztahující se k výrobku „Dřevěné požární dveře, jednokřídlové, otočné, plné, hladké, typ FLAMMA, s deklarovanou klasifikací požární odolnosti El/EW 30 DP3" (dále jen „Výrobek“), ukládající žalobci zákaz uvádění Výrobku na trh, okamžité stažení Výrobku z trhu a zpětné převzetí Výrobku od spotřebitelů. II. Rozhodnutí žalovaného (napadené rozhodnutí) 3. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí nepřisvědčil námitce nepřezkoumatelnosti prvostupňového rozhodnutí pro nedostatek důvodů. Uvedl, že z textu odůvodnění je patrná snaha vyjádřit se ke všem okruhům žalobcovi argumentace, přičemž v jednotlivostech lze odůvodnění i na druhém stupni správního řízení doplnit. Odůvodnění přitom dostojí požadavku přezkoumatelnost i ve světle závěrů vyslovených v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2013, čj. 8 Afs 42/2013 - 94. I stručná reakce na argument žalobce uvedený v odvolání může být dle žalovaného z hlediska požadavků na odůvodnění dostatečná. 4. Žalovaný podotknul, že předmětné řízení o vydání opatření dle § 7 zákona č. 102/2001 Sb. nemá povahu řízení o uložení postihu za spáchání správního deliktu, jakkoli jím rovněž dochází k určitému zásah do majetkové sféry žalobce. Účelem postupu dozorového orgánu zde totiž není postih žalobce za jeho protiprávní jednání, nýbrž je jím ochrana trhu, resp. spotřebitele před nebezpečným výrobkem, který se na trhu vyskytl. Výrazně zde tedy podle žalovaného vystupuje do popředí ohled na zásadu obezřetnosti ve vztahu ke zjištěným bezpečnostním rizikům předmětného výrobku a toto hledisko je třeba předřadit ekonomickému zájmu žalobce řízení na volné distribuci jeho výrobku. Žalovaný rovněž předeslal, že předmětem přezkumu je v tomto odvolacím řízení primárně prvostupňové rozhodnutí a dále též správní řízení, které jeho vydání předcházelo; případně též činnost prvostupňového orgánu ve fázi kontroly, avšak s ohledem na § 89 odst. 2 správního řádu pouze za předpokladu, že jde o nedostatky s dopadem na zákonnost a správnost tohoto rozhodnutí. V obecné rovině přitom žalovaný v tomto směru uvedl, že výtky žalobce jsou buď zcela neopodstatněné, anebo sice o procesní vady vskutku jde, avšak tyto nemají závažnost vymezenou v uvedeném ustanovení. 5. K námitce stran rezignace správního orgánu prvního stupně na zjišťování skutečného stavu věci s tím, že v oznámení o zahájení správního řízení správní orgán prvního stupně prakticky oznamoval žalobci, že předmětná opatření mu budou uložena, žalovaný připustil nevhodnou formulaci žalobcem citovaného pasáže oznámení o zahájení řízení. Z celkového kontextu oznámení však podle žalovaného vyplývalo, že s dalším dokazováním a hodnocením podkladů se v zahajovaném správním řízení počítá. Rozsudek Vrchního soudu v Praze citovaný žalobcem se týká řízení jiného typu řízení. Z pouhé jedné nepříliš šťastně zformulované pasáže oznámení o zahájení řízení však podle žalovaného nelze učinit závěr, že by dokazování a hodnocení podkladů nemělo proběhnout či že by správní orgán tuto činnost jen předstíral. 6. Žalovaný dále upozornil, že lhůty uvedené v § 6 odst. 1 a § 71 správního řádu mají pořádkový, tj. nikoli propadný charakter, a s jejich překročením tak zcela jistě není spojena ztráta oprávnění správního orgánu vydat rozhodnutí o ochranném opatření či nezákonnost nebo nesprávnost prvostupňového rozhodnutí. Stejný závěr pak podle žalovaného platí i v případě namítané absence reakce správního orgánu prvního stupně na jemu zaslaný plán dobrovolného procesu zpětného převzetí předmětného výrobku od spotřebitelů, který žalobce vypracoval v návaznosti na konzultaci s prvoinstančním orgánem uskutečněnou dne 13. 