4 As 9/2011 — Nejvyšší správní soud

6 A 31/2018- 41 - text 12 pokračování 6 A 31/2018 6 A 31/2018-41 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Hany Kadaňové, Ph.D., ve věci žalobce: ████ P., st. příslušnost Ukrajina, bytem ████████████████████████████████████████, zastoupený: Mgr. Petr Václavek, advokát se sídlem ███████████████████████████, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 11. 12. 2017, č.j.: MV-64563-25/SO-2014, takto: I. Žaloba ze zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění [1] Žalobce se žalobou podanou ke zdejšímu soudu domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým ministr vnitra zamítl jeho rozklad do rozhodnutí ministerstva vnitra ze dne 26. 3. 2014, čj. VS-2508/835.3/2-2007. Ve správním řízení bylo pravomocně rozhodnuto tak, že nebylo vyhověno žádosti žalobce ze dne 14. 8. 2013 o udělení státního občanství České republiky podle ust. § 7 odst. 1 zákona č. 40/1993, o nabývání a pozbývání občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 40/1993 Sb. nebo zákon o občanství“). [2] Žalobce v žalobě uvádí, že žalovaný se dopustil nesprávného právního a skutkového posouzení věci, když jeho rozklad zamítl a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nezrušil. Ustanovení § 7 odst. 1 písm. e) zákona o nabývání a pozbývání státního občanství odkazuje na povinnosti uložené fyzické osobě, a nikoliv na povinnosti uložené jiným subjektům. Správní orgány tak svým postupem stanovily další podmínky nad rámec zákona. Sám žalovaný ve svém původním rozhodnutí uvedl, že „ustanovení § 7 odst. 1 písm. e) zákona č. 40/1993 Sb. odkazuje na povinnosti uložené fyzické osobě, nikoli na povinnosti uložené jiným subjektům.“ V další části původního rozhodnutí však žalovaný vycházel z opačného výkladu. Tento vnitřní rozpor byl také důvodem zrušení tohoto rozhodnutí Nejvyšším správním soudem. [3] V novém rozhodnutí již sice žalovaný tento nedostatek odstranil, ale i přesto došel k závěru v rozporu se zákonným zněním. Podle jeho názoru se formulace v § 7 odst. 1 písm. e) zákona o občanství týká plnění všech povinností, které žalobci plynou z právních předpisů. S tímto závěrem však žalobce nesouhlasí, odkazuje na rozhodnutí Městského sodu v Praze ze dne č.j. 8 A 44/2012-40 ze dne 14.04.2015, č.j.: 3 A 78/2013 ze dne 19.10.2015, a Nejvyššího správního soudu č.j.: 4 As 71/2006 – 83 ze dne 8. 8. 2007. Z dikce § 7 odst. 1 písm. e) zákona o občanství je cizinec (tedy fyzická osoba) povinen plnit povinnosti vyplývající z ustanovení zvláštního právního předpisu upravujícího pobyt a vstup cizinců na území České republiky, povinnosti vyplývající ze zvláštních předpisů upravujících veřejné zdravotní pojištění, sociální zabezpečení, důchodové pojištění, daně, odvody a poplatky. Z výše uvedeného je zřejmé, že se jedná o posuzování aktivit žalobce jakožto fyzické osoby, a jakákoliv jiná interpretace by byla v rozporu s výše uvedenými ústavními omezeními kladenými obecně na veřejnou moc. Vztah mezi společností a žalobcem je vztahem soukromoprávní povahy a nemá tak vliv na posuzování žalobcovy žádosti. [4] Dále žalobce zdůrazňuje, že co se týče vzniklých nedoplatků žalobce (jakožto fyzické osoby) na povinném zdravotním pojištění a vzniklých penále, je evidentní, že tyto penále činily částky řádově ve výši několika korun: v roce 2011 ve výši xxx- Kč, v roce 2012 ve výši xxx,- Kč. Nedoplatky vzniklé v roce 2007 a starší by již neměly mít na posuzování žádosti vliv, jelikož se jedná o dobu více než před deseti lety (a i tak se rovněž jednalo o zanedbatelné částky). Nedoplatky nadto vznikly pouhým nedopatřením, přičemž žadatel všeho uhradil. Poslední neuhrazené platby vznikly žalobci v roce 2012, přičemž od té doby již žalobce hradí všechny platby řádně a včas. Jak je správním orgánům známo, ke zpoždění s úhradou splátek na pojistné v případě žalobce docházelo s ohledem na špatnou komunikaci s účetním a nedokonalou znalost právních předpisů. V případě obchodní společnosti nebyly splátky hrazeny včas z důvodu náhlého zhoršení finanční situace této společnosti. Žalobce žádal, aby bylo přihlédnuto ke skutečnosti, že dlužné pojistné i penále bylo vždy uhrazeno, žalobce nikdy nedlužil zdravotní pojišťovně dlouhou dobu a své závazky aktivně řešil. Poslední zanedbatelné penále ve výši 33 Kč vzniklo žalobci za rok 2012. V březnu 2014 žalobce uhradil i dlužné pojistné obchodní společnosti, původně řešené pomocí splátkového kalendáře, a od té doby již plní veškeré své závazky řádně a včas. Argumentace dlouhodobostí porušování předpisů žalobcem jako fyzickou osobou se proto žalobci jeví jako zcela lichá, a to vzhledem k zanedbatelné výši peněžitých částek i ke značné neaktuálnosti těchto drobných prohřešků. [5] Žalobce odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, konkrétně na rozsudek 5 As 47/2008-92 ze dne 18. 