6 Afs 270/2015 — Nejvyšší správní soud

8 A 141/2015- 98 - text  16 8 A 141/2015 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže a soudkyň Mgr. et Mgr. Lenky Bahýľové, Ph.D., a Mgr. Věry Jachurové v právní věci žalobce: Statutární město Děčín sídlem Mírové nám. 1175/5, Děčín zastoupený advokátem Narcisem Tomáškem sídlem Staroměstské náměstí 6, Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo pro místní rozvoj sídlem Staroměstské náměstí 6, Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí Centra pro regionální rozvoj ČR ze dne 24.11.2014 o krácení dotace žalobci ve výši 7 900 567,64 Kč, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal zrušení Vyřízení námitek vedoucím kontrolního orgánu označeného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým byly zamítnuty námitky žalobce a potvrzena správnost závěrů uvedených v protokolu o kontrole ze dne 20.4.2015, č.j. MMR-8767/2015-26. Předmětem kontroly bylo prověření průběhu a realizace zadávacího řízení č. 002 (dle Monit 7+) u projektu s reg. č. CZ.1.06/5.2.00/07.08481 s názvem „2. část – Revitalizace sídliště Děčín III – Staré Město“ (dále jen „dotčená zakázka“) a to v rozsahu námitek příjemce (žalobce), které směřovaly proti výsledku kontroly Žádosti o platbu č. 02/08481 (dále též jen „žádost o platbu“), kterou provedlo Centrum pro regionální rozvoj ČR (dále též jen „CRRČR“) dne 24.11.2014. 2. Napadené rozhodnutí označil žalobce za nezákonné. Nejprve popsal průběh předcházejícího řízení (shrnutí viz níže). K napadenému rozhodnutí uvedl, že se jedná o rozhodnutí podle § 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s.ř.s.“), neboť v předkládané věci byl protokol o kontrole a následné vyřízení námitek konečným rozhodnutím, na jehož základě byla žalobci krácena dotace ze strany žalovaného. Provedená kontrola byla totiž opravným prostředkem proti rozhodnutí CRRČR o krácení dotace. Pouze na základě kontrolního protokolu a vyřízení námitek tak žalobce přišel o část dotace, což lze považovat za autoritativní zásah žalovaného do právní sféry žalobce. Těmito kontrolními úkony bylo závazně rozhodnuto o žalobcových právech, kdy jemu dříve přiznaná dotace byla krácena, respektive došlo k potvrzení rozhodnutí CRRČR o krácení dotace. 3. Žalobce poukázal na § 14 odst. 3 zákona č. 255/2012 Sb., kontrolní řád, podle něhož se o uložení sankce za porušení povinností vede správní řízení. Avšak v případě žalobce žádné správní řízení navazující na provedenou finanční kontrolu nebylo zahájeno, jelikož vyřízení námitek bylo rozhodnutím konečným na základě žalobcem podaného opravného prostředku. Tudíž neexistuje žádné jiné správní rozhodnutí, proti kterému by žalobce mohl podat rozklad a případně poté správní žalobu. Je však zřejmé, že kontrolní protokol a vyřízení námitek má pro žalobce naprosto stejné důsledky jako správní rozhodnutí v řízení bezprostředně navazujícím na finanční kontrolu, pokud by bylo vydáno. Není tedy možné dospět k závěru, že je zde správní žaloba proti rozhodnutí nepřípustná, jelikož žalobce by byl zkrácen na svých právech tím, že nebylo provedeno správní řízení (ani nemohlo), ale dotace byla krácena na základě kontrolního protokolu a vyřízení námitek, jelikož ty byly v této věci rozhodnutím konečným. Žalobce poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 16.6.2015 sp. zn. Pl. ÚS 12/14 v obdobné věci. 4. Žalobce označil mechanismus uložení sankce za pochybný, když o oprávněnosti sankce v rámci přezkumu rozhodl žalovaný jako subjekt, který vydal rozhodnutí o poskytnutí dotace. Žalovaný sám pak subjektivně posoudil jednání žalobce jako odporující podmínkám dotace a zákonu. V rámci platné právní úpravy tedy tento názor žalovaného není možné přezkoumat jakýmkoli jiným (nejlépe nezávislým) orgánem. O odebrání části dotace ve výši několika milionů korun a vážném zásahu do majetkové sféry žalobce tak rozhoduje pouze jeden (nikoli nezávislý) státní orgán, jehož rozhodnutí, založené na subjektivním výkladu, by v případě odmítnutí soudní kontroly nebylo možné jakkoli přezkoumat. Podle žalobce je proto nutné považovat protokol o kontrole a vyřízení námitek materiálně za správní rozhodnutí. 