10. 2014. Ani zde se podle žalovaného zjevně nejedná o faktor s dopadem na zákonnost a správnost rozhodnutí ve smyslu výše cit. § 89 odst. 2 správního řádu. Žalovaný nad rámec uvedeného popsal okolnosti průběhu správního řízení, pro které měl za to, že překročení lhůty pro vydání rozhodnutí nelze správnímu orgánu prvního stupně vytýkat. 7. K námitce nenařízení ústního jednání pak žalovaný uvedl, že v postupu správního orgánu prvního stupně žádné procesní pochybení nespatřuje. S odkazem na § 49 odst. 1 správního řádu poznamenal, že zákonným požadavkem v případě řízení o uložení opatření dle § 7 zákona č. 102/2001 Sb. nařízení ústního jednání není, přičemž žalovaný neshledal v dané věci ani nezbytnost takovéto formy jednání ke splnění účelu řízení či uplatnění práv účastníka. Problematika, jež byla předmětem daného řízení, dle žalovaného neznemožňuje projednání věci prostřednictvím písemných přípisů. 8. Námitce, že ve fázi kontroly nebylo řádně rozhodnuto o námitkách vznesených žalobcem proti dočasnému zákazu uvádění na trh, je třeba podle žalovaného přiznat jisté opodstatnění. Dopis jednatele žalobce ze dne 21. 2. 2014 ve smyslu § 37 odst. 1 věty druhé správního řádu představoval opravný prostředek proti zmíněnému zákazu. Z žalovaným označených pasáží bylo dle jeho přesvědčení zřejmé, že žalobce nesouhlasí s uložením daného opatření, žádá o jeho přezkum a navrhuje zrušení. Šlo tedy o námitky ve smyslu § 18a odst. 2 zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, o nichž dle druhé věty daného ustanovení orgán dozoru rozhodne bezodkladně. Přestože o nich dle žalovaného nakonec v materiálním smyslu rozhodnuto bylo v písemnosti ze dne 2. 4. 2014 nazvané „Vyjádření k dopisu", daná odpověď však podle žalovaného vzhledem k uplynutí více než měsíce od podání námitek nejspíše nebyla ve smyslu naposledy uvedeného ustanovení bezodkladnou a nesplňovala ani formální náležitosti kladené na rozhodnutí podpůrně aplikovatelnou úpravou ve správním řádu. Zároveň však podle žalovaného řízení o uložení dočasného zákazu dle § 18a odst. 1 a 2 zákona č. 22/1997 Sb. představuje samostatný proces oproti nyní vedenému řízení o uložení opatření dle § 7 zákona č. 102/2001 Sb. a nedostatky rozhodnutí v prve uvedeném řízení nelze chápat jako procesní vady s dopadem na zákonnost či správnost Prvostupňového rozhodnutí. Nedostatek řádného vypořádání námitek dle § 18a odst. 1 zákona č. 22/1997 Sb. v tehdy vedeném řízení, jež rovněž vzešlo z provedené kontroly, tedy podle žalovaného nepředstavuje v současném řízení relevantní procesní vadu. Obiter dictum pak žalovaný doplnil, že dle jeho názoru nebylo povinností správního orgánu prvního stupně dávat před vydáním předmětného dočasného zákazu žalobci lhůtu k připomínkám ve smyslu čl. 6 odst. 2 nařízení EP a Rady (ES) č. 764/2008. Nařízení vlády č. 163/2002 Sb., které bylo při předmětné kontrole rovněž aplikováno, sice je technickým pravidlem ve smyslu čl. 2 odst. 2 uvedeného evropského nařízení, avšak v daném případě nešlo o situaci upravenou v čl. 2 odst. 1 téhož nařízení, neboť český dozorový orgán zde dané technické pravidlo neuplatňoval na výrobek uvedený na trh v jiném členském státě EU. Ani v okolnosti, že žalobci bylo při kontrole poskytnuto před vydáním dočasného zákazu dle § 18a odst. 1 zákona č. 22/1997 Sb. více práv, než bylo nutné, nelze žádným způsobem shledat ve vztahu k nyní přezkoumávanému rozhodnutí o opatření dle zákona č. 102/2001