1 Afs 58/2009 — Nejvyšší správní soud

8 A 38/2016- 88 - text 20 8 A 38/2016 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže a soudkyň Mgr. et Mgr. Lenky Bahýľové, Ph.D., a Mgr. Věry Jachurové v právní věci žalobkyně: KOBZ s.r.o., IČO: 26886995 sídlem Jezernice 42, 751 31 Jezernice zastoupené advokátem Mgr. Luďkem Šikolou sídlem Mezibranská 579/7, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Energetický regulační úřad sídlem Masarykovo náměstí 5, 586 01 Jihlava o žalobě proti rozhodnutí Státní energetické inspekce, ústředního inspektorátu ze dne 23. 12. 2015, č. 904051515, č.j. 0813009a14/1725/15/90.221/Ve takto: I. Rozhodnutí Státní energetické inspekce, ústředního inspektorátu ze dne 23. 12. 2015, č. 904051515, č.j. 0813009a14/1725/15/90.221/Ve a rozhodnutí Státní energetické inspekce, územního inspektorátu pro Moravskoslezský kraj ze dne 21.10.2015, č.j. 081300914/2108/15/80.104/Ha se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 15 584 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně advokáta Mgr. Luďka Šikoly. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobkyně se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Státní energetické inspekce ČR (dále jen „SEI“), územního inspektorátu pro Moravskoslezský kraj ze dne 21.10.2015, č. j. 081300914/2108/15/80.104/Ha (dále též jen „správní rozhodnutí“) o uložení pokuty ve výši 150 000 Kč za naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle § 49 odst. 1 písm. c) zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů (dále jen „ZPZE“). Toho se žalobkyně měla dopustit tím, že nesplnila povinnost uvedenou v § 7 odst. 5 ZPZE, který stanoví, že „výrobce paliva, dodavatel paliva nebo dovozce paliva z biomasy, z biokapaliny nebo z bioplynu je povinen uchovávat úplné a pravdivé dokumenty a záznamy o použitých druzích biomasy, biokapalin a bioplynu a o způsobu jejich využití pro výrobu paliv v rozsahu stanoveném prováděcím právním předpisem, nejméně po dobu 5 let ode dne, kdy tyto dokumenty a záznamy vznikly, a na vyžádání je zpřístupnit Úřadu, ministerstvu a operátorovi trhu.“ Tímto prováděcím předpisem je vyhláška č. 477/2012 Sb., o stanovení druhu a parametrů podporovaných obnovitelných zdrojů pro výrobu elektřiny, tepla nebo biometanu a o stanovení a uchovávání dokumentů (dále jen „vyhláška č. 477/2012 Sb.“). II. Obsah žaloby 2. V prvním žalobním bodě žalobkyně namítla překročení předmětu řízení. Tvrdila, že předmětem řízení bylo porušení povinnosti uchovávat dokumenty a záznamy o použitých druzích biomasy a způsobu jejich využití dle ust. § 7 odst. 5 ZPZE, zatímco ve svých rozhodnutích správní orgán prvního stupně a žalovaný činili závěry ohledně skutečnosti, zda žalobkyně vyráběla palivo z biomasy první nebo druhé kategorie, aniž by ovšem tato otázka byla předmětem řízení nebo aniž by k této otázce bylo prováděno dokazování. 3. Žalobkyně již v odvolání namítala, že SEI prováděla dokazování výhradně ke skutečnosti, zda žalobkyně vyplňovala dokumentaci způsobem stanoveným vyhláškou č. 477/2012 Sb., nikoliv ovšem ke skutečnosti, zda biomasa dodaná v letech 2013 a 2014 splňovala podmínky pro zařazení do Kategorie 1. V rozhodnutí o uložení pokuty ovšem SEI činila závěry ohledně toho, jaká kategorie biomasy byla žalobkyní použita k výrobě pelet, aniž by k této skutečnosti bylo provedeno řádné dokazování a aniž by tato skutečnost byla předmětem vedeného řízení. Žalobkyně dále namítla, že v případě, že by SEI byla oprávněna k závěrům ohledně kategorie biomasy, SEI neprovedla žalobkyní navrhované důkazy, čímž by došlo k porušení § 3 a § 50 odst. 3 zákona č. 500/2004, správního řádu (dále též jen „s. ř.“). 4. Žalobkyně je přesvědčena, že správní orgán prvního stupně i žalovaný postupovali v rozporu se zákonem, pokud oproti oznámení o zahájení řízení, ve kterém byl předmět řízení vymezený jako povinnost uchovávat dokumenty a záznamy o použitých druzích biomasy a způsobu jejich využití dle ust. § 7 odst. 5 ZPZE v řízení posuzovali to, zda žalobkyně vyráběla pelety z biomasy Kategorie 1 nebo nikoliv. Žalobkyni žádná taková změna předmětu řízení nebyla oznámena. Dle žalobkyně se jedná o nepřípustnou změnu předmětu řízení. Žalobkyně toto namítala již v odvolání, žalovaný nicméně tuto námitku nijak nevypořádal a jeho rozhodnutí je tudíž v této části nepřezkoumatelné. 