2 Ads 16/2003 — Nejvyšší správní soud

10 A 37/2016- 70 - text 17 10 A 37/2016 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže a soudkyň Mgr. et Mgr. Lenky Bahýľové, Ph.D., a Mgr. Věry Jachurové v právní věci žalobkyně: Imex Group s.r.o., IČO 25829050 sídlem Milíčova 1343/16, Moravská Ostrava, 702 00 Ostrava zastoupené advokátem JUDr. Radkem Ondrušem sídlem Bubeníčkova 502/42, 615 00 Brno proti žalovanému: Ministerstvo průmyslu a obchodu sídlem Na Františku 32, 110 00 Praha o žalobě proti rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu ze dne 14.12.2015 č. j. MPO 47060/15/10200/01000 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí označeného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zrušeno rozhodnutí Licenční správy Ministerstva průmyslu a obchodu ze dne 4.9.2015, č. j. 44860/08/07430/07400 (dále též jen „rozhodnutí Licenční správy“) a řízení o odnětí licence k vývozu 66 000 ks min pro minomet ráže 82 mm HE do Gruzie, zahájené dne 17.10.2008, bylo zastaveno. I. Obsah žaloby 2. Žalobkyně označila napadené rozhodnutí i rozhodnutí Licenční správy za dílem nezákonná, dílem předčasná a dílem zcela nepřezkoumatelná. Namítla, že žalovaný nemohl řízení o odnětí licence zastavit podle § 90 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále též jen „s. ř.“) a rozhodnutí Licenční správy zrušit, jelikož napadené rozhodnutí má zásadní význam pro náhradu škody, kterou hodlá žalobkyně uplatnit z titulu nezákonného rozhodnutí a nesprávného úředního postupu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon č. 82/1998 Sb.“). Žalobkyně očekávala, že žalovaný z důvodu vytýkaných vad odvoláním napadené rozhodnutí zruší a Licenční správu jako správní orgán prvního stupně zaváže doplnit dokazování při současném konstatování nezákonného postupu. Žalobkyně se domnívala, že napadené rozhodnutí a zejména rozhodnutí Licenční správy trpí stejnými vadami, pro které je již jednou zrušil Nejvyšší správní soud, přičemž soudem konstatované vady nebyly ze strany žalovaného odstraněny. 3. Namísto toho, aby žalovaný v souladu s rozhodnutím Nejvyššího správního soudu napadené rozhodnutí zrušil a Licenční správě uložil soudem vytknuté vady odstranit, zcela v rozporu se závěry soudu konstatoval, že správní orgán prvního stupně rozhodl v souladu se zákonem, ačkoliv mu muselo být známo, že vady, pro které bylo předchozí rozhodnutí žalovaného zrušeno, odstraněny nebyly. Pro závěry žalovaného navíc nejsou žádné použitelné důkazy. Odůvodnění napadeného rozhodnutí stran splnění shora uvedené zákonné podmínky je dle názoru žalobkyně zcela nepřezkoumatelné, žalovaný se omezil na prostou negaci dané skutečnosti, kdy vlastní odůvodnění se omezilo toliko na dva řádky textu. Tato jedna věta neobsahuje žádnou úvahu, kterou byl žalovaný při svém uvážení veden, a proto nelze daný žalobní důvod odůvodnit jinak než absolutní nepřezkoumatelností důvodů rozhodnutí. 4. Žalobkyně má za to, že žalovaný napadeným rozhodnutím porušil zásadu zákonnosti ve smyslu § 2 odst. 1 s. ř., když řízení zastavil, ačkoliv nebyly splněny všechny podmínky stanovené v § 90 odst. 4 s. ř. O důvodech nutnosti meritorního rozhodnutí byl přesvědčen i správní orgán prvního stupně, když řízení z důvodů uvedených v ust. § 66 odst. 1 písm. g) s. ř. nezastavil, nýbrž rozhodl věcně. Pokud by důvody zastavení řízení skutečně existovaly již v roce 2008, jak v odůvodnění napadeného rozhodnutí tvrdí žalovaný, pak by nepochybně Nejvyšší správní soud v roce 2013 rozhodl jinak, popř. by v daném směru nepochybně vyslovil v odůvodnění svého rozsudku právní názor, kterým by jak žalovaného, tak případně správní orgán prvního stupně zavázal. Naproti tomu však Nejvyšší správní soud žalovaného zavázal ke zcela jinému postupu, který však žalovaný ignoroval. 5. Žalobkyně konstatovala, že jediným přezkoumatelným důvodem vydání rozhodnutí žalovaného jsou nesouhlasná závazná stanoviska Ministerstva zahraničních věcí (dále též jen „MZV“) potvrzené stanoviskem ministra zahraničních věcí. Vzhledem k tomu, že MZV označilo jeho obsah jako utajovanou informaci ve stupni „Vyhrazené“, nemohla žalobkyně podat písemné vyjádření, neboť není oprávněna k tvorbě utajovaných informací. Uvedením dalších podrobností v žalobách by se vystavila riziku postihu za neoprávněné nakládání s utajovanými informacemi. Deklarovala proto svou připravenost uvést podrobné důvody nesouhlasu se stanoviskem MZV ústně do protokolu v rámci soudního řízení. 