9 Afs 289/2015 — Nejvyšší správní soud

6 Af 4/2016- 42 - text 17 pokračování 6 Af 4/2016 6 Af 4/2016-42 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Hany Kadaňové, Ph.D., a JUDr. Naděždy Treschlové ve věci žalobce: █████ Möllen, advokát sídlem ██████████████████████████████████ republika Německo, insolvenční správce dlužníka VIKTORIAGRUPPE Aktiengesellschaft sídlem ██████████████████, Krailling, Spolková republika Německo, zastoupeného ████████████████████, advokátem sídlem ███████████████████████ proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem ███████████████████████ o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 11. 2015, č.j. 36442/15/5300-22441-705860, takto: I. Žaloba ze zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění 1 Žalobce se podanou žalobou domáhal vyslovení nicotnosti, eventuelně zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství (dále jen „žalovaný“, kterým je obecně označován i správní orgán 1. stupně, pokud rozlišení nemá význam pro samotný text odůvodnění) ze dne 5. 11. 2015, č.j. 36442/15/5300-22441-705860 (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Specializovaného finančního úřadu (dále též „správce daně“) ze dne 4. 6. 2015, č.j. 131437/15/4200-12776-108960 (dále jen „platební výměr“ nebo též „prvostupňové rozhodnutí“). Vedle toho se domáhal vyslovení nicotnosti, eventuelně zrušení rozhodnutí prvostupňového. Prvostupňovým rozhodnutím byla žalobci uložena pokuta ve výši 500,- Kč dle ust. § 250 odst. 1 písm. a) zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) za opožděné tvrzení daně, neboť žalobce nepodal včas daňové přiznání k dani z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za zdaňovací období leden 2015. 2 Žalobce v podané žalobě rekapituloval, že je insolvenčním správcem dlužníka – společnosti VIKTORIAGRUPPE Aktiengesellschaft, která je zahraniční právnickou osobou podnikající na území České republiky prostřednictvím organizační složky – odštěpného závodu dle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“) – VIKTORIAGRUPPE Aktiengesellschaft, organizační složka, se sídlem ██████████████████████████. Žalobce nepopřel, že daňové přiznání k dani z přidané hodnoty bylo podáno opožděně. Namítl však, že absentovala společenská nebezpečnost porušení právní povinnosti podat daňové přiznání včas, a dále že nebylo žalovaným přihlédnuto k majetkovým poměrům a dalším okolnostem, které by umožnily pokutu snížit. Vedle těchto pochybení při ukládání samotné pokuty však žalobce vyzdvihl především procesní vady, které se prolínaly prvostupňovým i odvolacím řízením, a které podle jeho názoru založily nicotnost, případně nezákonnost obou rozhodnutí. 3 Předně žalobce namítal, že rozhodnutí jsou nicotná, neboť jsou adresována odštěpnému závodu, který však nemůže být z důvodu nedostatku právní subjektivity nositelem práv a povinností, nemůže mu náležet například vlastnické právo a nemůže být účastníkem řízení (nedostatek procesní subjektivity). Tento závěr podle žalobce podporuje jím označená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i Nejvyššího správního soudu. Dle žalobce žalovaný ve skutečnosti považuje za daňový subjekt odštěpný závod, o čemž mají svědčit žalobcem označená rozhodnutí správce daně a protokoly z daňové kontroly. Finanční orgány tak podle žalobce fakticky vždy jednaly a jednají s odštěpným závodem, jak podle žalobce plyne i z okolností souvisejících s registrací odštěpného závodu jako daňového subjektu. Jelikož řízení s odštěpným závodem není možné vést, jakékoli rozhodnutí vzešlé z řízení je nicotné. Odštěpný závod dále nemůže podle žalobce v případě DPH vystupovat ani jako plátcova pokladna dlužníka – zahraniční osoby, s čímž počítají některé jiné daňové zákony. Označení daňového subjektu je podle žalobce naprosto zmatečné. Žalobce vyjádřil přesvědčení, že správce daně byl povinen vždy jednat (i doručovat) výlučně se zahraniční právnickou osobou, k čemuž nedošlo. 