1 As 251/2015 — Nejvyšší správní soud

10 A 91/2016- 61 - text 11 pokračování 10A 91/2016 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců JUDr. Jaromíra Klepše a Mgr. Martina Lachmanna v právní věci žalobkyně: TV Nova s.r.o. (dříve CET 21 spol.s r.o.) sídlem Kříženeckého náměstí 1078/5, Praha 5 zastoupena Dr. Radanem Kubrem, advokátem sídlem Jáchymova 26/2, Praha 1 proti žalovanému: Generální ředitelství cel sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4 v řízení o žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne 29. 3. 2016, č. j. 11111-2/2016-900000-304.1, ze dne 31. 3. 2016, č. j. 11114-2/2016-900000-304.1, č. j. 11115-2/2016-900000-304.1, č. j. 11118-2-2016-900000-304.1, č. j. 11347-2/2016-900000-304.1, č. j. 11117-2/2016-900000-304.2, a ze dne 8. 4. 2016, č. j. 1116-2/2016-900000-304.1, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 3. 2016, č. j. 11111-2/2016-900000-304.1, ze dne 31. 3. 2016, č. j. 11114-2/2016-900000-304.1, č. j. 11115-2/2016-900000-304.1, č. j. 11118-2-2016-900000-304.1, č. j. 11347-2/2016-900000-304.1, č. j. 11117-2/2016-900000-304.2, a ze dne 8. 4. 2016, č. j. 1116-2/2016-900000-304.1, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši 57 300 Kč k rukám Dr. Radana Kubra, advokáta. Odůvodnění: I. Předmět sporu 1. Napadenými rozhodnutími žalovaný zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutím Celního úřadu pro hlavní město Prahu (dále jen „správní orgán I. stupně“), jimiž byla žalobkyni ve vztahu k celkem sedmi jí provozovaným doménám s koncovkou blog.cz uložena povinnost zaprvé podle § 7c odst. 1 zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o regulaci reklamy“) odstranit z příslušné domény zakázanou reklamu na nedovolenou nebo neoznámenou loterii, a zadruhé, aby podle § 7a odst. 4 zákona o regulaci reklamy jako šiřitelka reklamy sdělila ve stanovené lhůtě údaje o osobě zadavatele a zpracovatele reklamy a údaje o osobě, která u ní šíření reklamy objednala, a zároveň předložila doklady tyto osoby identifikující. 2. Žalobkyně svou obranu staví primárně na ustanovení § 5 a 6 zákona č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti a o změně některých zákonů, (dále jen „zákon o službách informační společnosti“), která ji chrání před odpovědností za protiprávní obsah informací uložených uživatelem. Z tohoto důvodu má žalobkyně za to, že nenaplňuje definici šiřitele reklamy ve smyslu § 1 odst. 7 zákona o regulaci reklamy, a nelze jí proto ukládat povinnosti, které lze ukládat jen šiřiteli reklamy. Žalovaný naopak zastává názor, že se právní úprava zákona o službách informační společnosti a zákona o regulaci reklamy nevylučují, nýbrž doplňují, a žalobkyně tedy šiřitelkou reklamy je. Dále mezi účastníky řízení panuje spor o to, zda plošný zákaz reklamy na hazardní hry, které jsou v České republice nedovolené nebo neoznámené, neodporuje pravidlům volného pohybu služeb a svobody usazování v Evropské unii. II. Napadená rozhodnutí 3. Výroky všech prvostupňových rozhodnutí byly totožné, s výjimkou označení konkrétní domény a umístěné reklamy, jichž se týkaly, a v důsledku toho byla totožná i odůvodnění všech napadených rozhodnutí žalovaného. Zaprvé žalovaný konstatoval, že dotčené domény obsahovaly zakázanou reklamu na nepovolené či neoznámené loterie a jiné podobné hry podle § 2 odst. 1 písm. f) zákona o regulaci reklamy, neboť podle § 4 odst. 4 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, (dále jen „loterní zákon“) může být povolení k provozování loterií vydáno pouze osobě, která má sídlo v České republice. Zadruhé dospěl k závěru, že žalobkyně naplňuje definici šiřitelky reklamy ve smyslu § 1 odst. 7 zákona o regulaci reklamy, neboť v rámci své podnikatelské činnosti poskytla prostor pro veřejné šíření reklamy. Z toho vyplývá, že žalobkyně byla povinna zabezpečit, aby provoz jí vlastněných blogových domén probíhal v souladu se zákonem. 4. Žalovaný uznal, že zákon o službách informační společnosti žalobkyni chrání od povinnosti aktivně monitorovat obsah stránek svých uživatelů. Úpravy zákona o službách informační společnosti a zákona o regulaci reklamy se však dle žalovaného vzájemně doplňují, a tedy se na žalobkyni vztahuje povinnost poskytnout údaje o zadavateli, zpracovateli a objednateli reklamy podle § 7a odst. 4 zákona o regulaci reklamy. 