1 As 169/2016 — Nejvyšší správní soud

8 Ad 8/2017- 56 - text 11 8 Ad 8/2017 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže a soudkyň Mgr. et Mgr. Lenky Bahýľové, Ph.D., a Mgr. Věry Jachurové v právní věci žalobkyně: Forte Pharm s.r.o., IČO: 269 40 761 sídlem Příkop 4, 602 00 Brno zastoupena advokátem Mgr. Liborem Štajerem sídlem Hellichova 458/1, 118 00 Praha proti žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví sídlem Palackého náměstí 4, 128 01 Praha o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 2. 2017, č. j. MZDR35196/2013, sp. zn. FAR A54/2013 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 2. 2017, č. j. MZDR35196/2013, sp. zn. FAR A 54/2013 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo (co do uložené pokuty, zejména její výše) změněno rozhodnutí Státního ústavu pro kontrolu léčiv (dále jen „Ústav“) ze dne 30. 4. 2013, č.j. sukls117608/2011 (dále jen „rozhodnutí správního orgánu prvního stupně“ nebo „rozhodnutí Ústavu“). Rozhodnutím Ústavu byla žalobkyni uložena jednak podle § 107 odst. 1 písm. c) zákona č. 378/2007 Sb., o léčivech a o změnách některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o léčivech“) úhrnná pokuta ve výši 300 000 Kč a jednak podle § 37 odst. 1 písm. a) zákona č. 167/1998 Sb. o návykových látkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o návykových látkách“) pokuta ve výši 30 000 Kč. Napadeným rozhodnutím bylo rozhodnutí Ústavu změněno tak, že byla žalobkyni dle absorpční zásady uložena pouze jedna úhrnná pokuta v celkové výši 320 000 Kč. 2. V podané žalobě žalobkyně namítala nedodržení základních požadavků na odůvodnění výše uložené sankce. Podle žalobkyně zákon o léčivech i zákon o návykových látkách vymezují konkrétní postup správního orgánu, který musí být dodržen při ukládání sankce, a kdy se při určení výměry pokuty právnické osobě přihlédne k závažnosti správního deliktu, zejména způsobu jeho spáchání a jeho následkům a okolnostem, za nichž byl spáchán. 3. Zákon vyžaduje, aby rozhodnutí správního orgánu v části týkající se úvahy o výši (a popř. i druhu) uložené sankce obsahovalo konkrétní posouzení závažnosti protiprávního jednání pachatele, a to vyhodnocením vyjmenovaných kritérií. Žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2017, č. j. 9 As 57/2014-41, podle kterého úvaha o typu a výši sankce musí vycházet z typové kvalifikace správních deliktů a sankčních postihů a ze všech v zákoně uvedených kritérií pro stanovení výše sankce. Podobně se vyjadřuje Nejvyšší správní soud i v rozsudku ze dne 7. 2. 2013, č. j. 7 As 101/2012-34 a ze dne 27. 9. 2007, č.j. 8 As 17/2006-78. Taktéž je nezbytné, aby správní orgán u každé skutečnosti, kterou vzal v rámci hodnocení v potaz, uvedl, zda ji vyhodnotil jako přitěžující okolnost (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2009, č. j. 4 As 47/2008-97 a ze dne 26. 5. 2010, č.j. 7 As 72/2009-66). Za relevantní je třeba v případě správního trestání považovat i zásadu zákazu dvojího přičítání (viz rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2007, č.j. 29 Ca 211/2006-34). 4. Žalobkyně namítla, že Ústav ve svém rozhodnutí nedodržel žádný z uvedených požadavků stanovených zákonem o léčivech a zákonem o návykových látkách, které byly precizovány judikaturou správních soudů a žalovaný tyto nedostatky obsažené v rozhodnutí Ústavu nenapravil ani v rámci napadeného rozhodnutí. V rozhodnutí Ústavu se sice uvádí, že při rozhodování o výši pokuty Ústav přihlédl k závažnosti správního deliktu, zejména způsobu jeho spáchání a jeho následkům a okolnostem, za kterých byl spáchán, v dalším textu odůvodnění však dílčí hodnocení jednotlivých kritérií a subsumpce hodnocených skutečností pod jednotlivá kritéria obsažena nebyla. Úvahy Ústavu se týkaly hodnocení abstraktních následků (aniž by však hodnocené skutečnosti byly pod kritérium následku podřazeny), popisu jednání žalobkyně či popisu objektu správního deliktu, který byl jedním ze znaků skutkové podstaty u správních deliktů, jež byly žalobkyni kladeny za vinu. 5. Žalobkyně poukázala na část rozhodnutí Ústavu, kde se uvádí, že: „K pochybení v evidenci léčivých přípravků s obsahem návykových látek Ústav podotýká, že skutečnost, že nelze zjistit původní záznam provedený v evidenční knize, jakož i informaci, která konkrétní osoba provedla zápis nebo změnu zápisu v evidenční knize neumožňuje dostatečně sledovat, jak a kým bylo se kterým léčivým přípravkem nakládáno a prokazování a řešení odpovědnosti za případný negativní následek (ať již na zdraví člověka nebo v podobě závady v jakosti léčivého přípravku) je pak znemožněno.