1 Afs 47/2004 — Nejvyšší správní soud

10 A 155/2018- 48 - text 10 pokračování 10A 155/2018 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců Mgr. Martina Lachmanna a JUDr. Jaromíra Klepše v právní věci žalobce: Ing. P. R. bytem [adresa bydliště] proti žalovanému: Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky sídlem Orlická 2020/4, Praha 3 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 6. 6. 2016, čj. VZP-16-01802131-S8D4 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení a vymezení sporu 1. Žalobce se žalobou podanou dne 4. 7. 2016 domáhá zrušení rozhodnutí Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, regionální pobočky Praha, pobočky pro hl. m. Prahu a Středočeský kraj (dále jen „žalovaná“) ze dne 6. 6. 2016, čj. VZP-16-01802131-S8D4 (dále též „Napadené rozhodnutí“ či „Exekuční příkaz“). Napadeným rozhodnutím žalovaná nařídila daňovou exekuci přikázáním pohledávky z účtu u poskytovatele platebních služeb k vymožení vykonatelného nedoplatku žalobce v částce 6 306 Kč. II. Žaloba 2. Žalobce v podané žalobě v obecné rovině namítal, že Napadené rozhodnutí žalované je nesprávné, nezákonné, neurčité, nesrozumitelné a zmatečné pro nedostatek důvodů. 3. Konkrétně žalobce namítal, že Napadené rozhodnutí je nezákonné, neboť žalovaná neměla pravomoc vydat exekuční tituly – Platební výměry vydané žalovanou ze dne 14. 7. 2014 č. 4441400010 a č. 2141400013 (dále jen „Exekuční tituly“, či „Platební výměry“), a to z důvodu existence překážky věci rozhodnuté. 4. Žalobce rovněž namítal, že mu Platební výměry nebyly řádně doručeny, a nejsou proto v právní moci ani vykonatelné. Žalobce v této souvislosti poukazoval na to, že dne 12. 9. 2014 podal návrh na určení neplatnosti doručení Platebních výměrů z důvodu nepřítomnosti v místě bydliště a z důvodu nevhození žádné písemnosti (a to ani výzvy s poučením o právních důsledcích doručení fikci) od žalované do domovní schránky v místě bydliště, kdy současně navrhoval provedení svědecké výpovědi paní M. R. Shodná tvrzení a návrh důkazního prostředku přitom žalobce vtělil rovněž do podané žaloby. 5. Dále žalobce namítal, že právo žalované předepsat žalobci povinnost zaplatit údajně dlužné pojistné a penále již zaniklo (prekludovalo), neboť i dle žalované nedoplatek vznikl dne 9. 4. 2009. Platební výměry vydala žalovaná podle žalobce až po uplynutí pětileté promlčecí, resp. prekluzivní lhůty dle § 16 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, v rozhodném znění (dále jen „zákon č. 592/1992 Sb.“) V tomto ohledu žalobce uvádí, že nemohlo dojít ani k „přetržení“ běhu lhůty, neboť písemnost žalované ze dne 21. 2. 2013 ani vyúčtování pojistného za období 1. 1. 2005 – 20. 2. 2013 ze dne 20. 2. 2013 nebyly kvalifikovaným úkonem ke zjištění výše pojistného či penále nebo k jejich vyměření. Pětiletá lhůta tak dle žalobce uplynula dne 8. 4. 2014. 6. Dle žalobce žalovaná rovněž použila platby žalobce v jiném pořadí, než žalobce určil, přičemž jej o tom neprodleně nevyrozuměla dle § 15 odst. 3 zákona č. 592/1992 Sb. Konkrétně platbu ze dne 3. 4. 2009, kterou žalobce určil na úhradu pojistného za měsíc březen 2009, použila žalovaná na úhradu pojistného za únor 2009. Stejně tomu dle žalobce bylo i v případě ostatních úhrad za období srpen 2008 až březen 2009. 7. Žalobce přitom v podané žalobě požadoval, aby mu soud přiznal náhradu hotových výdajů na základě nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13. 8. Podáním ze dne 18. 7. 2018 pak žalobce upozornil, že rozhodčí orgán žalované dne 20. 6. 2018 Platební výměry zrušil s tím, že právo žalované předepsat dlužné pojistné a penále se prekludovalo před jejich vydáním. III. Vyjádření žalované 9. Žalovaná ve svém stručném vyjádření k žalobě ze dne 7. 1. 2019 uvedla, že v době vydání Napadeného rozhodnutí byly Exekuční tituly vykonatelné a jejich pozdější zrušení nemá na správnost postupu žalované vliv. IV. Posouzení věci Městským soudem v Praze 10. Městský soud v Praze ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.), přitom vycházel ze skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí. Neshledal přitom vady, k nimž byl povinen přihlédnout z moci úřední. O podané žalobě rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení jednání, neboť účastníci s takovým postupem souhlasili (jejich souhlas byl v souladu s § 51 odst. 1 větou druhou presumován). Soud nenařídil jednání ani k provedení žalobcem navržených důkazů, neboť tvoří součást správního spisu, z něhož soud při přezkumu zákonnosti žalobou Napadeného rozhodnutí vyšel, popř. by jejich provedení nebylo způsobilé na níže uvedených závěrech s ohledem na omezené prostory soudního přezkumu v tomto typu řízení (srov. dále) čehokoli změnit. 