3 As 124/2017 — Nejvyšší správní soud

10 Ad 18/2016- 42 - text 19 pokračování 10Ad 18/2016 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců JUDr. Jaromíra Klepše a JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila v právní věci žalobce: D. K. bytem zastoupeného Mgr. Jaroslavem Kadlecem, advokátem se sídlem Tyršova 521, Tábor proti žalovanému: Ministr obrany sídlem Tychonova 221/1 Praha 6 o žalobě proti rozhodnutí náměstkyně ministra obrany pro řízení Sekce právní Ministerstva obrany ze dne 27. 6. 2016, č. j. 1297-2/2016-1322 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. I. Předmět sporu 1. Žalobce - jako voják z povolání - utrpěl dne 9. 3. 2011 během účasti na kurzu přežití ve sněhovém záhrabu poškození zdraví, a to periferní obrnu lícního nervu omrznutím obličeje. Poškození zdraví žalobce bylo podle § 115 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění účinném do 30. 6. 2016 (dále jen „zákon o vojácích z povolání“) hodnoceno jako služební úraz státu za vzniklou škodu. O právním základu odpovědnosti České republiky – Ministerstva obrany pravomocně rozhodl velitel Vojenského záchranného útvaru 1825 Tábor rozhodnutím ze dne 17. 7. 2012, č. j. 56-63/18/2011-1825. 2. Žalobce uplatnil nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění - o nároku rozhodla ředitelka Odboru pro právní zastupování sekce právní Ministerstva obrany rozhodnutím o náhradě škody za služební úraz ze dne 18. 3. 2015, č. j. 307-00965-12-30-20. Uvedeným rozhodnutím byla žalobci přiznána podle § 119 odst. 1 zákona o vojácích z povolání náhrada za ztížení společenského uplatnění ve výši 72.000,- Kč. 3. Dne 20. 6. 2014 uplatnil žalobce u služebního orgánu I. stupně nárok na náhradu za mimořádné ztížení společenského uplatnění ve výši 1.000.000,- Kč, neboť v důsledku služebního úrazu u něj přetrvávají trvalé následky (slzení oka, nedovře víčko pravého oka, problémy při kousání potravy). 4. Rozhodnutím ze dne 11. 3. 2016, č. j. 307-00965-12-46-20 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) služební orgán I. stupně nárok na mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění nepřiznal. Proti tomuto rozhodnutí služebního orgánu I. stupně podal žalobce odvolání, které náměstkyně pro řízení sekce právní Ministerstva obrany dne 27. 6. 2016 rozhodnutím č. j. 1297-2/2016-1322 (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítla jako odvolací služební orgán. II. Žaloba a vyjádření k žalobě 5. Žalobce v žalobě namítl, že dne 1. 1. 2014 vstoupil v účinnost občanský zákoník, kterým byla zrušena vyhláška č. 440/2001 Sb., a to konkrétně ustanovením § 3080, bod 237. S ohledem na tuto skutečnost nemůže být uvedená vyhláška v daném případě aplikována. Znění § 394 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále též „zákoník práce“) nemůže na uvedené skutečnosti ničeho měnit, neboť právní vztahy nemohou být regulovány zrušeným právním předpisem, tj. předpisem, který není součástí platného právního řádu. V současné době ustanovení § 394 odst. 2 zákoníku práce odkazuje na zrušenou vyhlášku, tedy na právní předpis, který není součástí platného právního řádu. Jelikož zákoník práce v přechodných ustanoveních neobsahuje žádné ustanovení, které by řešilo aplikaci zrušeného právního předpisu, je nutno s ohledem na subsidiaritu občanského zákoníku vůči zákoníku práce (viz § 4 zákoníku práce) aplikovat v daném případě normy práva občanského. 6. Žalobce poukázal na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 444/11 ze dne 5. 12. 2012, který konstatoval, že „jednou ze záruk práva na ochranu zdraví fyzické osoby garantovaného článkem 31 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je princip plného odškodnění za utrpěnou újmu na zdraví.“ 7. Dle názoru žalobce měl být daný případ posouzen podle norem práva občanského, v jejichž rámci byla pro potřeby soudní praxe zpracována Nejvyšším soudem ve spolupráci s dalšími odbornými subjekty „Metodika Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví“, která v případě kompenzace ztížení společenského uplatnění přistoupila k vytvoření zcela nového systému. Metodika Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví byla přijata za účelem sjednocení rozhodovací praxe soudů nižších stupňů a není závazným právním předpisem. K tomu je však třeba podotknout, že též aplikace bodové vyhlášky je v daném případě problematická, resp. mechanickým vyčíslením odškodnění jako určitého násobku základního bodového ohodnocení dochází ke zjevné disproporci mezi základními