5. Ve druhém žalobním bodě žalobkyně namítla neprovedení důkazů k charakteru spotřebovávaných komodit. Uvedla, že v průběhu správního řízení navrhla provedení celé řady důkazů, kterými by prokázala, že biomasa využitá pro výrobu pelet byla biomasou Kategorie 1. Jednalo se zejména o Protokol č. 15031001 o stanovení parametrů topných pelet, čestných prohlášení dodavatelů biomasy, kopie smluv o prodeji a koupi biomasy a svědecké výpovědi. 6. Podle žalobkyně SEI účelově provedla pouze ty důkazy, které hovoří v neprospěch žalobkyně. Nejprve uvedla, že vedle stanoveného Prohlášení výrobce nebo dodavatele paliva z biomasy (dále též jen jako „Prohlášení“) provedla dokazování i dalšími dokumenty, a to fakturami, dodacími listy a skladovými listy, ze kterých ale jednoznačná specifikace biomasy dle SEI nevyplývá. Naopak smlouvy předložené žalobkyní odmítla SEI provést jako důkaz s odůvodněním, že smlouvy nejsou podkladem, který vyhláška č. 47/2012 Sb., ve svých ustanoveních upravujících vykazování množství cíleně pěstované biomasy upravuje. Proto smlouvy jako důkazy SEI neprovedla. Vedle toho SEI neprovedla výslechy navrhovaných svědků, a to s odůvodněním, že nemohou přispět k již zjištěným skutečnostem, ačkoliv žalobkyně uváděla, že těmito výslechy může být prokázán charakter dodávané biomasy použité k výrobě pelet. 7. S vědomím přihlášení a registrace výrobců cíleně pěstované biomasy na Státní zemědělský intervenční fond (dále také „SZIF“¨) byla vyprodukovaná biomasa od dodavatelů nakupována žalobkyní a z ní bylo vyráběno palivo ve formě pelet pro další společnosti, jak je uvedeno v kontrolním protokolu. Jako podpůrný prostředek skutečného výsevu biomasy byli a jsou všichni uvedení výrobci biomasy schopni dle žalobkyně doložit osevní plán. 8. SEI se dále dovolávala znění žalobkyní předložených smluv o prodeji a koupi biomasy jako důkazů, že předmětná biomasa nespadala do Kategorie 1. Tento přístup SEI je dle žalobkyně značně účelový. Z předmětných smluv jednoznačně vyplývá, že se dodavatelé biomasy zavázali dodávat biomasu Kategorie 1 a že tak i činili. SEI se nijak nevypořádala s textem kupních smluv o prodeji a koupi biomasy, které žalobkyně uzavřela se svými dodavateli biomasy. Ze smluv jasně vyplývá, že mohla být dodávána pouze biomasa splňující požadavky na cíleně pěstovanou biomasu, tj. biomasu Kategorie 1. K označení sena v některých fakturách či dodacích listech došlo chybou účetního personálu, kdy sklizená biomasa z registrovaných půdních bloků byla nesprávně označena za seno, neboť sklizená biomasa byla sklizena až po usušení na slunci a poté slisována a odvezena k peletizaci. Ačkoli tedy má žalobkyně v roce 2013 ve fakturách od dodavatelů biomasy uváděn pojem „seno“, z předmětu smlouvy a z kontextu ostatních ustanovení smlouvy ve spojení s vyplacenými fakturami vyplývá, že skutečným plněním plně v souladu se smlouvami byla biomasa splňující požadavky na cíleně pěstovanou biomasu. Pokud by byla přijata argumentace SEI, tak by bylo možno mít s producenty biomasy uzavřenou smlouvu a skutečně odebírat biomasu Kategorie 2 a pouze na faktuře plodiny nazvat jako biomasu Kategorie 1, a přesto by byly splněny podmínky pro nárok na podporu výroby elektřiny ve výši určené pro biomasu Kategorie 1. Takovýto postup však dle žalobkyně není akceptovatelný. 9. Žalobkyně namítla, že se žalovaný s touto argumentací vypořádal zcela nedostatečně. Nelze totiž jednoznačně seznat, jak přezkoumal odvolací námitku žalobkyně ohledně neprovedení jí navržených důkazů, na základě čeho dospěl k závěru, že smluvní ujednání nemohou prokázat, zda dodávaná biomasa je biomasou Kategorie 1 či nikoliv, a již vůbec není možné z napadeného rozhodnutí vyčíst závěr k otázce, proč výslechy svědků nemohou být důkazem o charakteru dodávané biomasy. V této souvislosti žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13.11.2009 č.j. 5 As 29/2009-49, v němž se uvádí, že není na libovůli správního orgánu, jakým způsobem s návrhy účastníků na provedení důkazů naloží, a když některé z navržených důkazů odmítne provést, musí v rozhodnutí jednoznačně uvést, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. 10. Podle názoru žalobkyně SEI i žalovaný ve skutečnosti přípustnost důkazů hodnotili dle toho, zda jimi lze prokázat plnění povinnosti žalobkyně pořizovat a uchovávat dokumentaci dle vyhlášky č. 477/2012 Sb. Závěry, které z provedených důkazů správní orgány činil