7 As 24/2007 — Nejvyšší správní soud

5 A 56/2017- 50 - text  13 5 A 56/2017 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže a soudkyň Mgr. Věry Jachurové a Mgr. et Mgr. Lenky Bahýľové, Ph. D., v právní věci žalobce: XY a.s., IČO: se sídlem proti žalovanému: Správa železniční dopravní cesty, státní organizace, IČO: 70994234 se sídlem Praha 1, Dlážděná 1003/7 za účasti: XX, a.s., IČO: 70994226 se sídlem Praha 1, Nábřeží L. Svobody 1222 o žalobě proti rozhodnutí generálního ředitele žalovaného ze dne 30. 1. 2017 č.j. 3101/2017-SŽDC-O25 takto: I. Rozhodnutí generálního ředitele Správy železniční dopravní cesty, státní organizace, ze dne 30. 1. 2017 č.j. 3101/2017-SŽDC-O25 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 3.000,- Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku. III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného označeného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Správy železniční dopravní cesty, státní organizace ze dne 4. 1. 2017 sp. zn. 55392/2016-SŽDC-O27 (dále jen „rozhodnutí povinného subjektu“). Rozhodnutím povinného subjektu byla odmítnuta žádost žalobce o poskytnutí informací vztahujících se k pronájmu jednotlivých prostor v nádražních budovách železničních stanic Praha hlavní nádraží, Břeclav, Česká Třebová, Český Těšín, Havířov, Hranice na Moravě, Olomouc hlavní nádraží, Ostrava hlavní nádraží, Ostrava Svinov, Pardubice, Zábřeh na Moravě, a to konkrétně o poskytnutí: 1. ceníku nájemného pro společnost XX, a.s., za m2 týkající se pronájmu prodejních prostor (prodejní okénka a zákaznická centra); 2. ceníku nájemného pro společnost XX, a.s., za m2 týkající se pronájmu kancelářských prostor a čekáren; 3. ceníku nájemného pro společnost XX, a.s., za m2 týkající se pronájmu záboru prostoru v hale pro prodejní automat; 4. ceníku nájemného pro společnost XX, a.s., za m2 týkající se reklamních ploch (nástěnky atd.). 2. Žalovaný v napadeném rozhodnutí k odvolací námitce týkající se nedostatečného odůvodnění rozhodnutí povinného subjektu uvedl, že nejde o porušení zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „InfZ“) ve smyslu řádného a přezkoumatelného odůvodnění rozhodnutí dle § 15 InfZ a § 68 odst. 3 správního řádu. Konstatoval, že rozhodnutí povinného subjektu bylo sice stručně, avšak řádně a dostatečně odůvodněno, byly zde uvedeny důvody výroku i úvahy, kterými se správní orgán řídil. Stručnost rozhodnutí sama o sobě nezakládá jeho nepřezkoumatelnost. Jako nepravdivé odmítl tvrzení, že v rozhodnutí povinného subjektu šlo o nesprávné právní posouzení. Poukázal dále na skutečnost, že i na povinný subjekt, který hospodaří s veřejnými prostředky, se uplatní výjimka podle § 9 InfZ, když i povinné subjekty dle InfZ se účastní hospodářské soutěže, a mají proto zcela oprávněný zájem na tom, aby jejich obchodní tajemství bylo chráněno a nebylo prostřednictvím postupu dle InfZ poskytováno konkurenčním subjektům, mezi něž žalobce náleží. Navíc se ze strany žalobce nejedná o kontrolu využívání veřejných prostředků, ale o získání informací za účelem jejich využití v konkurenčním boji mezi jednotlivými dopravci. 3. Žalovaný též konstatoval, že podle § 504 NOZ to, zda některé skutečnosti budou či nebudou obchodním tajemstvím, závisí na vůli podnikatele, který rozhoduje o tom, zda bude určité skutečnosti utajovat a zajišťovat. Tuto vůli musí zároveň seznatelným způsobem projevit. Nemůže však svým rozhodnutím kvalifikovat obchodní tajemství z něčeho, co jím není (např. je konkurenčně bezvýznamné, je běžně dostupné v obchodních kruzích a podobně). Ochrana obchodního tajemství je neformální. To znamená, že nevzniká nějakou registrací, resp. zápisem do veřejného rejstříku, ale naplněním všech znaků obchodního tajemství bez dalšího. Stejně tak obchodní tajemství automaticky zaniká tehdy, pokud některý z jeho znaků odpadne (a tím zanikne samo obchodní tajemství). Všechny tyto znaky byly podle názoru žalovaného naplněny. Tím, že povinný subjekt nechce požadované informace poskytnout, projevuje svou vůli požadované informace utajit. Není tak pravdou, že by povinný subjekt nezkoumal faktické naplnění znaků obchodního tajemství ve smyslu § 504 NOZ. Požadovaná informace je obchodním tajemstvím, neboť se jedná o skutečnost obchodní povahy vycházející z cenových kalkulací, které si povinný subjekt jako pronajímatel vytvořil pro účely stanovení tržního nájemného obvyklého v místě a čase v prostorách pronajímaných povinným subjektem třetím subjektům. Žalovaný poukázal rovněž na skutečnost, že žádná ze smluv uzavřená s XX, a.s., dle § 3 odst. 2 písm. h) zákona č. 340/2015 Sb., o zvláštních podmínkách účinnosti některých smluv, uveřejňování těchto smluv a o registru smluv (zákon o registru smluv) nepodléhá uveřejnění v registru smluv. Povinný subjekt si je vědom rizika újmy hrozící XX a.s., v důsledku uveřejnění vzájemně uzavřených smluv či údajů v nich uvedených. 