5. Nezákonnost napadeného aktu žalobce dovozuje ze skutečnosti, že žalovaný dotaci krátil, aniž by pro to byly splněny podmínky. Žalobci bylo ze strany žalovaného vytýkáno, že 1) smluvní pokuta ve výši 50 000 Kč za každý den prodlení byla stanovena jako nepřiměřená a jako taková byla v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku a v rozporu s § 44 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách a tím došlo k porušení části IV odst. 3.4 podmínek dotace, 2) výše smluvní pokuty mohla mít vliv na rozhodování potenciálních uchazečů, zda se výběrového řízení zúčastní, v důsledku čehož považuje žalovaný dohodu o moderaci se zhotovitelem za podstatnou změnu práv a povinností vyplývajících ze smlouvy, která je v rozporu s ustanovením § 82 odst. 7 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „ZVZ“). 6. K první výtce žalovaného žalobce uvedl, že podle ustanovení § 17 písm. l) ZVZ jsou zadávacími podmínkami veškeré požadavky zadavatele uvedené v oznámení či výzvě o zahájení zadávacího řízení, zadávací dokumentaci či jiných dokumentech obsahujících vymezení předmětu veřejné zakázky. Obchodní podmínky veřejné zakázky na stavební práce stanoví zadavatel s odkazem na ustanovení § 46d odst. 1 ZVZ v souladu s prováděcím předpisem, kterým je v tomto konkrétním případě vyhláška Ministerstva pro místní rozvoj č. 231/2012 Sb., která v § 1 odst. 3 stanoví, že obchodní podmínky musí být stanoveny přiměřeně k předmětu plnění veřejné zakázky. Žalobce jako zadavatel stanovil smluvní pokutu na částku 50 000 Kč, přičemž předpokládaná hodnota veřejné zakázky byla podle zadávací dokumentace původně daleko vyšší, a to 51 864 334 Kč, což v daném případě činí výši smluvní pokuty méně než 0,1 % denně z ceny díla. V kontextu zadání veřejné zakázky tedy lze hodnotit takto stanovený požadavek jako zcela přiměřený. Nutno upozornit na skutečnost, že před zadáním veřejné zakázky vycházel zadavatel z předpokládané hodnoty veřejné zakázky, která byla nakonec o více než 20 mil. Kč vyšší, než nejnižší nabídková cena (22 141 989,54 Kč). 7. Podle žalobce není možné směšovat dohromady pojmy přiměřenosti smluvní pokuty v režimu moderace této smluvní pokuty podle ust. § 301 obchodního zákoníku a obecného požadavku přiměřenosti obchodní podmínky ve vztahu k předmětu veřejné zakázky. Žalobce při stanovení výše smluvní pokuty vycházel z toho, že je zapotřebí vytvořit rámec pro náhradu škody, která by pak byla kryta uplatněnou smluvní pokutou. Proto smluvní pokuta ve výši 50 000 Kč denně neměla za cíl odradit zájemce od podávání přihlášek, nýbrž jejím cílem bylo poskytnout žalobci prostor pro uplatnění smluvní pokuty s ohledem na konkrétní porušení smluvní povinnosti a jeho konkrétní důsledky. Stejně jako byl soud dle § 301 obch. zákoníku povinen při nepřiměřenosti smluvní pokutu moderovat, učinil tak i žalobce s přihlédnutím ke konkrétní situaci, tedy k tomu, že zavinění prodlení nebylo čistě na straně zhotovitele, i k tomu, o jakou část díla se při prodlení jednalo. 8. Výše smluvní pokuty naopak nemůže být v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, jak tvrdí žalovaný, neboť dle tehdy účinné právní úpravy bylo povinností soudu takto nepřiměřenou výši smluvní pokuty moderovat dle § 301 obch. zákoníku, čehož si byl žalobce vědom (a čehož si měli být vědomi i všichni zájemci o podávání přihlášek), a na základě této vědomosti přistoupil žalobce sám k moderaci smluvní pokuty pomocí dohody o narovnání. Výše smluvní pokuty tak byla naopak nastavena přiměřeně v rámci původně odhadované ceny díla, a tvořila tak prostor pro zákonem dovolenou moderaci její výše v konkrétním případě. Jako taková nemohla být v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. 9. K druhé výtce žalovaného žalobce uvedl, že možnost odrazení potenciálních uchazečů v důsledku nepřiměřené výše smluvní pokuty je ryze spekulativní. V posuzovaném případě byly stanoveny technické kvalifikační předpoklady tak, že předpokládaly účast skutečně dostatečně technicky kvalitního dodavatele. Celkem se nakonec zúčastnilo 8 uchazečů, nelze tedy v žádném případě hovořit o tom, že by je případná výše smluvní pokuty jakkoli odrazovala, neboť objektivně vysokou účastí je prokázán opak takového závěru. S těmito námitkami se však žalovaný v napadeném rozhodnutí dostatečně nevypořádal. Stejně tak se nevypořádal s námitkou, že závěr o tom, že by případné uchazeče odradil potenciální soudní spor, je taktéž závěrem ryze spekulativním. Vychází totiž z nesprávného předpokladu, že uchazeč a priori předpokládá, že bude porušovat své povinnosti ze smlouvy. Pokud by tomu tak navíc bylo, tak spíše naopak možná vidina úspěchu v soudním sporu by mohla přivodit účast těch uchazečů, kteří nepřis