sazbami odškodnění podle předmětné vyhlášky a skutečným rozsahem újmy poškozeného, což vedlo ke zrušení bodové vyhlášky tzv. novým občanským zákoníkem a k přijetí koncepční změny právní úpravy, která stanovení konkrétní výše odškodnění ponechává na úvaze soudu (služebního orgánu). Znovuzavedení systému bodového ohodnocení pro oblast odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním (služebním) úrazem vyhláškou č. 276/2015 Sb. se jeví problematické, protože nerespektuje systém stanovení náhrady podle metodiky Nejvyššího soudu a především opomíjí výchozí premisu rekodifikovaného civilního práva, totiž že rozhodovací činnost soudů při stanovení konkrétních částek je třeba oprostit od vlivu moci výkonné, která není oprávněna limitovat soudy v přiznání spravedlivé a dostatečné náhrady (viz nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3122/15 ze dne 16. 2. 2016). 8. Žalobce namítl, že ze znaleckého posudku MUDr. P. F. ze dne 17. 12. 2014 plyne, že „pacient po prochlazení utrpěl těžké postižení lícního nervu vpravo, které vedlo k obrně obličejových svalů pravé strany. Tento defekt i přes léčbu je konečný a nemocný má těžce postiženou mimiku, pro neuzávěr oka mu hrozí poškození rohovky s možným trvalým poškozením zraku, je společensky těžce hendikepován pro nemožnost najíst se bez vytékání tekutin z úst i pro kosmetický defekt, který mu způsobuje psychické trauma ve styku s okolím a je překážkou při hledání zaměstnání“. Žalobce namítl, že žalovaná se dostatečně nevypořádala s námitkou nezohlednění znaleckého posudku, neboť z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí není zřejmé, zda tedy výše citované závěry znalce považuje žalovaná za nepravdivé či vyvrácené a namísto toho uvádí vlastní konstrukci dopadů služebního úrazu na život žalobce. Dle žalobce je tak napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. 9. Žalobce poukázal na to, že žalovaná v odůvodnění napadeného rozhodnutí dále uvádí, že ze znaleckého posudku ani z jiného podkladového materiálu nevyplývá, že by se odvolatel léčil s psychickými problémy, resp. že byl diagnostikován psychickou poruchou v důsledku služebního úrazu, která byla řešena medikací či jinou terapií. Zároveň připouští, že kosmetický defekt nastalý v důsledku služebního úrazu může žalobci způsobovat jistý diskomfort, nicméně dle služebních orgánů se nejedná o diskomfort hodný zvláštního zřetele, který by sám o sobě zakládal nárok na mimořádné odškodnění žalobce. Jinými slovy žalovaná říká, že pokud se žalobce neléčí s psychickou poruchou, pak žádnou netrpí, resp. pokud trpí, tak jen trochu. Žalobce k tomu uvádí, že poškození zdraví se u něj projevuje v obličejové části a hendikepuje jej ve společenském styku, což však neznamená, že se společenskému styku vyhýbá a uzavírá se před světem. Diskomfort, který žalobce trpí z daného důvodu, by spíše než podle tabulek bylo vhodné posoudit tím, jak by se průměrný člověk cítil ve společnosti s postižením odpovídajícím postižení žalobce. 10. V odůvodnění napadeného rozhodnutí se žalovaná dále zabývá námitkou žalobce, že služební orgán I. stupně se ve svém rozhodnutí nezabýval poklesem pracovní schopnosti žalobce. K tomu žalovaná uvedla, že služební orgán I. stupně se tímto zabýval, avšak dospěl k závěru, že snížení pracovní schopnosti nedosahuje takové úrovně, která by odůvodňovala poskytnutí mimořádné náhrady. Dle žalobce však jím popsaný pokles pracovní schopnosti (plyne z posouzení orgánu sociálního zabezpečení) nelze považovat za marginální, neboť se nemůže nepromítnout do možnosti zajišťovat v budoucnu své záležitosti, a to nejen výdělkové. 11. V napadeném rozhodnutí taktéž žalovaná podle názoru žalobce dostatečně nezhodnotila námitku, že služební úraz utrpěl žalobce v mladém věku, který významně ovlivnil jeho sportovní kariéru. Žalobce opakovaně zdůrazňuje, že služební úraz měl vliv na ukončení jeho profesionální boxerské kariéry. Je pravdou, že od roku 2010 se neúčastnil žádné boxerské soutěže organizované Českou boxerskou asociací, nicméně stále aktivně trénoval a připravoval se na další sportovní utkání, přičemž tyto nemusejí být nutně organizované Českou boxerskou asociací. V době služebního úrazu bylo účastníku řízení 23 let a s aktivní boxerskou činností byl nucen skončit až v souvislosti se služebním úrazem, v jehož důsledku se může boxu věnovat pouze již jako trenér, přičemž skutečnost, že tak činí, svědčí o tom, že na boxu před služebním úrazem nezanechal. 12. Náměstkyně – původní žalovaná - ve vyjádření k žalo