7 As 24/2007 — Nejvyšší správní soud

5 A 18/2017- 52 - text  13 5 A 18/2017 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže a soudkyň Mgr. Věry Jachurové a Mgr. et Mgr. Lenky Bahýľové, Ph. D., v právní věci žalobce: XY, a.s., IČO: se sídlem proti žalovanému: Správa železniční dopravní cesty, státní organizace, IČO: 70994234 se sídlem Praha 1, Dlážděná 1003/7 za účasti: XX, a.s., IČO: se sídlem o žalobě proti rozhodnutí generálního ředitele žalovaného ze dne 16. 11. 2017 č.j. 47976/2016-SŽDC-O25 takto: I. Rozhodnutí generálního ředitele Správy železniční dopravní cesty, státní organizace, ze dne 16. 11. 2017 č.j. 47976/2016-SŽDC-O25 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 3.000,- Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku. III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí označeného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Správy železniční dopravní cesty, státní organizace ze dne 21. 10. 2016 sp. zn. 42780/2016-SŽDC-O27 (dále jen „rozhodnutí povinného subjektu“). Rozhodnutím povinného subjektu byla odmítnuta žádost žalobce o poskytnutí této informace: - za jakou částku Správa železniční dopravní cesty pronajímá společnosti XX, a.s. prodejní místa, umístění nástěnek a umístění automatu na jízdenky v prostorech nádražní budovy železniční stanice Břeclav. 2. Žalovaný v napadeném rozhodnutí k odvolací námitce týkající se nedostatečného odůvodnění rozhodnutí povinného subjektu uvedl, že nejde o porušení zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „InfZ“) ve smyslu řádného a přezkoumatelného odůvodnění rozhodnutí dle § 15 InfZ a § 68 odst. 3 správního řádu. Konstatoval, že rozhodnutí povinného subjektu bylo sice stručně, avšak řádně a dostatečně odůvodněno, byly zde uvedeny důvody výroku i úvahy, kterými se povinný subjekt řídil. Stručnost rozhodnutí sama o sobě nezakládá jeho nepřezkoumatelnost. Jako nepravdivé odmítl tvrzení, že v rozhodnutí povinného subjektu šlo o nesprávné právní posouzení. Poukázal dále na skutečnost, že i na povinný subjekt, který hospodaří s veřejnými prostředky, se uplatní výjimka podle § 9 InfZ, když i povinné subjekty dle InfZ se účastní hospodářské soutěže, a mají proto zcela oprávněný zájem na tom, aby jejich obchodní tajemství bylo chráněno a nebylo prostřednictvím postupu dle InfZ poskytováno konkurenčním subjektům, mezi něž žalobce náleží. Navíc se ze strany žalobce nejedná o kontrolu využívání veřejných prostředků, ale o získání informací za účelem jejich využití v konkurenčním boji mezi jednotlivými dopravci. 3. Žalovaný konstatoval, že podle § 504 NOZ to, zda některé skutečnosti budou či nebudou obchodním tajemstvím, závisí na vůli podnikatele, který rozhoduje o tom, zda bude určité skutečnosti utajovat a zajišťovat. Tuto vůli musí zároveň seznatelným způsobem projevit. Nemůže však svým rozhodnutím kvalifikovat obchodní tajemství z něčeho, co jím není (např. je konkurenčně bezvýznamné, je běžně dostupné v obchodních kruzích a podobně). Ochrana obchodního tajemství je neformální. To znamená, že nevzniká nějakou registrací, resp. zápisem do veřejného rejstříku, ale naplněním všech znaků obchodního tajemství bez dalšího. Stejně tak obchodní tajemství automaticky zaniká tehdy, pokud některý z jeho znaků odpadne (a tím zanikne samo obchodní tajemství). Všechny tyto znaky byly podle názoru žalovaného naplněny. Tím, že povinný subjekt nechce požadované informace poskytnout, projevuje svou vůli požadované informace utajit. Není tak pravdou, že by povinný subjekt nezkoumal faktické naplnění znaků obchodního tajemství ve smyslu § 504 NOZ. Požadovaná informace je obchodním tajemstvím, neboť se jedná o skutečnost obchodní povahy vycházející z cenových kalkulací, které si povinný subjekt jako pronajímatel vytvořil pro účely stanovení tržního nájemného obvyklého v místě a čase v prostorách pronajímaných povinným subjektem třetím subjektům. Žalovaný poukázal rovněž na skutečnost, že žádná ze smluv uzavřených s Českými drahami, a.s., dle § 3 odst. 2 písm. h) zákona č. 340/2015 Sb., o zvláštních podmínkách účinnosti některých smluv, uveřejňování těchto smluv a o registru smluv (zákon o registru smluv) nepodléhá uveřejnění v registru smluv. Povinný subjekt si je vědom rizika újmy hrozící XX a.s., v důsledku uveřejnění vzájemně uzavřených smluv či údajů v nich uvedených. 