1 Afs 39/2010 — Nejvyšší správní soud

10 Af 29/2018- 88 - text  31 10 Af 29/2018- [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Lachmanna a soudců Mgr. Aleše Sabola a Mgr. Jana Ferfeckého v právní věci žalobce: BOHEMIA ENERGY entity s.r.o., IČO: 27386732 sídlem Na Poříčí 1046, 1047/24-26, Praha 1 zastoupeného Ing. Janem Brantlem, daňovým poradcem sídlem Hybernská 1009/24, Praha 1, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 8. 2018, čj. 37701/18/5200-11431-706481, takto: I. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 27. 8. 2018, čj. 37701/18/5200-11431-706481, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 15 342 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce, Ing. Jana Brantla, daňového poradce. Odůvodnění: I. Předmět řízení a vymezení sporu 1. Žalobce se žalobou podanou dne 26. 10. 2018 domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 8. 2018, čj. 37701/18/5200-11431-706481 (dále též „Napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti dodatečnému platebnímu výměru Specializovaného finančního úřadu (dále též „správce daně“) na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2013 ze dne 21. 9. 2017, čj. 153788/17/4200-11771-050771 (dále též jen „Dodatečný platební výměr“ či „Prvostupňové rozhodnutí“). 2. Prvostupňovým rozhodnutím správce daně doměřil žalobci daň z příjmu právnických osob za zdaňovací období roku 2013 podle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, v rozhodném znění (dále jen „ZDP“), a podle § 147 a § 141 odst. 1 a 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, v rozhodném znění (dále jen „daňový řád“), ve výši 1 828 750 Kč a podle § 251 odst. 1 písm. a) daňového řádu deklaroval vznik zákonné povinnosti žalobce uhradit penále v celkové výši 365 750 Kč. II. Rozhodnutí žalovaného (Napadené rozhodnutí) 3. Žalovaný v odůvodnění Napadeného rozhodnutí stručně rekapituloval skutkový stav a předchozí průběh daňového řízení (str. 1 – 2 Napadeného rozhodnutí), shrnul podstatu odvolacích námitek žalobce (str. 3 – 4 Napadeného rozhodnutí) a popsal právní a judikatorní rámec posuzované věci (str. 4 – 9 Napadeného rozhodnutí). 4. Žalovaný posléze v rámci popisu aplikace právního a judikaturního rámce na zjištěný skutkový stav (str. 9 – 30 Napadeného rozhodnutí) konstatoval, že podstata sporu spočívá v prokázání naplnění podmínek daných ustanoveními § 24 odst. 1 ZDP a § 24 odst. 2 ZDP tedy v posouzení, zda žalobce unesl své důkazní břemeno a prokázal vynaložení nákladu na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů v souvislosti s jím deklarovanými přijatými plněními a související s jeho podnikatelskou činností. Správce daně podle žalovaného zjistil, že žalobce zaúčtoval a uplatnil v daňově uznatelných nákladech v kontrolovaném roce náklady a rovněž neoprávněně snížil výnosy o nezaúčtované výnosové úroky. Posléze žalovaný v odůvodnění Napadeného rozhodnutí popsal celkem 4 okruhy zjištění týkající se (i.) kurzů a školení zaměstnanců, (ii.) nezaúčtování úroků u půjčky společnosti TwentyOne spol. s r. o. (dále jen „TwO“), (iii.) nákladů na závodní vozidlo KTM X-BOW – R formule a (iv.) nákladů na poradenství. Se zřetelem k tomu, že žalobce ve svých žalobních námitkách proti závěrům finančních orgánů k bodům (i.) a (iv.) nebrojí, nerekapituluje soud na tomto místě pro nadbytečnost závěry žalovaného týkající se těchto okruhů. 5. K problematice nezaúčtování úroků u půjčky společnosti TwO a souvisejícím odvolacím námitkám se žalovaný vyjádřil na str. 13 – 18 Napadeného rozhodnutí. Uvedl, že žalobce uzavřel dne 9. 8. 2013 Smlouvu o půjčce se společností TwO (dále jen „Smlouva o půjčce“), kdy předmětem této smlouvy byla půjčka společnosti TwO na financování provozu do výše 10 000 000 Kč. Smluvní strany se dohodly, že společnost TwO (dlužník) zaplatí žalobci (věřitel) úrok z poskytnutých peněžních prostředků ve výši 4,75 % p.a. Z předloženého účetnictví správce daně podle žalovaného dále ověřil jednotlivé pohyby na účtu 351010 - Pohledávky TwentyOne, kdy v termínu od 15. 8. 2013 do 31. 12. 2013 byly žalobcem poskytnuty společnosti TwO finanční prostředky ve výši 10 857 974,04 Kč. Správce daně tak podle žalovaného oprávněně požadoval prokázat výši přijatých a zaúčtovaných úrokových výnosů. Žalovaný konstatoval, že žalobce ve svém vyjádření ze dne 4. 2. 2016 nejprve uvedl, že společnost TwO se stala ke dni 31. 