4 Afs 119/2017 — Nejvyšší správní soud

14 Af 42/2018- 54 - text 10 14 Af 42/2018 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Štěpána Výborného a soudců Karly Cháberové a Jana Kratochvíla ve věci žalobce: BSB 1881, s.r.o., IČO 27145310, sídlem Kubelíkova 1780/21, Praha 3 – Žižkov zastoupený advokátem JUDr. Jiřím Vaníčkem, sídlem Šaldova 466/34, Praha 8 – Karlín proti žalovanému: Celní úřad pro hlavní město Prahu sídlem Washingtonova 7, Praha 1 o žalobě proti oznámení žalovaného ze dne 19. 3. 2018, č. j. 57728/2018-510000-32.1, a rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 8. 2018, č. j. 57728-12-510000-11, takto: I. Žaloba se v části, ve které se žalobce domáhá zrušení oznámení žalovaného o použití zajištění daně ze dne 19. 3. 2018, č. j. 57728/2018-510000-32.1, odmítá. II. Žaloba se v části, ve které se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 8. 2018, č. j. 57728-12-510000-11, zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci a průběh řízení před správním orgánem 1. Žalobce se podanou žalobou domáhá přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým Celní úřad pro hlavní město Prahu (dále jen „žalovaný“ či „celní úřad“) zamítl podle § 101, § 102 a § 159 odst. 3 daňového řádu námitky žalobce proti „rozhodnutí“ celního úřadu o použití zajištění daně na úhradu daně podle § 21 odst. 3 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebních daních“), ze dne 19. 3. 2018, č. j. 57728/2018-510000-32.1 (dále jen „oznámení o použití zajištění“). 2. Z obsahu správního spisu zjistil soud následující, pro věc podstatné skutečnosti. 3. Dne 31. 10. 2011 podal žalobce návrh na vydání povolení k provozování daňového skladu dle § 20 odst. 1 zákona o spotřebních daních. 4. Dne 19. 1. 2012 tehdejší Celní ředitelství Praha stanovilo rozhodnutím pro nový daňový sklad žalobce zajištění daně ve výši 1 400 000 Kč. Po složení těchto finančních prostředků ze strany žalobce bylo dne 28. 2. 2012 vydáno povolení k provozování daňového skladu na adrese Řídký 22, 570 01 Litomyšl (dále jen „daňový sklad Řídký“). 5. Dne 24. 9. 2013 žalobce oznámil žalovanému, že v daňovém skladu Řídký bude nově balen řezaný tabák v jednotkovém balení 30 gramů pod obchodním názvem „ELDORADO“. Oznámení bylo celním úřadem posouzeno jako žádost o změnu povolení stávajícího daňového skladu. 6. Dne 3. 10. 2013 stanovil žalovaný žalobci nové zajištění daně pro provozovatele daňového skladu ve výši 1 635 000 Kč. K odvolání žalobce bylo toto rozhodnutí o stanovení výše zajištění částečně změněno, a to co určení předmětu spotřební daně. 7. Žalobce rozdíl v zajištění daně neuhradil. Proto žalovaný zahájil v souladu s § 91 odst. 1 daňového řádu řízení ve věci odnětí povolení k provozování daňového skladu. 8. Dne 13. 1. 2014 žalobce požádal o odnětí povolení k provozování daňového skladu, neboť není schopen navýšit zajištění daně na částku 1 635 000 Kč. 9. Dne 15. 1. 2014 žalovaný vydal rozhodnutí o odejmutí povolení k provozování daňového skladu podle § 20 odst. 19 písm. e) zákona o spotřebních daních, v tehdy platném znění, neboť žalobce nedoplnil ve stanovené lhůtě zajištění daně. Žádost žalobce o odnětí povolení k provozování daňového skladu nebral v potaz z důvodu překážky litispendence (řízení o odejmutí povolení již bylo dříve zahájeno). 10. Dne 9. 9. 2015 byl žalovaným vydán platební výměr na spotřební daň z tabákových výrobků podle zákona o spotřebních daních ve výši 28 541 542 Kč za zdaňovací období listopad 2013 (dále jen „platební výměr“). K odvolání žalobce byla vyměřená spotřební daň z tabákových výrobků snížena na částku 24 812 448 Kč. