2 As 36/2004 — Nejvyšší správní soud

10 A 52/2016- 49 - text 20 10 A 52/2016 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže a soudkyň Mgr. et Mgr. Lenky Bahýľové, Ph.D., a Mgr. Věry Jachurové v právní věci žalobkyně: Česká republika – Ministerstvo vnitra se sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 proti žalovanému: Úřad pro ochranu osobních údajů sídlem Pplk. Sochora 727/27, 170 00 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí předsedkyně Úřadu pro ochranu osobních údajů ze dne 28.1.2016, č. j. UOOU-10090/15-15 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Vymezení věci 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala přezkoumání a zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí předsedkyně Úřadu pro ochranu osobních údajů (dále jen „napadené rozhodnutí“), jakož i jemu předcházejícího rozhodnutí Úřadu pro ochranu osobních údajů ze dne 19. 11. 2015, č. j. UOOU-10090/15-7 (dále jen „rozhodnutí ÚOOÚ“). Podle rozhodnutí ÚOOÚ se žalobkyně dopustila správního deliktu podle § 45 odst. 1 písm. h) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o ochraně osobních údajů“), neboť nepřijala nebo neprovedla opatření pro zajištění bezpečnosti zpracování osobních údajů. Toho se měla žalobkyně konkrétně dopustit tím, že nezajistila, aby nedošlo k neoprávněnému přístupu do registru obyvatel ze strany Českého rozhlasu (od června 2013 do října 2014) a České televize (od září 2014 do října 2014). Za tento delikt byla žalobkyni uložena pokuta podle § 45 odst. 3 zákona o ochraně osobních údajů ve výši 700.000,- Kč, která byla napadeným rozhodnutím následně snížena na částku 500.000,- Kč. Obsah žaloby 2. Žalobkyně v prvním žalobním bodě namítla, že ke zpřístupnění osobních údajů České televizi a Českému rozhlasu nedošlo bez zákonného důvodu či neoprávněně. Český rozhlas a Česká televize jsou v pozici orgánu veřejné moci, který vykonává zákonem uložené úkoly, pro něž potřebují i osobní údaje osob, jichž se týká výkon zákonného úkolu - vymáhání poplatků dle § 8a odst. 1 a § 10 odst. 1 písm. a) zákona č. 484/1991 Sb., o Českém rozhlasu (dále jen „zákon o Českém rozhlasu“, resp. dle § 8a odst. 1 a § 10 odst. 1 písm. a) zákona č. 483/1991 Sb., o České televizi (dále jen „zákon o České televizi“). Zákon ukládá těmto veřejnoprávním korporacím povinnost vést evidenci a dlužné poplatky vymáhat. Vedení evidence poplatníků, vymáhání poplatků a nutnost ověřovat základní osobní údaje poplatníků je tak plněním úkolu stanoveného zákonem (a ve veřejném zájmu) a užití osobních údajů, i bez souhlasu subjektů údajů, je zpracováním nezbytným pro dodržení právních povinnosti správce a zároveň zpracováním nezbytným pro ochranu práv a právem chráněných zájmů Českého rozhlasu a České televize. 3. Na žalobkyni jakožto správkyni zpřístupňovaných osobních údajů dopadá obecná povinnost spolupráce v zájmu dobré správy podle § 8 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „s. ř.“). V zájmu dobré správy lze stěží vznášet takovou podmínku, která spolupráci přeruší či vyloučí jen proto, že příslušný předpis nepoužije explicitní formulace předvídané jiným zákonem, je-li možno právní základ i omezení pro sdělení osobních údajů dovodit z ustanovení jiných (zejm. § 8 zákona o ochraně osobních údajů). Dle názoru žalobkyně není vyloučeno, aby byl přístup k osobním údajům poskytován jak na základě formálně pojatého přístupu (tj. kazuistickým ustanovením zvláštního zákona, kde se nezkoumá důvod přístupu), tak na základě materiálně odůvodněného přístupu (tj. na základě titulu obsaženého v obecné úpravě zákona o ochraně osobních údajů a kauzy odůvodňující přístup, tedy žádosti opírající se o zákonem uložený úkol, zde § 8 a 10 zákona o rozhlasových a televizních poplatcích, ve spojení s obecnými pravidly zákona o ochraně osobních údajů). Žalobkyně nemá pochyb o tom, že i před formální novelou zákona č. 348/2005 Sb. o rozhlasových a televizních poplatcích (dále jen „zákon o rozhlasových a televizních poplatcích“), tj. před přijetím zákona č. 318/2015 Sb., byly Český rozhlas a Česká televize oprávněnými příjemci zpřístupňovaných osobních údajů z registru obyvatel. 