6 As 271/2014 — Nejvyšší správní soud

8 Ad 14/2015- 33 - text 8 8 Ad 14/2015 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Jany Jurečkové a Mgr. Andrey Veselé ve věci žalobce proti žalovanému Mgr. J. V. zastoupený advokátem JUDr. Josefem Kopřivou se sídlem Vodičkova 709/33, Praha 1, Ministerstvo vnitra se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí Ministra vnitra ze dne 15. 5. 2015, č. j. MV-47651-6/KM-2015, takto: I. Žaloba se zamítá II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění:I. Základ sporu 1. Žalobci byl jako příslušníku bezpečnostních sborů vyplácen výsluhový příspěvek podle zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „zákon o služebním poměru“). 2. Rozhodnutím ředitele odboru sociálního zabezpečení ministerstva vnitra ve věcech služebního poměru ze dne 13. 2. 2015, č. j. OSZ-148283-7/M-Pa-2015, (dále též jako „prvoinstanční rozhodnutí“) byla žalobci podle § 167 zákona o služebním poměru zastavena výplata výsluhového příspěvku. Proti rozhodnutí žalobce podal odvolání, o němž zamítavě rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutí. 3. Žalobce namítá, že napadené rozhodnutí neodpovídá ustanovení § 181 odst. 2 písm. a) zákona o služebním poměru, podle něhož vydané rozhodnutí musí být v souladu s právními předpisy. Žalobce trvá na tom, že služební funkcionář nesplnil povinnost stanovenou v § 180 odst. 1 zákona o služebním poměru a nezjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí, a zatím účelem si neopatřil potřebné podklady. Žalovaný dospěl k nesprávnému právnímu posouzení věci a napadené rozhodnutí tak zatížil zásadní právní vadou. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 4. Jak žalobce v podané žalobě uvedl rozhodnutím ředitele odboru sociálního zabezpečení ministerstva vnitra ze dne 22. 9. 2014 č. j. OSZ-148283-3/Z-že-2014 mu byl přiznán výsluhový příspěvek. Shora uvedeným rozhodnutím ředitele odboru sociálního zabezpečení ministerstva vnitra mu byla výplata výsluhového příspěvku zastavena s tím, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21.1 2015, sp. zn. 7 Tdo 1118/2014-54 bylo zrušeno usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 7 To 87/2014 ze dne 26. 3. 2014, kterým bylo zastaveno trestní stíhání vůči žalobci. Ředitel odboru sociálního zabezpečení ministerstva vnitra dovodil, že pro výplatu výsluhového příspěvku nejsou splněny podmínky stanovené v § 167 odst. 2 zákona o služebním poměru. 5. Žalobce napadl prvoinstanční rozhodnutí odvoláním, o němž zamítavě rozhodl žalovaný. Žalobce má za to, že žalovaný se nesprávně ztotožnil s právním názorem služebního funkcionáře, přičemž není oprávněn posuzovat, zda se žalobce dopustil nebo nedopustil úmyslné trestné činnosti, neboť takové rozhodnutí přísluší výhradně soudu. Povinností žalovaného bylo přezkoumat zákonnost postupu služebního funkcionáře a nikoliv posuzovat morální nárok žalobce na výsluhový příspěvek. Žalobce nesouhlasí s argumentem žalovaného, a sice: ,,že je rozhodující, že odvolatel je v současné době na základě jednání, které vedlo k jeho propuštění ze služebního poměru příslušníka PČR pravomocně odsouzen pro trestné činy spáchané úmyslně. „Žalobce má za to, že tato skutečnost nemění ničeho na tom, že nárok na výsluhový příspěvek mu byl přiznán pravomocným rozhodnutím, které nebylo zrušeno. 6. Žalovaný s podanou žalobou nesouhlasil a navrhl její zamítnutí s tím, že výplata výsluhového příspěvku byla zastavena s odkazem na § 157 písm. c) zákona o služebním poměru, podle kterého má bývalý příslušník, který vykonával službu alespoň po dobu 15 let, nárok na výsluhový příspěvek, to neplatí, jestliže jeho služební poměr skončil propuštěním podle § 42 písm. d) zákona o služebním poměru a ke dni skončení služebního poměru je proti němu vedeno trestní řízení pro trestný čin spáchaný úmyslně a následně na základě jednání, které vedlo k jeho propuštění, pro tento trestný čin byl pravomocně odsouzen. Uvedená kritéria pro nepřiznání výsluhového příspěvku byla v případě žalobce naplněna, a proto nezbylo, než dříve přiznanou výplatu zastavit. 