3 As 76/2017 — Nejvyšší správní soud

9 Ad 7/2015- 32 - text 6 pokračování 9Ad 7/2015 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Karly Cháberové a soudců Štěpána Výborného a Jana Kratochvíla v právní věci žalobce: T. T., zastoupený Mgr. Bc. Tomášem Hodysem, advokátem se sídlem Lochotínská 18, Plzeň, proti žalované: náměstkyně ministra obrany pro řízení Sekce právní Ministerstva obrany, se sídlem Tychonova 221/1, Praha 6, o žalobě proti rozhodnutí náměstkyně ministra obrany pro řízení Sekce legislativní a právní Ministerstva obrany ze dne 21. 1. 2015, č. j. 842 – 2/2014 - 1322, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci a průběh řízení před správním orgánem Žalobce se podanou žalobou domáhá přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Ředitelky Odboru pro právní zastupování Sekce legislativní a právní Ministerstva obrany (dále jen „služební orgán“) ze dne 20. 10. 2014, č. j. 305-00020-14-25-20, o jednorázovém mimořádném odškodnění žalobce. Ze správního spisu k dané věci vyplynulo, že dne 22. 8. 2003 utrpěl žalobce, jako voják z povolání, na zahraniční misi jednotek KFOR v Kosovu v rámci organizované tělesné přípravy zlomeninu levého loketního kloubu, a to při hraní nohejbalu. O právním základu odpovědnosti České republiky - Ministerstva obrany pravomocně rozhodl velitel Vojenského útvaru 4638 Janovice nad Úhlavou rozhodnutím ze dne 29. 12. 2003, č. j. 22089-31/2003-2133. Předmětný úraz tak byl uznán jako služební, a to s plnou odpovědností České republiky - Ministerstva obrany za vzniklou škodu. Žádostí ze dne 11. 6. 2014 požádal žalobce o přiznání jednorázového mimořádného odškodnění ve smyslu § 120 odst. 3 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vojácích z povolání“), ve výši jednostodvacetinásobku minimální mzdy. Shora označeným rozhodnutím ředitelky služební orgán rozhodl, že žalobci jednorázové mimořádné odškodnění za služební úraz nenáleží. V rozhodnutí služební orgán konstatoval, že úraz žalobce byl sice uznán jako služební, ale nedošlo k němu za zvlášť nebezpečných podmínek ve smyslu § 120 odst. 3 zákona o vojácích z povolání. K odvolání žalobce žalovaná nyní napadeným rozhodnutím rozhodnutí služebního orgánu potvrdila. Žalovaná obdobně jako prvoinstanční služební orgán uvedla, že úraz, který žalobce utrpěl, se sice stal v rámci zahraniční operace jednotek KFOR na vojenské základně Gazzala Lines v Kosovu, ale i přesto nenastal za zvlášť nebezpečných podmínek ve smyslu § 120 odst. 3 zákona o vojácích z povolání, neboť k němu došlo při běžné služební tělovýchově ve sportovní hale. Dle žalované zvlášť nebezpečné podmínky nemohou spočívat pouze v tom, že ke služebnímu úrazu došlo na zahraniční misi, bez přihlédnutí k souvislostem, tj. příčinné souvislosti mezi úrazovým dějem a výkonem služby. II. Obsah žaloby Žalobce namítá nesprávné právní posouzení věci ze strany žalované. Dle žalobce § 120 odst. 3 věta druhá zákona o vojácích z povolání jednoznačně stanoví, že za zvlášť nebezpečné podmínky se považuje služba v zahraničních operacích, a to bez stanovení jakýchkoli dalších podmínek či okolností. Žalobce akcentuje, že je zcela nepřípustné, aby si žalovaná vlastním extenzivním výkladem svévolně upravovala jednoznačnou dikci předmětného zákonného ustanovení, které v sobě obsahuje jasnou direktivu, že samotné působení v zahraniční operaci je bez dalšího považováno za výkon služby za zvlášť nebezpečných podmínek. Toto legislativní řešení považuje žalobce za zcela logické a systémové, neboť účasti vojáka z povolání v zahraničních misích je imanentní bezprostřední a trvající nebezpečí ohrožení života. Úmyslem zákonodárce jistě nebylo vytrhávat některé z činností vojáků z povolání v zahraničních misích z kontextu a stavět je mimo rámec ustanovení § 120 odst. 3 zákona o vojácích z povolání. Navíc i služební tělovýchova, při které se služební úraz žalobce stal, je součástí výkonu služby, tedy součástí plnění úkolů vojáka z povolání bezprostředně přispívajících k řádnému plnění zahraniční mise. Žalobce rovněž namítá, že žalovaná svůj právní názor zcela se příčící dikci ustanovení § 120 odst. 3 zákona o vojácích z povolání žádným způsobem neodůvodnila a napadené rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Žalobce žádá, aby soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. III. Vyjádření