11. V prvé řadě Městský soud v Praze uvádí, že podanou žalobu je třeba se zřetelem k závěrům vysloveným v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 2. 2019, čj. 1 Afs 271/2016 - 53, považovat za přípustnou přesto, že žalobce podal žalobu přímo proti Exekučnímu příkazu bez využití jiných prostředků ochrany svých práv ve správním řízení. Rozšířený senát totiž v označeném usnesení uzavřel, že námitka podaná dle § 159 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů, není řádným opravným prostředkem ve smyslu § 5 a § 68 písm. a) s. ř. s., který by bylo nutno před podáním žaloby ve správním soudnictví vyčerpat. 12. Soud dále předesílá, že žalobce v podané žalobě předně ve zcela obecné rovině namítal, že Napadené rozhodnutí žalované je nesprávné, nezákonné, neurčité, nesrozumitelné a zmatečné pro nedostatek důvodů. 13. Soud k obecně uplatněným žalobním námitkám podotýká, že řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 a násl. s. ř. s. je postaveno na principu, že je to žalobce, kdo s ohledem na dispoziční zásadu přísně ovládající tento typ soudního řízení správnímu soudu předestírá konkrétní důvody, pro které považuje žalobou napadené rozhodnutí za nezákonné. Obsah a kvalita žaloby v zásadě předurčuje obsah a kvalitu rozhodnutí soudu. Není přitom úlohou soudu, aby za žalobce žalobní argumentaci dotvářel. 14. Žalobce se však v tomto směru v obecné rovině omezil na paušální a blíže nerozvedený poukaz na „nesprávnost“, „nezákonnost“, „neurčitost“, „nesrozumitelnost“ a „zmatečnost“ Napadeného rozhodnutí. Zvolený způsob konstrukce žalobních námitek přitom s ohledem na pravidla vyplývající z dispoziční zásady do značné míry omezuje prostor soudu při posuzování jejich důvodnosti. Soud se proto mohl předmětným žalobním námitkám věnovat toliko v takové míře obecnosti, v jaké je žalobce vznesl. Soudu přitom nezbylo, než v obdobně obecné rovině konstatovat, že Napadené rozhodnutí žádnou takovou vadou netrpí. 15. Soud připomíná, že správní soudy se v minulosti opakovaně vyjádřily ke specifikům rozsahu soudního přezkumu v řízení o žalobě, kterou žalobce brojí proti exekučnímu příkazu. Ustáleně přitom judikují, že přezkum rozhodnutí o nařízení exekuce se zaměřuje na okruh otázek spojených zásadně s vykonávací fází řízení a neslouží k přezkoumání rozhodnutí vydaného v řízení nalézacím, na základě něhož byla exekuce nařízena (exekuční titul). 16. Nejvyšší správní soud v tomto směru uzavřel, že „[j]e-li u správního soudu napadeno rozhodnutí vydané v další fázi řízení (v řízení exekučním), pak přirozeně soud může zkoumat jen samotnou existenci titulu a vhodnost zvoleného způsobu exekuce, poměr výše pohledávky k ceně exekucí postižené věci apod.“ (usnesení ze dne 24. 11. 2004, čj. 1 Afs 47/2004 - 75). 17. Obdobně se k otázce přezkumu exekučního titulu Nejvyšší správní soud vyjádřil v rozsudku rozšířeného senátu ze dne 26. 10. 2005, čj. 2 Afs 81/2004 - 54, publ. pod č. 791/2006 Sb. NSS, kde vyslovil, že v exekučním řízení: „[m]ůže být následný soudní přezkum zaměřen zejména na vhodnost a proporcionalitu způsobu a rozsahu provedení exekuce, na vykonatelnost exekučního titulu, na jeho právní účinnost vůči povinnému apod., nikoliv již na přezkum důvodnosti samotného exekučního titulu. Soudní přezkum v těchto případech lze označit za do určité míry omezený a koncentruje se na případné ‚vybočení‘ z řádné a na principu proporcionality založené daňové exekuce“. 18. V rozsudku ze dne 23. 4. 2015, čj. 3 As 138/2014 - 39, Nejvyšší správní soud uzavřel, že „při nařízení exekuce již nelze přezkoumávat zákonnost či správnost exekučního titulu (zde platebních výměrů), příp. zákonnost řízení, které vydání exekučního titulu předcházelo. Podle § 176 daňového řádu je při nařízení exekuce zkoumána pouze výše zmíněná vykonatelnost rozhodnutí, jímž bylo stanoveno peněžité plnění, které povinný dobrovolně nesplnil. Případné vady rozhodnutí, jímž bylo plnění uloženo, či vady řízení, v němž bylo