6. Vzhledem k tomu, že ani žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí neuvedl obsah dotčených stanovisek MZV a omezil se toliko na konstatování jejich závěru, nemá žalobkyně s čím polemizovat, neboť napadené rozhodnutí neobsahuje přezkoumatelný obsah citovaných stanovisek. Žalovaný mohl obdobně jako v případě jiných správních rozhodnutí či rozsudků obsah utajované informace v odůvodnění rozhodnutí citovat při současném utajení obsahu napadeného rozhodnutí, jako to učinily v minulosti jiné správní úřady. Žalovaný však takto nepostupoval, čímž napadené rozhodnutí zatížil další vadou nepřezkoumatelnosti, neboť žalobkyni neposkytl možnost se závěry a odůvodněním relevantním způsobem polemizovat. 7. Žalobkyně má za to, že postup MZV při utajení obsahu závazného stanoviska je účelový a jeho jediným cílem je ztížit procesní postavení žalobkyně ve správním řízení, bránit jí obstrukcemi uplatnit práva účastníka, a tím krátit její právo na spravedlivý proces. Předmětné stanovisko MZV neobsahuje žádnou utajovanou informaci ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně utajovaných informací“), neboť z jeho obsahu je zřejmé, že vychází pouze z otevřených zdrojů a nemůže jakýmkoliv způsobem ohrozit zájmy České republiky. 8. MZV zahájilo utajování svých stanovisek k licenčním řízením poté, kdy žalobkyně začala nezákonná stanoviska MZV předkládat v rámci správních žalob u soudu a kdy soudy začaly rozhodnutí žalovaného rušit právě z důvodů nepřezkoumatelnosti závazných stanovisek MZV, neboť předpokládalo, že žalobkyně nebude mít v rámci správního řízení možnost svá stanoviska a opravné prostředky odůvodnit, což se také stalo. Původní, obsahově shodná stanoviska MZV z roku 2008 nebyla podřízena režimu utajovaných informací, a to i přesto, že obsahovala fakticky totožné informace. Ačkoliv žalobkyně vyzvala žalovaného, aby zákonnost postupu MZV nechal posoudit Národním bezpečnostním úřadem z toho pohledu, zda utajované informace skutečně odůvodňují zvolený postup a zda jsou skutečně utajovanými informacemi ve smyslu zákona o ochraně utajovaných informací, žalovaný zůstal nečinný. Tímto způsobem byla žalobkyně zkrácena na možnosti uplatnění svých procesních práv. 9. Žalobkyně nezpochybňuje působnost MZV podílet se na tvorbě zahraniční politiky ČR tak, jak ji formuluje vláda. MZV zahraniční politiku ČR nevytváří ani neurčuje, pouze ji v intencích pokynů a direktiv vlády provádí, popř. formuluje. Tato působnost MZV však neopravňuje žalovaného, aby při rozhodování v dané věci mechanicky vycházel z tvrzení MZV obsažených v jeho stanovisku, aniž by na základě vlastních úvah posoudil, zda jsou jemu předkládané informace opodstatněné a dostatečné pro rozhodnutí ve věci samé. Ze samotné kompetence MZV při utváření zahraniční politiky nelze v žádném případě dovozovat absolutní neomylnost tohoto správního úřadu a pravdivost jím sdělených údajů, navíc za situace, kdy údaje uvedené v závazném stanovisku jsou formulovány naprosto obecně a nejsou opřeny o žádné zdroje, z nichž MZV tyto údaje čerpalo. MZV ve svém stanovisku pouze opakovaně a bez odkazu na jakýkoliv přezkoumatelný zdroj reprodukuje ničím nepodložená obecná tvrzení uváděná zejména zahraničními disidentskými kruhy země určení, aniž by citovalo jakýkoliv zdroj těchto závěrů. 10. Žalobkyně poukázala na to, že v počátku řízení v roce 2008 probíhala v Gruzii útočná válka vyprovokovaná Ruskou federací, jejíž vojska Gruzii napadla. V dané době se Gruzie, obdobně jako později Ukrajina, ucházela o členství v NATO, kdy prezidentem byl guvernér Saakašvili. Následně v Gruzii proběhla změna politické orientace země, na což však stanovisko MZV ani v nejmenším nereaguje, obsahově odpovídá roku 2008. Celé stanovisko je postaveno na nedostatku jistoty MZV jakkoliv kvantifikovat či jinak specifikovat rizika, kdy právě neschopnost MZV k výkonu této zákonem uložené povinnost je hlavním důvodem vydání nesouhlasného stanoviska, které MZV odůvodňuje konfliktem mezi Ruskou federací a Gruzií v roce 2008 s tím, že existují zcela jednoznačné informace, které vývoz vojenského materiálu do Gruzie vylučují. Tyto informace však nikdo v řízení nespecifikoval, takže z