žalované Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvádí, že ač se žalobci stal služební úraz v zahraniční operaci ve státě, kde je vyhlášen válečný stav, a ač se stal následkem předmětného služebního úrazu invalidním v I. stupni, nenáleží žalobci automaticky jednorázové mimořádné odškodnění. Dle názoru žalované musí mezi zvlášť nebezpečnými podmínkami (v tomto případě válečný stav ve státě, kde voják vykonává službu) a vznikem služebního úrazu existovat příčinná souvislost. Žalovaná má za to, že v celém § 120 zákona o vojácích z povolání dochází ke zjevné gradaci výše odškodnění škody na zdraví v souvislosti s prováděnou činností a v důsledku toho je nutné v celku hodnotit nárok žalobce. Žalovaná zdůrazňuje, že poranění žalobce nemělo s ozbrojeným konfliktem žádnou spojitost. Žalovaná navrhuje, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. IV. Posouzení žaloby Městským soudem v Praze Soud dle § 75 s. ř. s. přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, v rozsahu žalobou tvrzených bodů nezákonnosti, kterými je vázán, podle skutkového a právního stavu ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Soud se nejprve zabýval otázkou, zdali je napadené rozhodnutí přezkoumatelné, neboť k nepřezkoumatelnosti musí soud přihlédnout dokonce z úřední povinnosti a za situace, kdy shledá rozhodnutí nepřezkoumatelným, se pak nezabývá samotnou zákonností. Žalobce nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí spatřuje ve skutečnosti, že žalovaná neuvedla dostatečné důvody pro vyřčené právní závěry. Rozhodnutí správního orgánu je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, jestliže není zřejmé, které skutečnosti vzal správní orgán za podklad svého rozhodnutí, proč považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl či jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů (viz již rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 1993, č. j. 6 A 48/92-23). Soud z hlediska shora uvedených požadavků posoudil odůvodnění nyní napadeného rozhodnutí, a neshledal, že by trpělo tvrzenou nepřezkoumatelností. Naopak žalovaná v odůvodnění uvedla jednoznačné právní závěry, dle nichž neshledala žalobcovu žádost o přiznání jednorázového mimořádného odškodnění za důvodnou. Úvahy žalované přitom jednoznačně směřovaly k podstatě nyní projednávané věci (především výkladu a aplikaci § 120 zákona o vojácích z povolání) a byly dle soudu dostačující a srozumitelné. Nesouhlas žalobce s vyřčenými právními závěry nelze zaměňovat s tvrzenou absencí řádného odůvodnění, přičemž i z obsahu nyní projednávané žaloby se podává, že žalobce rozporuje především samotné důvody pro vydání rozhodnutí (ostatně i svá tvrzení o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí ponechal v žalobě ve značně obecné rovině). Za této situace tedy soud přistoupil k věcnému přezkumu žalobcových námitek. Podle § 120 odst. 3 zákona o vojácích z povolání náleží vojákovi, který se stal invalidním v prvním nebo druhém stupni následkem služebního úrazu nebo nemoci z povolání za zvlášť nebezpečných podmínek při výkonu služby v zahraničí, jednorázové mimořádné odškodnění ve výši jednostodvacetinásobku minimální mzdy. Za zvlášť nebezpečné podmínky se zejména považuje válečný stav ve státě, kde voják vykonává službu, služba v zahraničních operacích nebo plnění zvláštních úkolů při činnostech podle zvláštního právního předpisu. Výkladem uvedeného ustanovení (ve skutkové obdobné věci) se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22. 2. 2018, č. j. 3 As 76/2017 – 21, jímž potvrdil předchozí zamítavý rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2017, č. j. 11 Ad 2/2015 – 31. Nejvyšší správní soud v uvedeném rozhodnutí uvedl, že gramatický výklad předmětné normy sám o sobě nevede k jednoznačnému výsledku, neboť nabízí více možných interpretací. Proto je namístě využít k odstranění této nejasnosti dalších výkladových metod, především systematického výkladu. Ustanovení § 120 odst. 3 zákona o vojácích z povolání je obsaženo v části sedmé, hlavě II., nazvané „Odpovědnost státu za škodu způsobenou vojákovi“ (§ 112 – § 125). V § 112 citovaného zákona je stanovena obecná odpovědnost státu „za škodu způsobenou vojákovi při výkonu služby, v přímé souvislosti s ním nebo pro výkon služby porušením právní povinnosti“. Speciální ustanovení § 115 téhož zákona pak zakotvuje odpovědnost státu za „škodu na zdr