6 Afs 161/2014 — Nejvyšší správní soud

10 Af 6/2017- 53 - text 6 10 Af 6/2017 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže a soudkyň Mgr. et Mgr. Lenky Bahýľové, Ph.D., a JUDr. Hany Kadaňové, Ph.D., v právní věci žalobce: L. L. bytem H. 24, Z. proti žalovaný: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 9. 2016, č. j. 42270/16/5100-31462-711180 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 27. 9. 2016, č. j. 42270/16/5100-31462-711180 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým byl potvrzen platební výměr Finančního úřadu pro hlavní město Prahu ze dne 16. 10. 2015, č. j. 6308989/15/2010-70461-106776 (dále jen „platební výměr“). Platebním výměrem byla žalobci vyměřena podle pomůcek daň z převodu nemovitostí ve výši 48 000 Kč, a to na základě zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí (dále jen „zákon o trojdani“) ve spojení s ust. § 57 zákonného opatření Senátu č. 340/2013 Sb., o dani z nabývání nemovitých věci (dále jen „zákonné opatření Senátu o dani z nabývání nemovitých věcí“) a podle ust. § 145 odst. 1 ve spojení s ust. § 98 a § 147 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále jen „daňový řád“). 2. V podané žalobě žalobce nejprve popsal svůj špatný zdravotní stav a špatnou finanční situaci, načež uvedl, že se svým kamarádem sepsal smlouvu o prodeji předmětné nemovitosti (bytové jednotky), která měla připadnout dceři kamaráda. Jako kupní cenu si domluvili částku 2.000.000, Kč. Žalobce byl však dle svého tvrzení podveden a tuto částku nikdy neobdržel. Jeho kamarád s ním nekomunikuje a žalobce zjistil, že takto měl údajně podvést i další osoby. Žalobce podal trestní oznámení, trestní věc však byla usnesením policejního orgánu odložena. V řízení před civilním soudem pak obhájce žalobce údajně postupoval nesprávně, když ve věci podal žalobu na určení vlastnictví a další kroky neučinil. 3. Žalobce uvedl, že se stal obětí podvodu, nebyla mu zaplacena kupní cena a není spravedlivé ani etické po něm požadovat zaplacení daně, když finančními prostředky nedisponuje. Zároveň poukázal na to, že v kupní smlouvě bylo stanoveno, že daň z převodu nemovitosti zaplatí kupující a nikoliv prodávající (žalobce). 4. Žalovaný navrhl, aby byla žaloba zamítnuta. Ve vyjádření k žalobě uvedl, že závažný zdravotní stav či nepříznivá životní situace žalobce nemůže být z pohledu vzniku předmětné daňové povinnosti ani z pohledu zákonnosti následného stanovení daně relevantní. Žalobcem tvrzené skutečnosti nemohl vzít správce daně ve fázi nalézacího řízení v potaz, neboť nebyly relevantní pro účely správného zjištění a stanovení daně. V daném případě došlo podle kupní smlouvy k úplatnému převodu vlastnického práva z žalobce na kupujícího. Žalobci tudíž vznikla ze zákona daňová povinnost na dani z převodu nemovitostí, neboť dnem právních účinku vkladu práva do katastru nemovitostí nastala skutečnost, která je předmětem daně z převodu nemovitostí. Žalobce byl v souladu s ust. § 21 odst. 2 písm. a) ve spojení s ust. § 9 odst. 1 zákona o trojdani povinen podat daňové přiznání k dani z převodu nemovitostí nejpozději do konce třetího měsíce následujícího po měsíci, v němž byl zapsán vklad práva do katastru nemovitostí, a v souladu s ust. § 18 odst. 2 zákona o trojdani daň v téže lhůtě i uhradit. 5. Žalovaný dodal, že na otázku vzniku výše uvedených povinností žalobce či zákonnost stanovení daně nemohla mít vliv ani skutečnost, zda došlo k zaplacení kupní ceny či nikoliv. I pokud by právní účinky kupní smlouvy následně pominuly, bylo by nutno konstatovat, že povinnost daň přiznat a uhradit žalobci vznikla a předmětná daň byla vyměřena v souladu se zákonem. Žalobce by se za dané hypotetické situace mohl pouze domáhat prominutí daně dle ust. § 25 odst. 3 zákona o trojdani. Nezákonnost stanovení daně by bylo možno konstatovat pouze tehdy, pokud by se kupní smlouva, na základě které byla žalobci daň z převodu nemovitostí vyměřena, posléze ukázala jako absolutně neplatná, neboť v takovém případě by daňová povinnost žalobci od počátku nemohla vzniknout (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2015, č. j. 6 Afs 161/2014 – 84). V nyní posuzovaném případě však žalovaný dospěl k závěru, že kupní smlouvu nelze považovat za neplatnou. V souvislosti s tím žalovaný dále odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí v té části, kde se vypořádal s námitkou absolutní neplatnosti kupní smlouvy uplatněnou žalobcem v odvolání. 6. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a to v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí. [§ 75 odst. 1, 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)]. Dospěl přitom k závěru, že žaloba není důvodná. 7. Z podané žaloby je zřejmé, že žalobce nesouhlasí s vyměřením daně z převodu nemovitostí, neboť mu kupující nezaplatil kupní cenu, a dále z toho důvodu, že si v kupní smlouvě ujednal, že tuto daň zaplatí kupující a nikoliv žalobce jakožto prodávající. 8. Zákonným opatřením senátu o dani z nabytí nemovitých věcí byl s účinností ode dne 1.1.2014 zrušen zákon č. 357/1992 Sb., o trojdani. Podle § 57 tohoto zákonného opatření platí, že pro daňové povinnosti u daně dědické, daně darovací a daně z převodu nemovitostí, jakož i pro práva a povinnosti s nimi související, vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákonného opatření Senátu, se použije zákon č. 357/1992 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákonného opatření Senátu. 9. Podle § 3 daňového řádu daňová povinnost vzniká okamžikem, kdy nastaly skutečnosti, které jsou podle zákona předmětem daně, nebo skutečnosti tuto povinnost zakládající. Pro daňové řízení v této věci je rozhodující ten okamžik, kdy nastaly právní účinky vkladu práva do katastru nemovitostí, tj. kdy nastaly skutečnosti zakládající daňovou povinnost, tedy převod vlastnického práva (v posuzovaném případě k tomu došlo dne 4. 5. 2010). Lze tak konstatovat, že v daném případě je relevantní užití zákona o trojdani ve znění účinném ke dni vzniku daňové povinnosti. 10. Podle § 8 odst. 1 písm. a) zákona o trojdani je poplatníkem daně z převodu nemovitostí převodce (prodávající); nabyvatel je v tomto případě ručitelem. 11. K žalobní námitce, že kupní smlouva obsahovala ujednání o zaplacení daně z převodu nemovitostí ze strany kupujícího, soud uvádí, že daňové zákony upravují veřejnoprávní vztahy, u kterých neplatí možnost volby přenosu zákonné (daňové) povinnosti. Zákaz přenosu daňové povinnosti vyplývá z § 241 daňového řádu (obdobně jako předtím z § 45 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků), podle něhož dohoda, podle níž daňovou povinnost ponese místo daňového subjektu zcela nebo částečně jiná osoba, není vůči správci daně účinná; to neplatí, pokud jiná osoba plní povinnost, která této osobě vznikla v důsledku zajištění daně podle zákona. 12. Jak se k tomu uvádí rovněž v odborné literatuře, jejíž závěry lze vztáhnout i na projednávanou věc, „[s]oukromoprávní vztahy jsou založeny na zásadě rovnosti stran; naproti tomu veřejnoprávní vztahy jsou založeny na principu, že správní orgán autoritativně a jednostranně zasahuje a rozhoduje na základě zákona i proti vůli adresátů právních norem. (…) Dohody uzavřené s tím, že daňovou povinnost ponese místo daňového subjektu zcela nebo částečně jiná osoba, nejsou pro daňové řízení právně účinné (…). Daňová povinnost je povinností veřejného práva; vzniká na základě skutečností stanovených zákonem a má tedy povahu veřejnoprávního závazku. Zákon kogentně upravuje i to, který subjekt tuto povinnost má. Z toho pak vyplývá samotná povaha závazku, že totiž povinný subjekt nemůže smluvně převést tuto povinnost na jinou osobu; výjimku může stanovit zákon. Dohody o přenosu daňové povinnosti mohou zakládat pouze vztahy občanskoprávní a tedy i jejich plnění lze vymáhat pouze cestou občanskoprávní. I v případě, že předmětem dohody je skutečnost, že daňovou povinnost místo daňového subjektu ponese někdo jiný, bude správce daně vždy požadovat splnění daňové povinnosti na tom, komu ji zákon ukládá“ (Pelc, Vladimír. Daň z převodu nemovitostí. Komentář k § 8, Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2009, s. 20.). 13. Lze tak shrnout, že daňová povinnost je povinností veřejného práva, vzniká na základě skutečností stanových zákonem a má povahu veřejnoprávního závazku. Zákon přitom kogentně upravuje, který subjekt tuto povinnost (zaplatit daň) má; v posuzovaném případě je to žalobce jako prodávající. Správce daně proto postupoval správně, jestliže úhradu daně z převodu nemovitosti požadoval po žalobci jakožto prodávajícím, nikoliv po kupujícím, a to i přes ujednání obsažené v kupní smlouvě. 14. Pokud žalobce uv