6 As 152/2014 — Nejvyšší správní soud

10 Af 33/2015- 51 - text 19 pokračování 10Af 33/2015 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců JUDr. Jaromíra Klepše a Mgr. Martina Lachmanna ve věci žalobce proti žalovanému za účasti IC-PARK ENERGO, a.s. se sídlem Slovanská alej 1960/24, Plzeň IČO: 26401843 zastoupený advokátem JUDr. Petrem Poledne, Ph.D., se sídlem Maiselova 38/15, Praha 1 Generální ředitelství cel se sídlem Budějovická 7, Praha 4 obec Svojšín, IČ: 00260215 se sídlem Svojšín 135, Svojšín o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 4. 2015, č. j. 3009/2015-900000-304.6 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení a vymezení sporu 1. Žalobce je obchodní společnost zabývající se výrobou elektrické energie. Česká inspekce životního prostředí, oblastní inspektorát Plzeň (dále jen „ČIŽP“) uložila žalobci rozhodnutím ze dne 11. 9. 2009, č. j. ČIŽP/43/OOO/SR01/0911536.044/09/ZZD pokutu ve výši 750.000 Kč (dále jen „Rozhodnutí o pokutě“). Žalobce podal proti Rozhodnutí o pokutě odvolání, které Ministerstvo životního prostředí (dále jen „MŽP“) rozhodnutím ze dne 9. 11. 2009, č. j. 5362/520/09 zamítlo a potvrdilo Rozhodnutí o pokutě (dále jen „Rozhodnutí MŽP“). Po uhrazení pokuty žalobce podal proti Rozhodnutí MŽP správní žalobu, o níž rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 3. 2014, č. j. 6 A 9/2010 – 59 (dále jen „Zrušující rozsudek“) tak, že Rozhodnutí MŽP zrušil a MŽP následně rozhodnutím ze dne 11. 8. 2014, č. j. 426/520/14 zrušilo Rozhodnutí o pokutě. 2. Celní úřad pro Plzeňský kraj (dále jen „CÚPK“) poté vydal rozhodnutí ze dne 31. 7. 2014, č. j. 41891-6/2014-600000-41 (dále jen „Prvostupňové rozhodnutí“), kterým rozhodl o vrácení částky ve výši 375.000 Kč (jedné poloviny pokuty) s tím, že uvedenou částku vrátí obec Svojšín do 12. 8. 2014. Žalobou podanou k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“) žalobce napadl rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 4. 2015, č. j. 3009/2015-900000-304.6, kterým žalovaný zamítl odvolání žalobce proti Prvostupňovému rozhodnutí, které tímto rozhodnutím potvrdil (dále jen „Napadené rozhodnutí“). II. Žalované rozhodnutí 3. V Napadeném rozhodnutí žalovaný byl toho názoru, že věcná příslušnost Celního úřadu Plzeň ke správě placení platební povinnosti vyplývala v době vydání Prvostupňového rozhodnutí z ustanovení § 2 písm. d) a § 5 odst. 4 písm. m) zákona č. 185/2004 Sb., o celní správě České republiky (dále jen „Zákon o CS“), a to až do 31. 12. 2012, kdy byl Zákon o CS nahrazen zákonem č. 17/2012 Sb., o celní správě České republiky (dále jen „Nový zákon o CS“), který upravuje shodnou kompetenci v ustanoveních § 8 odst. 1 písm. c) a § 8 odst. 2 písm. a). Žalovaný dále uvedl, že pokuta uložená žalobci naplňovala znaky peněžitého plnění v rámci dělené správy, neboť byla uložena v řízení podle správního řádu jiným správním orgánem než celním úřadem; pokuta byla z 50 % příjmem SFŽP a z 50 % příjmem obce, na jejímž území k porušení došlo. Žalovaný pokračoval, že v době pověření Celního úřadu Plzeň vybráním a případným vymáháním pokuty upravovalo evidenci daní ustanovení § 62 odst. 1 ZSDP; výběr pokuty uložené Rozhodnutím o pokutě byl podle ZSDP zahájen i dokončen, a to převedením finančních prostředků zaslaných žalobcem příjemcům výnosů (SFŽP a obec Svojšín), přičemž poslední splátka pokuty byla provedena dne 8. 11. 2010 a poslední převod výnosu pokuty příjemcům byl proveden také za účinnosti ZSDP. 4. Žalovaný dále konstatoval, že žádost o vrácení přeplatku byla podána již za účinnosti zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „DŘ“) a řízení o vrácení přeplatku bylo podle ustanovení § 91 DŘ zahájeno dnem doručení prvního podání ve věci vrácení přeplatku. Žalovaný poukázal na to, že Celní úřad Plzeň zapsal pokutu do své evidence na základě ustanovení § 62 ZSDP, zaznamenání přeplatku proběhlo postupem podle ustanovení § 149 DŘ a vzhledem k okamžiku zahájení řízení o vrácení přeplatku je tedy postupováno podle DŘ. Žalovaný poukázal na to, že podle ustanovení § 155 DŘ rozhoduje o vrácení přeplatku správce daně na základě žádosti daňového subjektu; vzhledem k tomu, že správa pokuty náležela Celnímu úřadu Plzeň, stal se správcem pokuty za účinnosti DŘ CÚPK jako nástupnický úřad za zaniklý Celní úřad Plzeň, neboť v jeho evidenci se předmětná pokuta nacházela. Žalovaný byl toho názoru, že z ustanovení § 155 DŘ vyplývá, že pokud byl CÚPK správcem daně, je také jediný oprávněný rozhodnout o jejím vrácení. 