1 Afs 58/2009 — Nejvyšší správní soud

9 Ad 25/2017- 41 - text 19 9Ad 25/2017 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudců JUDr. Ivanky Havlíkové a Mgr. Martina Kříže v právní věci žalobce: JUDr. P. K. sídlem O., P. zastoupen advokátem Mgr. Luborem Bystřickým sídlem Myslíkova 2020/4, Praha 2 proti žalované: Česká advokátní komora sídlem Národní 16, Praha 1 zastoupena advokátkou Mgr. Petrou Vráblikovou sídlem Karlštejnská 518, Lety o žalobě proti rozhodnutí odvolacího kárného senátu odvolací kárné komise České advokátní komory ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. K 65/2012, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení a vymezení sporu 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí odvolacího kárného senátu odvolací kárné komise České advokátní komory (dále též jen „žalovaná“ nebo „odvolací kárný senát“) ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. K 65/2012 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým mu bylo jakožto kárně obviněnému za porušení § 16 odst. 1 a § 17 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o advokacii“), ve spojení s čl. 4 odst. 1, 3 a čl. 17 odst. 3 usnesení představenstva České advokátní komory č. 1/1997 Věstníku, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „etický kodex“), uloženo kárné opatření – pokuta ve výši 25 000 Kč. Tohoto kárného provinění se měl žalobce dopustit tím, že jako obhájce obž. L. Š. v její trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 1 T 81/2011 odůvodnil námitku podjatosti vznesenou vůči ustanovenému soudnímu znalci Mgr. et Mgr. M. M. podáním ze dne 10. 10. 2011 (dále též jen „námitka podjatosti“) mimo jiné tím, že z jazykového výkladu příjmení znalce dovodil jeho židovský původ a osoby židovského původu označil termínem „řada dalších soukmenovců“. Žalovaná napadeným rozhodnutím zároveň zrušila rozhodnutí kárného senátu kárné komise České advokátní komory (dále jen „kárný senát“) ze dne 12. 4. 2013, sp. zn. K 65/2012, kterým bylo žalobci uloženo kárné opatření - dočasný zákaz výkonu advokacie na dobu 12 měsíců. II. Rozhodnutí žalované (napadené rozhodnutí) 2. Žalovaná v napadeném rozhodnutí předně konstatovala, že v kárném řízení nedošlo k porušení zákazu reformace in peius. Žalovaná uvedla, že nemůže posuzovat důvodnost vznesené námitky podjatosti; může se zabývat pouze tím, zda způsob a forma námitky podjatosti je či není v souladu se zákonem o advokacii a stavovskými předpisy. K námitce ekonomické závislosti znalce žalovaná podotkla, že tato námitka byla z hlediska struktury podání vznesena zcela odděleně a z ničeho nelze učinit jednoznačný závěr o antisemitském podtextu této námitky. Žalovaná tak dospěla k závěru, že v tomto směru se nejednalo o závažné porušení povinnosti advokáta, které by naplňovalo skutkovou podstatu kárného provinění. 3. K námitce židovského původu znalce žalovaná uvedla, že mezigenerační přenos traumat holocaustu mezi příslušníky židovského národa je nepochybně dán a tato námitka by tak byla přípustná, ovšem za předpokladu, že by byla vznesena věcně, a nikoli urážlivě. Žalovaná přisvědčila žalobci, že samotné označení někoho za Žida nemá pejorativní význam, není rasistické a nelze je považovat za osočování. Na druhé straně však nelze opomenout historické souvislosti spojené s nacistickou politikou hromadného vyvražďování osob židovské národnosti známé jako holocaust. V rámci holocaustu musely osoby židovského původu nosit označení „Jude“, „Žid“, a stejně tak byly označovány jejich obchody. Proto je třeba k označení „Žid“ přistupovat věcně a střízlivě. Z písemných podání žalobce vyplývá, že tyto historické souvislosti mu byly dobře známé. Kárné provinění žalobce tak nespočívá v samotné námitce, že znalec je židovského původu, ale ve formě této námitky. Samotný údaj o tom, že znalec je židovského původu, skutkovou podstatu kárného provinění nenaplňuje. Žalovaná proto upravila skutkovou větu tak, aby bylo zřejmé, že nepřípustná forma spočívá v dovození židovského původu znalce z jazykového výkladu jeho příjmení a dále pak v označení osob židovského původu termínem „řada dalších soukmenovců“. Touto úpravou nedošlo k porušení zásady totožnosti skutku, neboť byla nepochybně zachována částečná shoda jednání i následků. 