12. 2008 či rozsudek Nejvyššího správního soudu 2 As 55/2007-77 ze dne 31. 7. 2008, ze kterých vyplývá, že správní orgán rozhodující o státním občanství je povinen respektovat základní principy právního státu, jako je např. zásada proporcionality či legitimního očekávání. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2006, č.j. 2 As 31/2005-78, vyplývá, že „požadavek plnění povinností vyplývajících z ustanovení zvláštního právního předpisu upravujícího pobyt a vstup cizinců na území České republiky nelze absolutizovat způsobem, který by byl rozporný se smyslem tohoto ustanovení, např. zcela abstrahovat od závažnosti případného porušení tohoto zvláštního právního přepisu a od okolností podstatných pro zhodnocení této závažnosti, či vůbec upustit při úvaze od zohlednění zásady proporcionality. Takový přístup by ostatně protiřečil i názorům zakotveným v judikatuře Ústavního soudu… Porušení povinnosti uhradit včas pojistné na veřejné zdravotní pojištění, může být považováno pouze za formální opominutí, které samo o sobě nezakládá nesplnění zmíněné zákonné podmínky pro udělení státního občanství České republiky...“. Dále v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2008, č.j. 5 As 51/2007, je uvedeno, že dle názoru Nejvyššího správního soudu předpokládá ustanovení § 7 odst. 1 písm. e) zákona určitou intenzitu, tedy závažnost daného porušení zvláštního právního předpisu. Stejně tak i další podstatné okolnosti protiprávního jednání žadatele o udělení občanství musí být takové, aby bylo skutečně naplněno reálné riziko pokračování v porušování povinností ze strany žadatele. Dle principu proporcionality je tedy nutné především hodnotit smysl a účel podmínky dle ustanovení § 7 odst. 1 písm. e) ve vztahu k charakteru a závažnosti uvedeného porušení“ (shodně též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2008, č.j.: 5 As 47/2008-92). [6] Pouhé poukázání na dlouhodobost neplacení pojistného i nad rámec výše uvedené argumentace jeví známky přepjatého formalismu, jenž je konstantně judikaturou označován za zcela nezákonný, v příkrém rozporu s ústavními principy demokratického právního státu. Z obecného hlediska je namístě připomenout, že Ústavní soud ve své konstantní judikatuře již mnohokrát prokázal, že netoleruje orgánům veřejné moci a především obecným soudům formalistický postup za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti. [7] Dále žalobce uvádí, že společnost uhradila pojistné až několik měsíců po podání žádosti. Správní orgán je však povinen rozhodovat podle skutkového stavu v době vydání svého rozhodnutí. Žalovaný uvádí, že z § 7 odst. 1 písm. e) zákona o občanství vyplývá, že předmětná podmínka se vztahuje na celou dobu povoleného trvalého pobytu. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí však není patrné, jak k tomuto závěru žalovaný dospěl, což jej činí nepřezkoumatelným. V ust. § 7 odst. 1 písm. a) a c) zákona o občanství je sice uvedena doba 5 let a v ostatních písmenech nikoli, ale z této skutečnosti nelze dovodit, že by se podmínka v písm. e) vztahovala na celou dobu trvalého pobytu žalobce. Formulace „plní povinnosti vyplývající z ustanovení…“ zřejmě nenasvědčuje, že by jisté prohřešky před mnoha lety (argument „od roku 2002 minimálně do roku 2012, tedy dlouhodobě“) byly bezpodmínečnou překážkou ke splnění této podmínky. Žalobce naopak prokazatelně plní své závazky řádně již poměrně dlouhou řadu let, tedy i v době rozhodování správního orgánu, a ani předešlé dluhy nesvědčily o vysoké závažnosti těchto pochybení. [8] Napadené rozhodnutí je dále nepřezkoumatelné z důvodu absence řádného odůvodnění v souvislosti s odmítnutím prominutí splnění podmínky stanovené v § 7 odst. 1 písm. e) zákona o občanství. Žalovaný uvádí, že neshledal důvod hodný zvláštního zřetele k prominutí předmětné podmínky. V další části rozhodnutí pouze konstatuje, že vzal na vědomí, že syn žalobce nabyl státní občanství České republiky udělením v roce 2009, a že bylo přihlédnuto ke skutečnosti, že stá