3 Ads 96/2011 — Nejvyšší správní soud

5 A 22/2017- 63 - text  22 5 A 22/2017 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže a soudkyň Mgr. Věry Jachurové a Mgr. et Mgr. Lenky Bahýľové, Ph. D., v právní věci žalobce: R. B., s.r.o., zastoupený JUDr. Tomášem Sequensem, advokátem se sídlem Praha 1, Jungmannova 745/24 proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí se sídlem Praha 10, Vršovická 1442/65 o žalobě proti rozhodnutí ministra životního prostředí ze dne 8. 12. 2016 č.j. 3327/M/16 82088/ENV/16 takto: I. Rozhodnutí ministra životního prostředí ze dne 8. 12. 2016 č.j. 3327/M/16 82088/ENV/16 a rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 6. 6. 2016 č.j. 38404/ENV/16, 2035/720/16 se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 15.342,- Kč do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce advokáta JUDr. Tomáše Sequense. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí ministra životního prostředí označeného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým byl zamítnut rozklad žalobce a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva životního prostředí, odboru odpadů ze dne 6. 6. 2016 č.j. 38404/ENV/16, 2035/720/16 (dále jen „rozhodnutí ministerstva“). Rozhodnutím ministerstva bylo žalobci uloženo zjednání nápravy ve smyslu ustanovení § 31p odst. 2 písm. a) zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů (dále jen „zákon o odpadech“). 2. Žalovaný v napadeném rozhodnutí popsal průběh řízení před správním orgánem I. stupně a shrnul nosné důvody rozhodnutí ministerstva. Námitky obsažené v rozkladu označil za nedůvodné a ztotožnil se s názorem správního orgánu I. stupně, že v dané věci nastaly podmínky pro uložení opatření k nápravě ve smyslu ustanovení § 31p odst. 2 písm. a) zákona o odpadech, a to z důvodu neplnění požadavků kladených na žalobce ohledně minimální hustoty sběrné sítě pro přenosné baterie a akumulátory dle ustanovení § 31g odst. 2 písm. a) zákona o odpadech. Skutečnost, že žalobce povinnost podle ustanovení § 31g odst. 2 písm. a) zákona o odpadech nesplnil, dle žalovaného vyplývá mimo jiné z výroční zprávy zpracované žalobcem i z dalších důkazů. Žalovaný odmítl argumentaci žalobce o zajištění sběru mobilním svozem jako irelevantní, neboť mobilní svoz není alternativou k povinnosti výrobce zřídit místa zpětného odběru v každé obci, městském obvodě nebo městské části s počtem více než 1500 obyvatel, ve které jsou přenosné baterie nebo akumulátory, které uvádí na trh, prodávány. Tuto povinnost může výrobce plnit i prostřednictvím kolektivního systému. Připustil, že využití mobilního sběru je sice v obecné rovině možné, ale není jím naplněna dikce ustanovení § 31g odst. 2 písm. a) zákona o odpadech, neboť místo zpětného odběru musí být z povahy věci „statické“, neboť „mobilní“ místo zpětného odběru neexistuje. „Mobilní“ místo zpětného odběru je de facto svoz elektroodpadů, který však proběhne pouze na základě žádosti spotřebitele a za předpokladu, že spotřebitel splní nad rámec zákona stanovené a někdy i obtížně splnitelné podmínky. Žalovaný dále poukázal na výroční zprávu žalobce za rok 2015, která nenaznačovala nárůst počtu sběrných míst, proto je uložení opatření k nápravě věcně správné a v souladu s právními předpisy i logikou věci, když žalovanému jde prioritně o to činit takové kroky, který by podporovaly progresivní trend sběru přenosných baterií a akumulátorů. Z tohoto důvodu také žalovaný žalobci stanovil poměrně dlouhou lhůtu (180 dnů) pro zjednání nápravy. Rozkladovou námitku časového nesouladu přehledu ČSÚ a roční zprávy žalobce označil za formální a obstrukční, neboť v době zahájení kontroly (dohledu) a vydání oznámení o zahájení správního řízení byl k dispozici pouze přehled obcí ČSÚ k 1. 1. 2015, a pro rok 2016 byla data zveřejněna až 29. 4. 2016. Žalovaný rovněž neměl k dispozici roční zprávu žalobce za rok 2015, neboť tu žalobce zaslal až 31. 