7. 2013 dceřinou společností žalobce a s ohledem na nedostatek peněžních prostředků ve společnosti TwO byla sepsána předmětná Smlouva o půjčce a následně čerpáno ve čtyřech platbách pouze 2 030 000 Kč, přičemž splacení příslušné částky bylo uskutečněno dne 31. 12. 2013 zápočtem s pohledávkou společnosti TwO vůči žalobci. Úrok nebyl vyčíslen ani zaúčtován u žádné společnosti, kdy důvod, na základě kterého nebyl úrok vyčíslen a následně ani uhrazen žalobci, nebyl dle žalovaného uveden. Na základě zjištěných nesrovnalostí výše poskytnutých částek požadoval správce daně podle žalovaného oprávněně osvětlit, na základě jaké dohody byly poskytnuty zbývající finanční prostředky ve výši 8 827 974,04 Kč. V odpovědi ze dne 6. 5. 2016 přitom žalobce podle žalovaného sdělil, že tato částka byla poskytnuta na základě ústní dohody zahrnující následné započtení proti pohledávkám společnosti TwO z titulu poskytovaných služeb call centra pro žalobce, přičemž úrok nebyl počítán z důvodu, že žalobce získal benefit ve formě nižších nákladů na provoz call centra TwO oproti tržnímu průměru (žalobce k posléze uvedenému nepředložil podle žalovaného žádný doklad). V doplnění ze dne 30. 9. 2016 žalobce podle žalovaného nově sdělil, že ještě před čerpáním jistiny si dlužník a věřitel dohodli ústní formou snížení úroku na 0 % p.a., což bylo dle jeho tvrzení v souladu s § 23 odst. 7 ZDP, a z daného důvodu nebylo účtováno o výnosovém úroku. Uvedené žalobce podle žalovaného dokládal písemným Potvrzením o uzavření dohody o výši úroku ze dne 30. 6. 2016 (dále jen „Potvrzení“) ve smyslu § 1757 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“). Ani toto Potvrzení přitom nebylo možno podle žalovaného z dále uvedených důvodů uznat jako relevantní důkazní prostředek dokládající tvrzení o snížení původně sjednané úrokové sazby. Žalobce pak podle žalovaného v podání ze dne 23. 3. 2017 dále doplnil, že celá částka ve výši 10 857 974 Kč byla poskytnuta společnosti TwO z důvodu aktuálního nedostatku provozních finančních prostředků. Celkový sjednaný limit nad 10 mil. Kč byl překročen na základě ústní dohody tak, aby pokryl finanční potřeby společnosti TwO, přičemž o výnosových úrocích nebylo s odkazem na předložené Potvrzení účtováno ani na straně věřitele, ani na straně dlužníka. 6. Podle žalovaného tak lze souhlasit se správcem daně, že předložené důkazní prostředky a tvrzení žalobce „vykazují značné rozpory a je možno přisvědčit, že předložené listiny a protichůdná tvrzení nikterak neprokazují, že sjednaný úrok ve výši 4,75% p.a. dle Smlouvy o půjčce byl změněn, resp. snížen na úrok ve výši 0% p.a. (jednalo se o bezúročnou půjčku) a nebylo tak povinností účtovat u daňového subjektu o výnosových úrocích“. Žalovaný tak přisvědčil závěrům správce daně stran nezaúčtovaných výnosových úroků souvisejících s uzavřenou Smlouvou o půjčce ve výši 168 215,97 Kč, o kterou tak byl podle žalovaného základ daně zvýšen v souladu s § 23 odst. 3 písm. a) bod 1 ZDP v návaznosti na § 18 odst. 1 ZDP. 7. Žalovaný zdůraznil, že ve Smlouvě o půjčce bylo ujednáno, že veškeré změny a doplňky musí být provedeny písemnou formou, což platilo i pro vzdání se písemné formy. Veškeré změny tedy bylo podle žalovaného nutno vypracovat písemně a řídit se pak jimi následně (do budoucna). Tvrzení žalobce, že došlo ústní dohodou mezi stranami ke snížení úroku na 0 %, je tak podle žalovaného v rozporu s těmito ujednáními. Žalovaný doplnil, že Smlouva o půjčce byla uzavřena dle § 657 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ 1964“), který dle žalovaného účastníkům smluvních vztahů příliš svobody při rozhodování o formě právního úkonu, kterým měla být provedena změna písemně uzavřené smlouvy, nedával. S poukazem na § 40 odst. 1 a 2 OZ 1964 žalovaný poznamenal, že pokud smluvní strany nedodržely požadavek na písemnou formu smlouvy, resp. jejích změn, byly takové právní úkony stiženy relativní neplatností. Dle přesvědčení žalovaného tak nelze přisvědčit tvrzení žalobce o změně sjednané úrokové sazby z 4,75 % na 0 % ústní dohodou. 8. K žalobcem předloženému Potvrzení žalovaný předeslal, že zatímco Smlouva o půjčce byla uzavřena dle OZ 1964, Potvrzení bylo vydáno s odkazem na ustanovení nového občanského zákoníku. S poukazem na § 1757 občanského zákoníku žalovaný zopakoval, že veškerá ujednání, která by měla závazný účinek a byla platná, měl