“ Podle žalobkyně právě tato skutečnost, tj. identifikovatelnost konkrétní osoby, byla důvodem pro vedení dokumentace, a byla tedy objektem správního deliktu podle § 36 odst. 1 písm. y) zákona o návykových látkách. Ústav se tak dopustil porušení zásady zákazu dvojího přičítání. 6. V rozhodnutí Ústavu pak dle názoru žalobkyně absentuje hodnocení jednotlivých skutečností jako přitěžujících či polehčujících. Žalobkyně shrnula, že rozhodnutí Ústavu trpí závažnými vadami, které jej činí nepřezkoumatelným, a tedy nezákonným, a nebylo napraveno ani napadeným rozhodnutím. 7. Žalovaný navrhl, aby byla žaloba zamítnuta. Ve vyjádření k žalobě uvedl, že žalobkyně nekonkretizovala, které kritérium žalovaný v napadeném rozhodnutí nezohlednil. U všech správních deliktů bylo uvedeno, z jakého důvodu je Ústav považoval za závažné a jaké následky tato jednání mohla mít. K okolnostem spáchání Ústav souhrnně uvedl, že zohlednil skutečnost, že se jednalo o první správní řízení o správním deliktu vedené se žalobkyní. Ke způsobu spáchání pak Ústav souhrnně uvedl, že zohlednil rozsah protiprávního jednání žalobkyně. 8. Podle žalovaného by bylo přehnaně formalistické trvat na tom, aby u každé zohledňované skutečnosti bylo výslovně uvedeno, že byla zohledněna jako polehčující nebo přitěžující. Pokud správní orgán použije jiné formulace, např.: „v neprospěch účastníka řízení zohlednil“, „k tíži účastníka řízení zohlednil“, „zásadní negativní důsledky jednání účastníka řízení spatřuje v tom, že…“, je zcela evidentní, že uvedené skutečnosti byly zohledněny jako přitěžující okolnosti. Obdobně, pokud správní orgán uvede, že „ve prospěch účastníka řízení zohlednil…“, je zcela evidentní, že daná skutečnost byla zohledněna jako polehčující okolnost. Z žalobkyní citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu dne 26. 5. 2010, č. j. 7 As 72/2009-66 přitom nevyplývá, že by správní orgán musel používat výhradně pojmy polehčující a přitěžující okolnost. 9. Žalovaný dále uvedl, že všechny známé skutečnosti vztahující se k závažnosti spáchaných deliktů, způsobu jejich spáchání, jejich následkům i k okolnostem, za kterých byly spáchány, byly v rozhodnutí zohledněny. V rámci stanovení výše pokuty se Ústav vypořádal se všemi skutečnostmi, které mu ohledně spáchaných správních deliktů byly známy. Některé z těchto skutečností výslovně přiřadil pod jednotlivá kritéria pro stanovení výše pokuty, některá nikoli. Žalovaný měl za to, že pokud je v rozhodnutí uvedeno například: „Dále vzal Ústav v úvahu také skutečnost, že se jedná o první správní řízení o správním deliktu vedené s tímto účastníkem řízení, což považuje Ústav za polehčující okolnost.“, aniž by bylo výslovně uvedeno, že se tato skutečnost posuzuje v rámci hodnocení okolností spáchání daných správních deliktů, že se nejednalo o pochybení, které by mělo za následek nepřezkoumatelnost nebo nezákonnost daného rozhodnutí, neboť z rozhodnutí bylo zcela zřejmé, že v rámci kritérií pro stanovení výše pokuty byla tato skutečnost vyhodnocena a jakým způsobem. Ústav se v odůvodnění výše pokuty neomezil na konstatování skutkových zjištění tvořících skutkové podstaty sankcionovaných deliktů, ale zohlednil také možné důsledky sankcionovaných protiprávních jednání, okolnosti jejich spáchání, jejich závažnost i postoj žalobkyně ke spáchaným protiprávním jednáním, tedy zohlednil celou řadu skutečností. Pokud nebylo výslovně uvedeno, pod jaké kritérium pro uložení sankce je každá posuzovaná skutečnost subsumována, nemělo to za následek nepřezkoumatelnost a nezákonnost daného rozhodnutí. 10. Žalovaný poukázal na to, že objektem správního deliktu dle ustanovení § 36 odst. 1 písm. y) zákona o návykových látkách je zájem společnosti na dohledatelnosti pohybů jednotlivých balení návykových látek nebo přípravků je obsahujících, neboť se jedná o látky, u kterých hrozí vysoké riziko jejich zneužití k jiným než léčebným účelům. Dohledatelnost konkrétní osoby, která s návykovou látkou zacházela, byla sice důležitá z hlediska případného vyvození osobní odpovědnosti konkrétní osoby za její případné pochybení, ale nejednalo se o objekt správního deliktu, neboť tím je dohledatelnost konkrétních pohybů konkrétních návykových látek nebo přípravků je obsahu