7 As 15/2016 — Nejvyšší správní soud

10 Af 70/2016- 57 - text 29 pokračování 10Af 70/2016 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců JUDr. Jaromíra Klepše a Mgr. Jany Jurečkové v právní věci žalobkyně: České dráhy, a.s., IČO: 70994226 sídlem nábřeží L. Svobody 1222, Praha 1 proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, Brno v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 8. 2016, č. j. 35812/16/5000-10610-711889 takto: I. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 11. 8. 2016, č. j. 35812/16/5000-10610-711889 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 3.000 Kč ve lhůtě do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám žalobkyně. Odůvodnění: I. Předmět sporu 1. Žalobkyně se žalobou podanou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) domáhala přezkumu rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství, odboru nedaňových agend ze dne 11. 8. 2016, č. j. 35812/16/5000-10610-711889 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Specializovaného finančního úřadu, odboru cenové kontroly (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 28. 4. 2016, č. j. 115143/16/4020-20731-203900 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) a toto rozhodnutí potvrdil. 2. Prvostupňovým rozhodnutím správní orgán I. stupně uložil žalobkyni pokutu ve výši 150.000 Kč podle § 16 odst. 4 písm. a) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, v rozhodném znění (dále jen „zákon o cenách“) za správní delikt podle § 16 odst. 1 písm. h) zákona o cenách, kterého se žalobkyně jako prodávající dopustila tím, že v době od 24. 2. 2015 do 5. 10. 2015 nerespektovala na některých železničních stanicích a zastávkách (bez výdejny jízdenek či s omezenou dobou výdeje jízdenek a se žádným nebo časově omezeným provozem prostor pro cestující) svou povinnost prodávajícího při nabídce a prodeji zboží (jízdenek) poskytnout informaci spotřebiteli tak, aby měl možnost seznámit se s cenou před jednáním o koupi zboží, danou ustanovením § 13 odst. 2 písm. c) zákona o cenách. Správní orgán I. stupně žalobkyni prvostupňovým rozhodnutím dále uložil povinnost k náhradě nákladů řízení určených paušální částkou ve výši 1.000 Kč. II. Napadené rozhodnutí 3. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že žalobkyní namítané zvláštní předpisy pro železniční dopravu osob nijak nekolidují se zákonem o cenách. Ustanovení § 55 odst. 1 zákona č. 266/1994 Sb., o drahách, v rozhodném znění (dále jen „zákon o drahách“) lze podle žalovaného použít na jednání zjištěná dle tohoto zákona, který řeší technickou rovinu provozování drah, a nikoliv na informační povinnost dopravce o cenách vůči zákazníkům. K námitce nicotnosti prvostupňového rozhodnutí žalovaný uvedl, že posouzení této otázky bylo předmětem jiného řízení a bylo vyřízeno sdělením o neshledání důvodů k zahájení řízení o prohlášení nicotnosti ze dne 10. 8. 2016, č. j. 35307/16/5100-41452-706053. 4. K námitce dobré víry žalobkyně žalovaný uvedl, že správní orgán I. stupně postupoval v souladu s § 2 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v rozhodném znění (dále jen „správní řád“) a zasáhl do práv nabytých v dobré víře za podmínek stanovených zákonem a v nezbytném rozsahu. Žalobkyně podle názoru žalovaného nepřiměřeně spoléhala na to, že nebude trestána, ačkoliv v případě nejasnosti mohla a měla požádat Ministerstvo financí o výklad zákona. Podle žalovaného platí, že práva náležejí bdělým a žalobkyně jako dlouholetá podnikatelka si měla být svých povinností vědoma a neměla by se dovolávat toho, že v této oblasti dosud neproběhla kontrola. Pokud správní orgán zjistí porušení zákona, může za něj podle žalovaného uložit sankci, i když se jedná o ustanovení, podle kterého dosud sankce neukládal. Žalovaný poukázal na to, že zákon o cenách obsahuje i jiná ustanovení, jejichž porušení je sankcionováno, a odmítl, že by žalobkyně a její předchůdkyně (Československé státní dráhy) unikly pozornosti orgánů cenové kontroly od roku 1991. Námitku, že správní orgán I. stupně bez řádného odůvodnění změnil dosavadní interpretaci slov „jiným přiměřeným způsobem“, žalovaný označil za účelovou, neboť není patrné, z čeho žalobkyně vycházela. 