9 Afs 58/2007 — Nejvyšší správní soud

9 Ca 288/2009- 313 - text 40 9Ca 288/2009 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudkyň JUDr. Ivanky Havlíkové a Mgr. Ing. Silvie Svobodové v právní věci žalobce: Tukový průmysl Praha a. s., IČ 25135881 Koubova 79, Praha 9 zastoupen advokátem Mgr. Štěpánem Mládkem, sídlem Krakovská 22, Praha 1 proti žalovanému: Generální ředitelství cel sídlem Budějovická 7, Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí Celního ředitelství Praha ze dne 7. 7. 2009, zn.: 9034-3/09-170100-21, takto: I. Rozhodnutí Celního ředitelství Praha ze dne 7. 7. 2009, zn.: 9034-3/09-170100-21 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 38 912 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moc rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr. Štěpána Mládka, advokáta. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání rozhodnutí Celního ředitelství Praha ze dne 7. 7. 2009, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti platebnímu výměru ze dne 10. 4. 2009, č. R/00021-23/2009 vydaným Celním úřadem Praha D1 pod č. j. 4129-6/09-176800-021. 2. Platebním výměrem byly žalobci vyměřeny částky cla a daní za ručitelem zajištěné operace dlužníka – společnosti Tukový průmysl s. r. o., a to s benzínem BA 95 ve výši 63 971 717,- Kč a s motorovou naftou (NM) ve výši 144 369 457,- Kč. 3. Celní úřad v odůvodnění platebního výměru jako podklad pro vyměření cla a daní ručiteli uvedl platební výměr ze dne 19. 2. 2009 zn. R/00001-6/2009, kterým byly dlužníkovi – společnosti Tukový průmysl spol. s r. mj. vyměřeny i celní dluhy za zboží, s nímž byly dlužníkem prováděny operace zajištěné ručitelem, jímž je žalobce. Dle platebního výměru výše zaručených částek celních dluhů uvedených v záručních listinách odpovídají množství zboží uvedenému v rozhodnutích celního úřadu propouštějícího zboží do celního režimu uskladňování v celním skladu (dále „rozhodnutí JCD“), ke kterým byly záruční listiny připojeny, a to v případech, které jsou uvedeny v tabulce platebního výměru, která stanovuje údaje o odpovědnosti ručitelů tak, že ke každému datu zajištění dluhu záručními listinami při prováděných operacích počínaje 16. 3. 2000 a konče 20. 4. 2000 jsou uvedena JCD evidenčních čísel, zajištěný objem zboží s přenosem do veřejného celního skladu (dále také VCS), částka k vyměření a uvedení částky v záruční listině. Výše sumární vyměřené částky 208 341 174,- Kč nebyla dlužníkem dosud uhrazena. Celní úřad v platebním výměru dále uvedl, že zboží propuštěné do uvedeného celního režimu bylo následně z VCS provozovaného dlužníkem odňato třetí osobou a nebyly z něj státu uhrazeny: clo, daně a poplatky při dovozu. K odnímání zboží z VCS docházelo proto, že dlužník jako ukladatel zboží a provozovatel VCS neplnil povinnosti vyplývající z tohoto celního režimu. Toto neplnění povinností se pak stalo titulem pro založení jeho odpovědnosti za splnění celních dluhů vzniklých odnětím zboží celnímu dohledu. Třetí osobě, jež zboží odjímala, byla celním úřadem stanovena povinnost uhradit částky celních dluhů platebními výměry č. 43 až 48/2003 vydanými dne 30. 7. 2003. 4. Podle celního úřadu předpokladem založení odpovědnosti žalobce jako ručitele byla existence záručních listin a osvědčení skutečnosti, že rozhodnutími JCD bylo zajištěné zboží do režimu uskladňování nejen celním úřadem propuštěno a bylo dále i uskladněno, ale že u ručitelem zajištěného zboží vznikl celní dluh, který byl dlužníkovi a třetí osobě vyměřen a který jimi nebyl uhrazen. Celní úřad se dále v platebním výměru vyjadřoval k důvodnosti vyměření ručiteli z hlediska ručitelského závazku, jako hmotně právního institutu, který je třeba posuzovat podle právní úpravy platné a účinné v době, kdy vznikl, tedy podle ustanovení zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona, kdy zajištění celního dluhu bylo poskytnuto celnímu úřadu dlužníkem v souvislosti s dikcí § 254 odst. 1 ve spojení s § 258 odst. 1 písm. b) a závazkem ručitele – žalobce dle ustanovení § 260 odst. 1 celního zákona. Celní úřad tak dovozoval solidární odpovědnost žalobce jako ručitele, přičemž odmítl, že by na předmětné celní dluhy dopadala prekluze práva a to v návaznosti na rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu v rozsudku sp. zn. 9Afs 58/2007 – 96, kdy v době vzniku ručitelských závazků zákonná lhůta pro možnost obrátit se na ručitele neexistovala, byla limitována okolnostmi uvedenými v ustanovení § 263 celního zákona. Celní úřad byl toho názoru, že i za současné rovnocenné právní úpravy článku 199 celního kodexu lze dovozovat, že lze-li vyměřit dlužníkovi, nelze u solidárního dlužníka (ručitele) dospět k jinému závěru. 