4 Žalobce dále namítl, že z prvostupňového rozhodnutí není zřejmé, že jej podepsala osoba oprávněná. Žalobce měl za to, že žalovaný byl povinen prokázat, že podepsaná ███████████████████ byla ředitelem správce daně pověřena k rozhodování v daňovém řízení, a pokud žalovaný takové podklady v odvolacím řízení předložil, měl s nimi žalobce podle ust. § 115 odst. 2 daňového řádu seznámit. Stejnou vadu shledal žalobce u podpisu ředitelky odboru výkonu daní pro sektor služeb █████████████████████ uvedeného na konci prvostupňového rozhodnutí. Žalobce poukázal na zveřejněný Organizační řád Finanční správy ČR, z nějž podle jeho názoru nevyplývá oprávnění uvedených osob k podpisu prvostupňového rozhodnutí, a odkazuje-li žalovaný na Podpisové řády, pak žalobce namítá, že tyto mají nižší právní sílu a navíc nejsou zveřejněny. Obdobnou námitku žalobce vznesl i ohledně oprávnění ředitele odboru ███████████████████████ vydat napadené rozhodnutí. 5 Žalobce dále uvedl, že napadené rozhodnutí považuje za nepřezkoumatelné, neboť žalovaný se vypořádal toliko s namítanou nicotností, aniž podrobil odvolací důvody též testu zákonnosti. 6 Dále žalobce poukazoval na to, že správce daně nebyl věcně a místně příslušný k vydání prvostupňového rozhodnutí. V této souvislosti žalobce odkázal na ust. § 11 zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Finanční správě“) s tím, že dle jeho názoru je příslušným Finanční úřad pro hl. m. Prahu podle ust. § 12 téhož zákona. 7 Žalobce dále namítl také to, že předmětná pokuta není svým charakterem výsledkem daňového řízení, ale je sankcí za správní delikt v obecném správním řízení. Vzhledem k tomu, že ve smyslu ust. § 140d zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, dochází rozhodnutím o úpadku zahraniční právnické osoby k přerušení správního řízení, došlo k přerušení řízení i v posuzovaném případě, a pokuta proto vůbec neměla být uložena. 8 Závěrem žalobce uvedl, že pro posouzení účinků insolvenčního řízení na daňové řízení je v dané věci rozhodné německé právo, a namítl, že žalovaný nezkoumal, zda byl podle rozhodného německého práva vůbec oprávněn rozhodnutí vydat. 9 Žalovaný ve vyjádření k žalobě nesouhlasil s tvrzením žalobce, že finanční orgány vždy jednaly s odštěpným závodem. Z předloženého spisového materiálu je dle žalovaného naopak zřejmé, že příjemcem napadeného rozhodnutí, jakož i prvostupňového rozhodnutí, byla bezpochyby právě zahraniční právnická osoba. Označení odštěpného závodu bylo podle žalovaného uváděno v zájmu precizace a žalovaný vždy doručoval advokátovi žalobce v souladu s plnou mocí založenou ve spisu. Žalovaný odkázal na svá vyjádření k postavení odštěpného závodu (z hlediska právní subjektivity) ve vyrozumění o odložení podnětu na prohlášení nicotnosti. Žalovaný rovněž zdůraznil, že za daňový subjekt považoval vždy zahraniční právnickou osobu. 10 Žalovaný nepřisvědčil námitkám o procesním pochybení žalovaného, kterým měl zaregistrovat pouze organizační složku zahraniční právnické osoby, přidělit jí DIČ a jednat s ní jako s daňovým subjektem. V této souvislosti žalovaný odmítl, že by správní orgán prvního stupně nebyl věcně a místně příslušný vést daňové řízení, a odkázal na ust. § 9a odst. 5 písm. a) a odst. 8 zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, ve znění pozdějších předpisů, podle nichž je určena místní příslušnost. Žalovaný doplnil, že od 1. 1. 2013 obdobná úprava vyplývá z ust. § 11 odst. 2 písm. a) ve spojení s § 20 odst. 2 zákona o Finanční správě, a proto byl příslušným správce daně. Vzhledem k účelu této úpravy není podle žalovaného namístě dovozovat, že se ust. § 11 odst. 2 písm. a) zákona o Finanční správě nemá vztahovat na zahraniční právnické osoby. 11 K námitce ohledně podpisového oprávnění ve vztahu k prvostupňovému rozhodnutí žalovaný uvedl, že daňový řád neupravuje, která konkrétní osoba má tu kterou písemnost podepisovat; to upravují interní normativní akty správce daně, které nemohou být předmětem dokazování, a proto nebyl dán důvod pro postup dle ust. § 115 odst. 2 daňového řádu. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí pak žalovaný uvedl, že bylo podepsáno v souladu s ust. § 11 odst. 4 písm. n) Podpisového řádu. Nad rámec argumentace v napadeném rozhodnutí žalovaný doplnil, že i kdyby prvostupňové rozhodnutí podepsala neoprávněná úřední osoba s uděleným podpisovým oprávněním vzhledem k pracovnímu zařazení, nemělo by to vliv na zákonnost rozhodnutí. 12 K námitce nezohlednění majetkové situace žalobce a též společenské nebezpečnosti správního deliktu žalovaný uvedl, že pokuta za opožděné tvrzení daně vzniká ex lege, bez přičinění správce daně, a proto není výsledkem správního uvážení. Její výše je odvozená od výše placené daně v závislosti na délce prodlení s učiněním daňového přiznání, a není m