5. K odvolací námitce, dle níž je plošný zákaz provozování loterií zahraničními osobami v České republice v rozporu s právem Evropské unie, žalovaný odkázal na závěry rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2015, č. j. 11 Af 30/2012 - 55, z něhož obsáhle citoval. Městský soud dospěl k závěru, že omezení volného pohybu služeb a svobody usazování je v daném případě přiměřené, neboť sleduje účel ochrany spotřebitele a potírání protiprávního jednání. III. Žaloba 6. Žalobkyně v žalobě především tvrdila, že v pozici poskytovatelky subdomén na hlavní doméně blog.cz není šiřitelkou reklamy ve smyslu § 1 odst. 7 zákona o regulaci reklamy. Interpretace tohoto pojmu žalovaným je dle názoru žalobkyně nekoherentní, neboť i žalovaný uznává, že na žalobkyni nelze vztáhnout veškeré povinnosti šiřitele podle zákona o regulaci reklamy. Poukazuje především na ustanovení § 6b odst. 2 tohoto zákona, podle něhož by při důsledné aplikaci závěrů žalovaného měla odpovídat za způsob šíření reklamy a za šíření reklamy na loterie a jiné podobné hry, což je však vyloučeno za situace, kdy žalobkyně o šíření reklamy prostřednictvím domén, které provozuje, neví. Záměrem zákonodárce bylo povinnosti šiřitele reklamy vztáhnout na osoby, které reklamu vědomě šíří, přičemž žalobkyně takovou osobou není. 7. Žalovaný dle názoru žalobkyně správně na věc aplikoval ustanovení § 5 a 6 zákona o službách informační společnosti, ale nesprávně zhodnotil vztah mezi těmito ustanoveními a zákonem o regulaci reklamy. Žalobkyně uvádí, že jí není známa identita uživatele blogu, má pouze k dispozici určitá data, na základě nichž by uživatel mohl být identifikován, avšak tato data správnímu orgánu I. stupně předala. Dále žalobkyně zpochybnila, že uživatel blogu v tomto případě nenaplňuje pojem zpracovatel reklamy, neboť zpracování vyžaduje vytvoření nebo alespoň úpravu reklamy. Uživatel blogu však prokazatelně reklamu na doménu pouze umístil, a zpracovatelem tedy není. Aplikace ustanovení § 7a odst. 4 zákona o regulaci reklamy na daný případ je tedy vadná ze dvou důvodů, jednak proto, že žalobkyně není šiřitelkou reklamy, jednak proto, že uživatel blogu není zadavatelem. 8. Žalobkyně dále uvedla, že pokud na ni žalovaný vztáhl povinnosti šiřitele reklamy jen proto, že by bez její činnosti k umístění reklamy na dotčené internetové stránky nedošlo, nepřípustně rozšířil zákonnou definici šiřitele reklamy. Podle názoru žalobkyně je třeba přihlédnout k pravidlům správního trestání, v němž institut účastníka neexistuje, a není tedy možné ji sankcionovat za jednání, kterým bylo pouze umožněno protiprávní jednání jiných osob. Interpretace právních předpisů, kterou zvolil žalovaný, byla pro žalobkyni nepředvídatelná, a tedy jí byl porušen princip, že státní moc lze vykonávat jen na základě zákona a v jeho mezích. 9. Dále žalobkyně uvedla, že nelze aplikovat ustanovení § 4 odst. 4 loterního zákona, dle nějž jsou z provozování loterií a jiných podobných her vyloučeny osoby se sídlem mimo Českou republiku, a to pro rozpor s volným pohybem služeb a svobodou usazování, které jsou garantovány v čl. 49 a 56 Smlouvy o fungování Evropské unie. Podle žalobkyně je třeba aplikovat zejména rozsudek Soudního dvora ve věci Engelmann, z něhož vyplývá, že kategorické vyloučení hospodářských subjektů se sídlem v jiném členském státě není přiměřené sledovanému cíli ochrany veřejného pořádku. K odkazu žalovaného na rozhodnutí Městského soudu v Praze žalobkyně uvedla, že pokud by o dané otázce rozhodoval soud poslední instance, musel by v souladu s čl. 267 třetím pododstavcem Smlouvy o fungování Evropské unie položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru. IV. Vyjádření žalovaného a replika žalobkyně 10. Žalovaný ve svém vyjádření setrval na názoru, že žalobkyně šířila reklamu; k naplnění zákonné definice šiřitele postačí, že žalobkyně, objektivně vzato, reklamu šířila. Žalobkyně dle názoru žalovaného nepochopila odpovědnost, která jí v souvislosti s jejím podnikáním vznikla. Zákon o poskytování služeb v informační společnosti podle názoru žalovaného jeho interpretaci zákona o regulaci reklamy neodporuje. K otázce rozporu § 4 odst. 4 loterního zákona s právem Evropské unie žalovaný opětovně odkázal na závěry rozsudku městského soudu č. j. 11 Af 30/2012 - 55. 11. Žalobkyně na vyjádření žalovaného reagovala replikou, v níž uvedla, že i kdyby byl výklad pojmu šiřitel reklamy prezentovaný žalovaným v obecné rovině správný, žalob