5. Uzavření přepravní smlouvy podle § 3 odst. 3 vyhlášky Ministerstva dopravy a spojů č. 175/2000 Sb., o přepravním řádu pro veřejnou drážní a silniční osobní dopravu, v rozhodném znění (dále jen „vyhláška č. 175/2000“) vyžaduje podle žalovaného splnění dvou podmínek, a to nastoupení do vozidla a neprodlené zaplacení jízdného. Žalovanému není z vlastní zkušenosti známo, že by žalobkyně seznamovala cestující po nástupu s variantami jízdného, ale zpravidla automaticky vybírá běžné, pro žalobkyni nejvýhodnější, jízdné. 6. Správní orgán I. stupně označil podle žalovaného za přitěžující okolnost to, že zjištěný nežádoucí stav není ojedinělý, aniž by žalobkyni vytýkal neudržování výdejen jízdenek na všech stanicích u každého vlaku. Žalobkyně nebyla podle žalovaného sankcionována za to, že neudržuje všechny stanice a zastávky obsazené. Pokud by nádraží provozoval jiný subjekt, žalobkyně by mohla v souladu s § 13 odst. 2 písm. c) zákona o cenách najít jiné řešení např. uzavření smlouvy. Úvaha, že je v praxi ojedinělé oslovení vlakového doprovodu ze strany cestujících dotazem na cenu před nástupem do vlaku, je podle žalovaného podložena konkrétními výstupy a osobními zkušenostmi získanými v praxi a realitě železniční dopravy u žalobkyně; k tomu žalovaný doplnil, že z osobní zkušenosti každého, kdo jako nepravidelný či příležitostný cestující využil služeb žalobkyně, vyplývá, že se v řadě případů dozví cenu jízdného až ve vlaku za jízdy, a tyto v praxi získané osobní zkušenosti neztrácí důkazní váhu vzhledem k dlouhodobě ustálenému vzorci provozování železniční dopravy. Žalovaný uvedl, že u delších vlaků (např. typu CityElefant) je nereálné získat v časové tísni od průvodčího potřebnou informaci o ceně se zachováním možnosti vystoupit či nenastoupit do vlaku (zvláště pro osoby s omezenou pohyblivostí) a umožnění takového postupu by v praxi mohlo vést k nežádoucímu zpoždění vlaků. 7. Podle názoru žalovaného nebylo třeba zjišťovat, kolik cestujících se cenu jízdného nemělo možnost dozvědět, protože existuje množina tzv. nepravidelných či příležitostných cestujících, kteří dostanou informaci až od průvodčího ve vlaku za jízdy, kdy již nemohou výši jízdného neakceptovat; přesný počet ani nelze zjistit, avšak z vyhledávácí činnosti je zřejmé, že taková skupina existuje (např. senioři bez chytrých mobilů), tj. stále existuje nikoli malá skupina osob spoléhajících se na tištěnou verzi informací, ne vždy je stanice pokryta připojením k internetu a ne každý cestující se dostaví na stanici včas tak, aby mohl porovnat cenové nabídky na vyvěšené tabuli. Žalovaný uvedl, že za určující považuje ztrátu možnosti volby při uzavírání smluvního vztahu s dopravcem, neboť v té době je vlak již v pohybu; předstih vyjádřený časovou jednotkou není podle žalovaného podstatný, neboť příležitostný cestující nemusí předem vědět, odkud či kam pojede. Podle žalovaného nelze po náhodných cestujících požadovat hledání příslušných informací pro stanovení správné ceny jízdného v tarifu zveřejňovaném v Přepravním a tarifním věstníku (dále jen „věstník“) a akt zveřejnění věstníku elektronicky nelze považovat za splnění předmětné informační povinnosti prodávajícího, neboť pro stanovení ceny je třeba znát několik vstupních informací z více zdrojových dokumentů. 8. Žalovaný uzavřel, že materiální stránka zahrnující společenskou škodlivost deliktu vyplývá přímo ze zákona, že jednání žalobkyně je společensky škodlivé, protože se vymyká pravidlům chování, které si společnost zvolila v právním řádu. Společenskou škodlivost spatřoval žalovaný v tom, že bylo spácháno protiprávní jednání v oblasti informování cestujících v železniční dopravě, neboť žalobkyně nesplnila povinnost prodávajícího při nabídce a prodeji jízdenek poskytnout informace spotřebiteli tak, aby měl možnost seznámit se s cenou před jednáním o koupi. Žalovaný dodal, že cestující je v pozici slabší smluvní strany a že žalobkyně prostřednictvím svých zaměstnanců zpravidla neposkytuje cestujícím komplexní informace o nabídce jízdného, cestující jsou odkázáni výhradně na informace od vlakového personálu a takto určená cena se může lišit od nejvýhodnější nabídky, a to vše ačkoliv zájmem společnosti je objektivní poskytování informací cestujícím. 9. Žalovaný dále uvedl, že masově rozšířené vlastnictví mobilních telefonů vede k tomu, že nepřehlédnutelnou informaci na zastávkách o existenci bezplatné telefonické linky a provozování takové linky lze uznat jako jeden z jiných přiměřených způsobů splnění informační povinnosti podle § 13 odst. 2 písm. c) zákona o cenách. Ačkoliv uvedené ustanovení nehovoří o bezplatnosti poskytnutí informace, její podání je podle žalovaného historicky vnímáno jako n