3.2016. Nápravné opatření tak bylo uděleno na základě kontroly dat z roku 2014, přičemž danou povinnost žalobce neplnil již v období let 2009-2014. Pro upřesnění žalovaný dodal, že počet obcí s počtem obyvatel nad 1500 se ve srovnání přehledů ČSÚ za roky 2015 a 2016 lišil o 3 obce, což z hlediska věcného posouzení rozkladu nemohlo mít žádný vliv. Podotkl, že pokud by měl žalobce vybudovanou síť sběrných míst (o dostatečné zákonné minimální hustotě) již v roce 2016, mohl na tuto skutečnost upozornit v rámci správního řízení před vydáním rozhodnutí ministerstva. To však žalobce neučinil a ani v roce 2016 žalovanému nesdělil, že by požadovanou hustotu míst zpětného odběru již zřídil, ani nepředložil podklady, z nichž by žalovaný mohl tuto skutečnost dovozovat. Za irelevantní označil tvrzení, že zákon o odpadech umožňuje pro potřeby plnění minimální hustoty míst zpětného odběru v oblasti elektrozařízení mobilní svoz, když nadto i samotná právní úprava u elektrozařízení stanovuje, že je nutná písemná smlouva výrobce (kolektivního systému) a obce. Žalobce ani společnost R. S. takové smlouvy s obcemi uzavřeny nemají. Uvedl dále, že žalobce svojí tzv. službou „XXX“ nezajišťuje místa zpětného odběru ve smyslu naplnění své povinnosti stanovené v § 37k odst. 6 písm. a) zákona o odpadech. Za irelevantní rovněž označil odkaz na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2002/96/ES ze dne 27. 1. 2003 o odpadních elektrických a elektronických zařízeních, resp. na směrnici 2006/66/ES. Na základě konstatování uvedeného ve směrnici, že mezi systémy sběru baterií a elektrozařízení by měla existovat spolupráce, nelze dovozovat, že se pro obě oblasti uplatní identická právní úprava, která je nadto stanovena zákonem o odpadech ve dvou odlišných částech. Místa zpětného odběru by měla být běžně dostupná, neboť vzhledem k velikosti přenosných baterií tyto obvykle končí ve směsném komunálním odpadu a obsahem těžkých kovů ohrožují různé složky životního prostředí. Zdůraznil dále, že nerozporoval možnost provádět sběr baterií ve spolupráci se systémem sběru elektrozařízení, který žalobce provádí také ve všech svých statických sběrných boxech. Odmítl tvrzení žalobce, že neúplně zjistil skutkový stav, když se nezabýval skutečností, že mezi žalobcem a společností R. S. je uzavřena smlouva o spolupráci. Za nesprávný označil názor žalobce, že není povinen zřídit statická místa zpětného odběru ve všech obcích nad 1500 obyvatel. S odkazem na nepravomocné rozhodnutí ČIŽP ze dne 22. 7. 2016 č.j. ČIŽP/41/OOH/SR01/1511189 konstatoval, že společnost R. S. nemá zřízena místa zpětného odběru v dostatečné hustotě ani pro oblast sběru elektrozařízení, kde je dokonce stanoven požadavek na nižší minimální hustotu míst zpětného odběru. Žalovaný nikdy nerozporoval legálnost ani účelnost tzv. služby „XXX“. Její vhodnost pro samotný sběr je diskutabilní, nicméně jako doplňkovou službu ji lze akceptovat. Nemůže však nahrazovat stacionární místa zpětného odběru, neboť mimo jiné není pro spotřebitele komfortní. Pokud např. prostřednictvím této služby proběhne zpětný odběr až od 20 kg, znamenalo by to, že spotřebitel by musel nasbírat cca 720 baterií typu AA nebo cca 2000 baterií typu AAA. Očekávat, že spotřebitel bude doma uchovávat takovéto množství baterií, je zcela nereálné. Navíc, aby byl zpětný odběr touto cestou proveden, musí spotřebitel aktivně provádět takové úkony jako je registrace, balení, telefonování apod. V případě nové tzv. služby „XY“, kterou společnost R. S. spustila v červnu 2016, je sice možný sběr nižších hmotností, ale opět je nutná určitá míra součinnosti spotřebitele, jako je balení, objednávka, tisk štítku a především odeslání balíku na poště. Zdůraznil, že oblast baterií a akumulátorů má přísnější požadavky na hustotu sítě míst zpětného odběru než oblast elektrozařízení, neboť přenosné baterie a akumulátory jsou malé a spotřebitel má tendenci je spíše vyhazovat do směsného odpadu. K námitce, že žalovaný neprokázal, že žalobce nemá přehled o tom, v jakých obcích nad 1500 obyvatel jsou baterie prodávány a v jakých nikoli, poukázal žalovaný na to, že žalobce neuvedl, že by mu tyto skutečnosti byly známy a na základě čeho a jak je získal. Žalovaný v tomto ohledu vycházel z textu smlouvy o společném plnění, ze kterého jednoznačně vyplynulo, že ze strany žalobce nejsou na výrobce kladeny požadavky na sdělování konkrétních míst při dodávkách zboží. V roční zprávě za rok 2015 žalobce zjevně v návaznosti na správní řízení v dané věci změnil svá vyjádření oproti předchozím rokům a nově začal tvrdit, že v obcích, kde nemá statická sběrná místa, dle informací získaných od klientů prodej zboží neprobíhá. V uvedeném kontextu žalovaný považoval skutečnost, že by žalobce získával od výrobců informace o tom, ve kterých obcích jsou výrobky prodávány a ve kterých nikoli, za nereálnou, resp. tvrzení žalobce za nepravdivé. 3. Žalobce v žalobě proti napadenému rozhodnutí namítl nezákonno