4. Dále žalobkyně uvedla, že pokud je veřejnoprávní instituci zajišťující některé z funkcí státu uložena povinnost vést evidenci poplatníků a poplatky vymáhat, je to obtížně představitelné bez možnosti ověřovat osobní údaje poplatníků v registru obyvatel. Státním institucím tak náleží přístup k osobním údajům, které potřebují pro plnění svých funkcí, již z podstaty věci. Bylo tomu tak i v dřívější době, což lze dovodit z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2014, č. j. 4 As 132/2013-25, kde je na základě obecné kompetence Ministerstva vnitra v oblasti prevence a předcházení kriminality dovozeno i právo Ministerstva vnitra zpracovávat osobní údaje bez souhlasu subjektů údajů. Má-li státní instituce určitou povinnost, k jejímuž výkonu potřebuje i osobní údaje, má právo je zpracovávat, resp. má dle žalobkyně nárok na jejich získání. 5. Podle žalobkyně skutečnost, že Český rozhlas a Česká televize měly a mají mít pro účely vymáhání poplatků oprávnění ke vstupu do registru obyvatel, vyplývá i z toho, že dodatečně jim formální výslovné oprávnění bylo zakotveno následnou novelizací (zákonem č. 318/2015 Sb.). Sám fakt precizace právního řádu však ještě neznamená, že zde určitý nárok či oprávnění neexistovaly již předtím. Poplatník je totiž zároveň sám povinen poskytnout své osobní údaje do evidence poplatníků, údaji o poplatnících tedy Český rozhlas a Česká televize již disponují, a většina vstupů do registru obyvatel tak slouží pouze k ověření údajů, které má poplatník sám sdělit. Nedochází k zásahu do práva na informační sebeurčení na straně poplatníka nad míru, ve které je sám povinen své informační sebeurčení (na základě zákona) omezit. 6. Žalobkyně má za to, že pro posuzování závažnosti údajného deliktu je významná i míra podílu pachatele na protiprávním stavu. Zde je třeba upozornit, že chyba nastala primárně na straně jiných orgánů veřejné moci, které mají samy povinnost chránit osobní údaje, tedy u Českého rozhlasu a České televize, které daly podnět k registraci agend, byť neměly výslovné zákonné zmocnění ke vstupu do registru obyvatel, a dále na straně Ministerstva kultury, které agendy poté registrovalo, byť dle zákona č. 111/2009 Sb., o základních registrech (dále jen „zákon o základních registrech“) odpovídá za správnost registrovaných údajů. K údajnému pochybení tak v dané věci nedošlo výlučně pochybením žalobkyně. 7. K otázce odpovědnosti za údajný protiprávní stav je třeba dále upozornit, že podle § 56 odst. 3 písm. b) zákona o základních registrech odpovídá za uplatnění odpovídajících opatření, která zabrání neoprávněnému přístupu k údajům vedeným v agendových informačních systémech a k referenčním údajům vedeným v základních registrech na základě oprávnění, které získal, orgán veřejné moci, který agendu zaregistroval. Tím dochází ke speciální úpravě odpovědnosti za nakládání s osobními údaji, které jsou obsahem registru obyvatel. Zákon o základních registrech je vůči zákonu o ochraně osobních údajů lex posterior i lex specialis; odpovědnost tedy spočívá primárně na ohlašovateli agendy, jímž bylo Ministerstvo kultury. Zároveň není bezrozporný závěr žalovaného, že z ustanovení § 54 odst. 1 písm. j) zákona o základních registrech vyplývá oprávnění a současně rovněž povinnost žalobkyně přezkoumávat správnost registrace agendy. Povinnost uvést číslo a název právního předpisu a označení jeho ustanovení, na jehož základě je orgán veřejné moci, který vykonává agendu, oprávněn získávat referenční údaje ze základních registrů nebo vykonávat jejich zápis, je uložena ohlašovateli agendy, což vyplývá z toho, že celé ustanovení § 54 zákona o základních registrech upravuje povinnosti ohlašovatele, nikoliv žalobkyně. Žalobkyně má za to, že z toho nelze přímo dovodit, že je povinna ověřovat právě uvedený údaj. V daném případě pak byla uvedena (resp. ohlášena) relevantní ustanovení zákona o rozhlasových a televizních poplatcích, tedy § 8 a § 10, která ukládají povinnost vést evidenci poplatníků a povinnost vymáhat dlužné poplatky. 8. Ve druhém žalobním bodě žalobkyně uvedla, že její případná odpovědnost nemůže být absolutní. Opatření, která byla žalobkyní přijata, byla podrobně popsána a zaznamenána ve spisovém materiálu Úřadu pro ochranu osobních údajů. K jejich zdokonalování však mohlo dojít až po nabytí zkušeností se systémem, nikoliv předtím. Žalobkyně má tedy za to, že v mezích možností přijala všechna opatření odpovídající tehdy existující úrovni znalostí a techniky. Přijatá opatření byla v řízení prokázána. Na správce údajů podle § 4 písm. j) zákona o ochraně osobních údajů nelze klást absolutní požadavky, podstatné je, aby nezanedbával prostředky ochrany (přijetí opatření pro zajištění bezpečnosti) a aby v případě objevení nových rizik ihned reagoval (což se stalo). Určitá chyba ještě sama o s