5. Žalovaný nesouhlasil s odvolací námitkou žalobce, že byl aplikován chybný právní předpis. Žalovaný uvedl, že pokuta uložená Rozhodnutím o pokutě byla peněžitým plněním v rámci dělené správy, při jehož správě se postupovalo podle ZSDP; vzhledem k tomu, že ZSDP byl s účinností od 1. 1. 2011 nahrazen DŘ, postupovalo se při další správě pokuty podle DŘ. Žalovaný uvedl, že v posuzovaném případě nebylo nutné, aby Zákon č. 86/2002 Sb. obsahoval odkaz na postup podle daňového řádu, protože tento postup vyplýval z ustanovení § 106 odst. 3 SŘ, který bylo na místě subsidiárně aplikovat na základě ustanovení § 53 odst. 1 Zákona č. 86/2002 Sb. Žalovaný doplnil, že i kdyby pokutu ukládal a vybíral ČIŽP, jak stanovil Zákon č. 86/2002 Sb., ve znění účinném k 31. 8. 2012, jednalo by se o věcnou dělenou správu a k případnému vymáhání by byl příslušný celní úřad jako obecný správce daně. Žalovaný uzavřel, že šlo o dělenou správu v případě pokuty uložené Rozhodnutím o pokutě a půjde o ní případně i v případě nově uložené pokuty podle Zákona č. 86/2002 Sb. s ohledem na přechodné ustanovení § 41 odst. 1 zákona č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší (dále jen „Zákon č. 201/2012 Sb.“). 6. Žalovaný měl za to, že se CÚPK nedopustil chybné aplikace ustanovení § 258 DŘ a zdůraznil, že CÚPK plně vyhověl žádosti žalobce o vrácení přeplatku. CÚPK podle názoru žalovaného sice nedostatečně argumentoval, že přeplatek musí vrátit obec Svojšín jako příjemce výnosu z toho důvodu, že CÚPK již převedl peněžní prostředky příjemci, když správně měl uvést, že u příjemce výnosu neeviduje žádné dosud nepřevedené peněžní prostředky, avšak z doplnění podkladů žalovaný zjistil, že CÚPK v době vydání Prvostupňového rozhodnutí neevidoval dosud nepřevedené peněžní prostředky určené obci, a proto bylo na místě aplikovat ustanovení § 258 odst. 1 věta druhá DŘ. Žalovaný dále shledal neúplný výrok Prvostupňového rozhodnutí, protože CÚPK sice opomněl uvést výslovně povinnost obce Svojšín vrátit přeplatek žalobci, avšak z výroku, že přeplatek musí žalobci vrátit obec Svojšín, je patrné, že se CÚPK existencí nároku žalobce na vrácení přeplatku zabýval. Žalovaný uvedl, že podle judikatury se uhrazená pokuta stává přeplatkem od počátku (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2010, č. j. 1 Afs 38/2010 – 100). 7. Žalovaný nesouhlasil s námitkou porušení zásady rovnosti podle ustanovení § 6 odst. 1 DŘ. Tato zásada podle žalovaného zakotvuje rovnost pouze mezi osobami zúčastněnými na správě daní ve vztahu ke správci daně, což znamená, že přístup správce daně nesmí být projevem libovůle, avšak negarantuje, že by každému muselo být přiznáno jakékoliv právo. Žalovaný uvedl, že nemůže jít o libovůli správce daně ohledně toho, v který okamžik rozhodne o vrácení přeplatku, protože DŘ stanovuje pro vrácení přeplatku lhůtu 30 dnů od obdržení žádosti. Žalovaný konstatoval, že pokud jsou ve stanovené lhůtě k dispozici jakékoliv dosud nepřevedené peněžní prostředky (nepřevedená pokuta či výnosy jiné daně), celní úřad uspokojí nárok na vrácení přeplatku z těchto peněžních prostředků a pokud nepřevedené peněžní prostředky nejsou, musí přeplatek uhradit příjemce výnosu. Žalovaný byl toho názoru, že vrácení přeplatku neovlivňuje určení, kdo je správcem daně vzhledem k přeplatku v době rozhodování, neboť součástí postupu při dělené správě je i zaevidování pokuty a správcem daně je proto ten, kdo byl příslušný jako správce daně pokutu do evidence daní zanést a kdo ji převedl příjemcům jako výnos; v tomto případě je to CÚPK jako nástupnický úřad za zaniklý Celní úřad Plzeň. Podle názoru žalovaného není stát povinen vrátit přeplatek ze státního rozpočtu a stát se nezbavuje svého dluhu přenesením na jinou osobu, protože pokuta nebyla příjmem státního rozpočtu a tak z něj nemůže být vrácena. Žalovaný uvedl, že byl dodržen postup podle ustanovení § 258 DŘ a že CÚPK nemohl postupovat jinak než podle zákona, a proto nelze hovořit o nedodržení zásady rovnosti. Žalovaný odmítl, že by v důsledku zbavení se dluhu ze strany státu a jeho převedení na obec Svojšín došlo k vyvlastnění bez náhrady; odkázal na ustanovení § 1037 až 1039 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění a uvedl, že žalobci podle ustanovení § 258 DŘ náležel nárok na vrácení přeplatku, způsob jeho vrácení byl upraven, a proto nedošlo k žádnému vyvlastnění. III. Žaloba 8.