7. Žalovaný má za to, že zákonodárce nemohl pamatovat na všechny možné situace, které v praxi vzniknou, a proto není v § 167 odst. 2 zákona o služebním poměru výslovně uvedeno, že lze zastavit výplatu výsluhového příspěvku i v případě, že již byla dříve přiznána, ale s bývalým příslušníkem bylo až po proběhlém dovolacím trestní řízení vedeno opětovně trestní řízení a následně byl pro trestný čin spáchaný úmyslně odsouzen. III. Posouzení žaloby 8. Z obsahu správního spisu se podává, že usnesením státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 30. 7. 2011, č. j. SV 23/2011-15, bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a ze zločinu přijetí úplatku podle § 331 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, že nejméně v době od 27. 4. do 19. 6. 2011 v rozporu s ustanoveními § 45 odst. 1 písm. a), § 48 odst. 2 zákona o služebním poměru převážně na území hlavního města Prahy vykonával v době svého volna mezi službami, kdy měl nařízen nepřetržitý odpočinek, v kompletním služebním stejnokroji bez zákonného důvodu dohled nad silničním provozem a jeho řízení, tzn. zastavoval motorová vozidla, zabraňoval jim ve vjezdu do ulice, vykazoval již zaparkované automobily z ulice, usměrňoval pohyb vozidel i chodců a tím to a dalším obdobným jednáním vzbuzoval dojem, že vykonává pravomoc svěřenou zákonem č. 273/2008 Sb., o policii České republiky, takto jednal pod příslibem vyplacení finanční odměny ve výši nejméně 2 000 Kč za jednu akcii od spoluobviněného A. V., který jej na tyto akce podle požadavků různých filmových produkcí vysílal zpětně mu dohodnutou částku vyplácel, přičemž popsanou činností bylo produkčním společnostem zajišťováno nerušené natáčení filmových scén a záběrů na veřejných komunikacích a prostorách, kde obvinění policisté tuto činnost vykonávali. 9. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 12. 2013, sp. zn. 5 T 89/2012 byl žalobce uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, v jednočinném souběhu se zločinem přijetí úplatku podle § 331 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona, a za to mu byl uložen peněžitý a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání u bezpečnostních sborů a obecní policie. 10. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 7 To 87/2014 byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 zrušen a ve výrocích o vinně a trestu ve vztahu k žalobci bylo znovu rozhodnuto tak, že trestní stíhání žalobce bylo zastaveno. Jak se podává z odůvodnění uvedeného usnesení, Městský soud v Praze vyšel z toho, že podle čl. 4 odst. 1 protokolu číslo 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který byl již osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu platí zásada zákazu dvojího odsouzení za týž skutek také v tom smyslu, že brání trestnímu stíhání a odsouzení fyzické osoby, proti níž dřívější přestupkové řízení nebo řízení o jiném správním deliktu a výjimečně i řízení o disciplinárním deliktu o témže skutku trestněprávní povahy meritorně skončilo pravomocným rozhodnutím příslušného správního orgánu a vynesené rozhodnutí nebylo zrušeno z podnětu mimořádného opravného prostředku. S odkazem na zákaz dvojího trestání Městský soud v Praze dospěl k závěru, že žalobce byl za totožné jednání před rozhodnutím soudu pravomocně propuštěn ze služebního poměru rozkazem příslušného funkcionáře, toto rozhodnutí nabylo právní moci, nebylo zrušeno mimořádným opravným prostředkem a popis jednání a důvody propuštění jsou zcela shodné jako v usnesení o zahájení trestního stíhání. 11. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21.1 2015, sp. zn. 7 Tdo 1118/2014-54, k dovolání Nejvyššího státního zástupce bylo podle § 256 k odst. 1 trestního řádu usnesení Městského soudu v Praze zrušeno a Městskému soudu v Praze bylo přikázáno, aby ve věci znovu jednal a rozhodl. 12. Z odůvodnění uvedeného usnesení vyplývá, že jedinou v dovolání vymezenou otázkou podléhající dovolacímu přezkumu bylo, zda rozhodnutí o propuštění policisty ze služebního poměru postupem podle § 42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru, zakládá ve smyslu zásady ne bis in idem nepřípustnost trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. j) trestního řádu. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že žalobce nebyl potrestán v řízení o kázeňském přestupku, ale propuštěn ze služebního poměru podle § 42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru; v řízení o propuštění se nejednalo o kázeňský postih žalobce za daný skutek podle § 50 a § 51 zákona o služebním poměru, o kterém se vede kázeňské řízení podle § 186 téhož zá