4. Žalobce v žalobě proti napadenému rozhodnutí namítl účelovost argumentace žalovaného, že požadované informace nelze poskytnout z důvodu existence obchodního tajemství. Žalovaný se dle jeho názoru nedostatečně vypořádal s námitkou nutnosti aplikace § 9 odst. 2 InfZ. Pokud pouze uvedl, že: „i na tyto subjekty se uplatní výjimka dle § 9 InfZ, když i povinné subjekty dle InfZ se účastní hospodářské soutěže a mají proto zcela oprávněný zájem na tom, aby jejich obchodní tajemství bylo chráněno a nebylo prostřednictvím postupu dle InfZ poskytnuto konkurenčním subjektům, mezi něž žadatel náleží“, není z této části odůvodnění zřejmé, na základě jakých úvah dospěl k závěru, že v posuzovaném případě nebude aplikována výjimka z ochrany obchodního tajemství dle § 9 odst. 2 InfZ. Smyslem uvedeného ustanovení je především umožnění veřejné kontroly hospodaření s veřejnými prostředky, přičemž rozsah informací, které lze podle tohoto ustanovení poskytnout, je dán rozsahem, který je nezbytný pro posouzení hospodárnosti využití veřejných prostředků, tj. výklad § 9 odst. 2 InfZ musí být extenzivní. Naopak omezení v § 9 odst. 1 InfZ vyplývající z oprávněného zájmu ochrany obchodního tajemství je nutné vykládat restriktivním způsobem. Oprávněný zájem na ochraně obchodního tajemství je tak potřeba konfrontovat s veřejným zájmem na kontrole hospodaření s veřejnými prostředky. V této souvislosti žalobce odkázal na rozsudek NSS ze dne 27. 3. 2008 č.j. 7 As 24/2007-106. 5. Podle žalobce nelze též odhlédnout od povahy žalovaného jakožto státní organizace a společnosti XX, a.s., jejímž 100 % vlastníkem je stát, tj. že v obou případech se jedná o subjekty hospodařícími s veřejnými prostředky. Dle konstantní judikatury je společnost XX, a.s., rovněž povinným subjektem ve smyslu InfZ, a veřejný zájem je tak dán i na kontrole jejího hospodaření. Veřejný zájem na kontrole hospodaření s veřejnými prostředky tudíž musí v posuzovaném případě převážit nad ochranou obchodního tajemství. 6. Neopodstatněné je konstatování žalovaného, že ze strany žalobce se nejedná o kontrolu využívání veřejných prostředků, ale o získávání informací za účelem jejich využití v konkurenčním boji mezi jednotlivými dopravci. Dle § 3 odst. 1 InfZ se žadatelem rozumí každá fyzická i právnická osoba, která žádá o informaci, přičemž z daného ustanovení nevyplývá žádné další omezení pro osobu žadatele. Shodně s tímto závěrem je v důvodové zprávě k InfZ uvedeno, že právo na informace má každá osoba bez jakékoli souvislosti s důvodem svého zájmu o danou informaci. Žalobce též odkázal na komentářovou literaturu, podle níž může být žadatelem kdokoli bez ohledu na svůj vztah k požadované informaci či zájem, který získáním informace sleduje. Cílem zákonné úpravy práva na svobodný přístup k informacím nebylo rozlišovat právo dle osoby žadatele a jeho zájmu na poskytnutí informace, ale naopak co nejširším způsobem realizovat obecné, Listinou základních práv a svobod zaručené právo na informace. Argument žalovaného, byť podpůrně uplatněný, je v rozporu se samotným smyslem InfZ. 7. Žalobce dále namítl, že pokud by požadované informace měly tvořit předmět obchodního tajemství, je nutné, aby došlo k naplnění všech pojmových znaků dle § 504 NOZ. Nestačí tedy pouhé konstatování existence obchodního tajemství, ale žalovaný je povinen zkoumat faktické naplnění znaků obchodního tajemství. Žalobce na tomto místě odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze č.j. 9 Af 25/2010-33, dle kterého „závěr povinného subjektu o odmítnutí žádosti z důvodu omezení práva na informace spočívající v tom, že požadovaná informace je obchodním tajemstvím, musí být v rozhodnutí povinného subjektu náležitě odůvodněn“. 8. Žalobce setrval na názoru, že pokud by žalovaný náležitě zkoumal faktické naplnění znaků obchodního tajemství, musel by dospět k závěru, že požadované informace nemohou být před poskytnutím chráněny obchodním tajemstvím už jen z toho důvodu, že jejich zveřejňování vyplývá z evropské legislativy, a to konkrétně ze směrnice č. 2012/34, která po marném uplynutí transpoziční lhůty k 16. 6. 2015 nabyla přímého účinku. Směrnice č. 2012/34 v čl. 13 bodu 2 stanovuje, že provozovatelé zařízení služeb poskytnou nediskriminačním způsobem všem železničním podnikům přístup k zařízení, které jsou uvedené v Příloze II této směrnice, včetně přístupu po železnici, a ke službám poskytovaným v t