5. Proti uvedenému platebnímu výměru podal žalobce odvolání, o němž Celní ředitelství Praha rozhodlo dne 7. 7. 2009 napadeným rozhodnutím. II. Rozhodnutí Celního ředitelství Praha (napadené rozhodnutí) 6. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí nejprve předestřel východiska, z nichž vycházel při posuzování ručitelského závazku. Konstatoval, že ručení je institutem obecným, procházejícím celým právním řádem, který nemá původ ve finančním právu a není určitým českým specifikem. Základní zásadou soukromého institutu ručení je, že ručitel může proti věřiteli uplatnit všechny námitky, které by měl proti věřiteli dlužník. Závazek ručitele uhradit dlužné clo a daně tedy může vzniknout až se závazkem dlužníka, nikoli sám o sobě. Musí být tedy spolehlivě zjištěno, kdo je dlužníkem, současně musejí být dlužníkovi clo a daň řádně vyměřeny a musí existovat řádný ručitelský závazek. 7. Dále se žalovaný v odůvodnění vypořádával s odvolacími námitkami žalobce. 8. Žalobce namítal zánik práva státu vyměřit ručiteli daň z toho důvodu, že toto právo zaniklo, prekludovalo, k čemuž měl správní orgán přihlédnout z úřední povinnosti. Žalobce dále v odvolání namítal, že není zřejmý vztah mezi zbožím, ke kterému byly vystaveny předmětné záruční listiny a zbožím, na které se vztahoval platební výměr vydaný na dlužníka. 9. K těmto odvolacím námitkám žalovaný poukázal na specifika celněprávní úpravy v ustanovení § 263 celního zákona a v článku 199 nařízení rady (EHS) č. 2913/92, kterým se vydával celní kodex společenství, kdy zánik zajištění se splněním celního dluhu je spojen obecně se zánikem celního dluhu. Celní dluhy dlužníka dosud nezanikly, a proto žalovaný dovozuje stále existenci zajištění. K běhu tříleté lhůty pro vyměření celního dluhu uvedl, že tato lhůta počíná běžet dnem účinků vyměření dlužníkovi. Proto dle žalovaného lhůta pro vyměření dosud neprekludovala. Námitku žalobce v odvolání, že ručitelský závazek zanikl i ve lhůtě jednoho roku od ukončení příslušného režimu dle § 263 celního zákona a článku 374 nařízení komise (EHS) č. 2454/93, z nichž dovozuje závěry o tom, že celní režim uskladňování měl být ukončen a ručitel o této skutečnosti měl být informován, žalovaný považoval za irelevantní. Dále odmítl odvolací námitky ohledně nicotnosti napadaného rozhodnutí z důvodu neprokázanosti zboží, které bylo naskladněno a vyskladněno a namítanou nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí z důvodu neuvedení údajů z konkrétních rozhodnutí JCD a jejich ztotožnění se záručními listinami a rovněž i námitku překážky věci rozhodnuté, kdy žalobce poukazoval na 7 rozhodnutí celního úřadu, která byla v dané věci zrušena. Žalovaný poukázal na rozsáhlý spisový materiál, který také vyvrací námitku žalobce o tom, že celní úřad nevymáhal ani po příjemci ani po deklarantovi úhradu celního dluhu. Uvedl, že v této souvislosti žalobcem citovaná rozhodnutí celních orgánů vydaná dalšímu dlužníkovi - společnosti Bena, a.s. nemají vliv na povinnost žalobce, neboť tato rozhodnutí byla pravomocně zrušena a společnost Bena, a.s. prokazatelně celní dluhy neuhradila. 10. Žalovaný dále odmítl procesní námitku žalobce, že přestože celní úřad zahájil s žalobcem řízení dne 11. 3. 2009 a žalobce podal proti tomuto zahájení řízení námitky, celní úřad o námitkách nerozhodl, ale vydal k nim 8. 4. 2009 stanovisko. V tomto stanovisku bylo uvedeno, že žalobce nemá nárok na nahlížení do spisu a vyjadřovat se k důkazům a seznámit se s rozhodnutím celního úřadu vydaným vůči dlužníkovi. Žalobce tak namítal, že celní úřad a následně i žalovaný zabránili žalobci v účasti v řízení, které předcházelo rozhodnutí celního úřadu vydaného vůči dlužníkovi. 11. K tomu žalovaný odkázal na závěr rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 16. 10. 2008 č. j. 9Afs 58/2007 – 96, který vyslovil, že výzva, či resp. rozhodnutí podle § 260l celního zákona je rozhodnutím činěným v řízení vyměřovacím, kterým je vůči ručiteli poprvé stanovena platební povinnosti co do jejího důvodu i výše. Jedná-li se o samostatné vyměření dluhu vůči ručiteli, pak jediným logickým závěrem je z hlediska běhu lhůt, že se tak musí stát ve lhůtě, celním zákonem předepsané pro vyměření povinnosti, tedy ve lhůtě tříleté propadné, stanovené v § 268 celního zákona, nikoli ve lhůtě stanovené