4. Žalovaný si je vědom toho, že základním cílem novelizace zákona o dráhách provedené zákonem č. 319/2016 Sb., je implementace směrnice č. 2012/34 a části směrnice 2004/49/ES do právního řádu ČR, přičemž jednou z hlavních oblastí je zajištění transparentního a nediskriminačního přístupu povinného subjektu jako správce železniční infrastruktury k přidělování a poskytování drážní infrastruktury a zařízení služeb železničním dopravcům. Konstatoval, že připravuje metodiku na stanovení podmínek pro poskytování prostor v nádražních budovách dopravcům provozujícím železniční osobní dopravu, která je založena na principu nediskriminace a transparentnosti a bude uveřejněna na webových stránkách povinného subjektu. Zveřejněním metodiky dojde mimo jiné i ke kontrole dodržování principu nediskriminace. Princip transparentnosti bude zajištěn i plněním povinností povinného subjektu stanoveného v zákoně o registru smluv, a to zveřejňováním smluv o nájmu (užívání) prostor v železničních stanicích uzavřených mezi povinným subjektem a železničními dopravci, za předpokladu, že smlouvy nebudou vyloučeny z jejich zveřejnění na základě zákonem předpokládaných výjimek. 5. Žalovaný dodal, že směrnice č. 2012/34 má pouze nepřímý vliv unijních předpisů na vnitrostátní právo. Unijní předpis tak nelze v právní sféře členského státu aplikovat přímo, ale jen prostřednictvím vnitrostátní právní normy. Směrnice poskytuje členským státům určitý prostor pro zachování vlastní úpravy, neboť úpravu neunifikuje, ale toliko sbližuje. Směrnice EU se lze dovolat pouze proti členskému státu (vertikální bezprostřední účinek), nikoliv však proti jiné osobě na stejné úrovni (horizontální bezprostřední účinek). 6. Žalovaný též podotkl, že výslovné zveřejnění podmínek pro přístup k zařízení služeb jako součást Prohlášení o dráze v § 33 zákona o dráhách upraveno není, podrobnější právní úprava vztahující se k poskytování prostor dopravcům v železničních stanicích, kromě stanovení principu nediskriminace ve směrnici č. 2012/34 ani v zákoně o dráhách obsažena není. Ze směrnice č. 2012/34 ani novely zákona o dráhách nevyplývá, že povinný subjekt byl povinen poskytnout žalobci požadované informace. Pakliže by žalobce byl s postupem povinného subjektu nespokojen, mohl se po 1. 4. 2017 obrátit na Úřad pro přístup k dopravní infrastruktuře. 7. V žalobě proti napadenému rozhodnutí žalobce namítl účelovost argumentace žalovaného, že požadované informace nelze poskytnout z důvodu existence obchodního tajemství. Žalovaný se dle jeho názoru nedostatečně vypořádal s námitkou nutnosti aplikace § 9 odst. 2 InfZ. Pokud pouze uvedl, že: „i na tyto subjekty se uplatní výjimka dle § 9 InfZ, když i povinné subjekty dle InfZ se účastní hospodářské soutěže a mají proto zcela oprávněný zájem na tom, aby jejich obchodní tajemství bylo chráněno a nebylo prostřednictvím postupu dle InfZ poskytnuto konkurenčním subjektům, mezi něž žadatel náleží“, není z této části odůvodnění zřejmé, na základě jakých úvah dospěl k závěru, že v posuzovaném případě nebude aplikována výjimka z ochrany obchodního tajemství dle § 9 odst. 2 InfZ. Smyslem uvedeného ustanovení je především umožnění veřejné kontroly hospodaření s veřejnými prostředky, přičemž rozsah informací, které lze podle tohoto ustanovení poskytnout, je dán rozsahem, který je nezbytný pro posouzení hospodárnosti využití veřejných prostředků, tj. výklad § 9 odst. 2 InfZ musí být extenzivní. Naopak omezení v § 9 odst. 1 InfZ vyplývající z oprávněného zájmu ochrany obchodního tajemství je nutné vykládat restriktivním způsobem. Oprávněný zájem na ochraně obchodního tajemství je tak potřeba konfrontovat s veřejným zájmem na kontrole hospodaření s veřejnými prostředky. V této souvislosti žalobce odkázal na rozsudek NSS ze dne 27. 3. 2008 č.j. 7 As 24/2007-106. 8