4. Žalovaná konstatovala, že způsob, jakým byl v podané námitce podjatosti dovozován židovský původ znalce (tj. z jazykového výkladu jeho příjmení), je v rozporu s požadavky kladenými etickým kodexem na projev advokáta. Jedná se o zjevně spekulativní argument, který silně připomíná duch norimberských zákonů, na základě kterých bylo kritériem pro posouzení příslušnosti konkrétní osoby mezi Židy nejen vlastní přihlášení se k judaismu, ale určovalo se i podle současného či dřívějšího židovského náboženství jejích rodičů či prarodičů a často se dovozovalo pouze na základě příjmení a jména. Zcela dehonestující je pak označení příslušníků židovského vyznání jako „soukmenovců“. Jde o pojem z programu NSDAP, podle něhož mohl být státním občanem Říše pouze soukmenovec německé krve. Použití tohoto označení pro osoby židovského vyznání, tedy v opačném gardu, nemůže být v dané věci náhodné a je třeba je považovat za urážlivé. Pojem „soukmenovec“ sice není možné výlučně přiřadit k programu NSDAP, nicméně v povědomí lidí zůstává spjat s německým nacionálním socialismem. Tento pojem má nepochybně jiný význam, pokud je použit v Bibli či v literárním díle Arnošta Lustiga, oproti jeho použití žalobcem v pasáži, ve kterém se hovoří o německém nacionálním socialismu a holocaustu. 5. Žalovaná měla za to, že žalobce svým jednáním naplnil rovněž skutkovou podstatu kárného provinění podle čl. 17 odst. 3 etického kodexu. Ke snížení důstojnosti znalce došlo urážlivým dovozováním jeho etnického původu z přímení. Dle názoru žalované jsou výrazy „věcný“ a „střízlivý“ použité v etickém kodexu do určité míry synonyma, která naplňují požadavek, aby projevy advokáta byly realistické a opíraly se o objektivní základ a nikoli o zcela nepodložené úvahy. Způsob, jakým žalobce dovozoval židovský původ znalce a v jakých souvislostech použil pojem „soukmenovec“, nebyl ani věcný, ani střízlivý, ani slušný. Věcnost podané námitky podjatosti znalce by nebyla snížena, pokud by námitka podjatosti inkriminované pasáže neobsahovala. Obstát nemůže ani námitka žalobce, že na obsahu vznesené námitky podjatosti trvala jeho klientka. Advokát není v pravém slova smyslu alter ego svého klienta. Obhájce je při obhajobě klienta vázán nejen zákonem o advokacii, ale i pravidly profesionální etiky, v rámci kterých jsou na advokáta kladeny povinnosti, které jeho klient nemá. Projevy advokáta v souvislosti s výkonem advokacie musí být věcné, střízlivé a nikoli vědomě nepravdivé. Těchto povinností se advokát nemůže zprostit poukazem na to, že šlo o výslovný pokyn jeho klienta. V dané věci se tedy nejedná o tendenci omezovat obhajobu na „společensky akceptované názory“. Důraz je kladen na slušnost a věcnost, tedy na principy obsažené ve stavovských předpisech, které nejsou závislé na společensky momentálně akceptovaných názorech. 6. Žalovaná dospěla k názoru, že žalobce se dopustil kárného provinění přinejmenším v nepřímém úmyslu. Jak vyplývá z písemných podání žalobce, žalobce se velmi dobře orientuje v otázkách německého národního socialismu a holocaustu. Žalobce proto musel vědět, že vyhoví-li požadavku své klientky na odůvodnění námitky podjatosti z důvodu židovského původu znalce, dovozovaného z výkladu jeho příjmení, aniž by pro tento závěr existoval jakýkoli objektivní poznatek, poruší povinnosti stanovené v etickém kodexu. Žalobce musel vědět, že jím použitá argumentace není ani věcná, ani střízlivá. Žalovaná tak dospěla k závěru, že v rozsahu uvedeném ve výrokové části napadeného rozhodnutí žalobce naplnil jak objektivní, tak i subjektivní stránku kárného provinění. Jeho projev byl v rozporu s profesní etikou advokáta, snížil důstojnost advokátního stavu jako celku a je závažným porušením povinností advokáta. 7. Ohledně druhu a výše kárného opatření žalovaná konstatovala, že pokud žalobce považoval druh a výši kárného opatření za nepřiměřeně přísné, pak je odvolání v tomto směru důvodné. Žalovaná přihlédla k tomu, že došlo k zúžení kárného provinění vypuštěním části kárné žaloby a že od zahájení kárného řízení uplynula doba pěti let, čímž došlo ke snížení závažnosti škodlivého následku jednání žalobce. Žalovaná uvedla, že důstojnost advokátního stavu byla dotčena způsobem, který vyvolal značnou negativní publicitu mezi advokáty i v médiích. Povaha skutku tak značnou měrou přesahuje závažnost porušení povinnosti advokáta předpokládanou v § 32 odst. 1 zákona o advokacii. Žalovaná zohlednila i to, že se žalobce kárného provinění dopustil úmyslně, že nebyl doposud kárně trestán a že jeho majetkové poměry jsou standardní. Na základě těchto kritérií, a to