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 13. 4. 2017 a splatnost rozhodnutí uplynula dnem 28. 4. 2017. Vyměřená spotřební daň nebyla žalobcem do dne splatnosti uhrazena. 11. Dne 28. 6. 2017 vydal žalovaný na základě žádosti žalobce rozhodnutí o povolení posečkání s úhradou daňového nedoplatku v celkové výši 36 821 516 Kč (spotřební daň z tabákových výrobků ve výši 24 812 448 Kč, úroky z prodlení ve výši 11 509 068 Kč a exekuční náklady ve výši 500 000 Kč). Další žádosti žalobce o změnu stanovené doby posečkání byly zamítnuty. 12. Dne 19. 3. 2018 vydal žalovaný shora označené „rozhodnutí“ o použití zajištění, kterým rozhodl o použití zajištění ve výši 1 400 000 Kč na úhradu daně z tabákových výrobků, a to z důvodu, že spotřební daň nebyla zaplacena v zákonem stanovené lhůtě. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které celní úřad postoupil k vyřízení Generálnímu ředitelství cel. 13. Dne 17. 8. 2018 sdělilo Generální ředitelství cel celnímu úřadu, že „rozhodnutí“ o použití zajištění není rozhodnutím ve smyslu § 101 daňového řádu, ale pouze oznámením či informací o provedení faktického úkonu (převedení zajištění) při placení daní, proti kterému zákon odvolání nepřipouští. Na základě uvedeného bylo žalovaným dne 29. 8. 2018 vydáno podle § 110 odst. 2 daňového řádu rozhodnutí, kterým bylo odvolací řízení zastaveno. 14. Žalovaný opětovně posoudil podání žalovaného, které bylo formálně označeno jako odvolání, přičemž dospěl k závěru, že se jedná o podání námitek proti úkonu správce daně při placení daní (použití zajištění na úhradu daně) dle § 159 odst. 1 daňového řádu. Tyto námitky žalovaný zamítl žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 30. 8. 2018 (dále jen „rozhodnutí o námitkách“). 15. V odůvodnění k námitce nemožnosti použít zajištění daně na úhradu nedoplatku nepocházejícího z daňového skladu konstatoval, že platební výměr nebyl vydán pouze z titulu plátce daně dle § 4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních. Z prohlídek prostor v areálu Řídký vyplývá, že část tabákových výrobků, u kterých vznikla povinnost daň přiznat a zaplatit, se nacházela mimo jiné také v daňovém skladu žalobce. Žalobce se stal také plátcem podle § 4 odst. 1 písm. a) zákona o spotřebních daních, a to ohledně množství 797,5 kg tabáku ke kouření dle § 101 odst. 3 písm. c) bod 1 zákona o spotřebních daních. Ustanovení § 21 odst. 3 zákona o spotřebních daních nadto pouze obecně poukazuje na možnost použít zajištění na úhradu daně, není-li tato uhrazena v zákonem stanovené lhůtě splatnosti, aniž by zde bylo blíže specifikováno, na jaký konkrétní druh daně lze zajištění použít. Z uvedeného vyplývá, že toto ustanovení se striktně neváže pouze k ustanovením vztahujícím se k zajištění daně pro daňový sklad. Vzhledem ke skutečnosti, že správce daně u žalobce evidoval neuhrazenou daň, u níž již zákonná lhůta splatnosti uplynula, rozhodl se předmětné zajištění daně, které měl ve své evidenci, použít na úhradu daňového nedoplatku. 16. K námitce nemožnosti použití zajištění daňového skladu na úhradu nedoplatku daně za zdaňovací období listopad 2013 žalovaný uvedl, že povolení k provozování daňového skladu nemohlo být odejmuto již následující den po marném plynutí lhůty pro doplnění zajištění daňového skladu, neboť správce daně musel dle daňového řádu procesně zahájit řízení ve věci odejmutí povolení. Právní účinky rozhodnutí o odejmutí nastaly až dne 15. 1. 2014, kdy bylo toto rozhodnutí doručeno žalobci. Zajištění daně tak mohlo být použito na úhradu daně až po zdaňovací období leden 2014. 17. A na možnosti použití zajištění nemohlo nic změnit podání žaloby proti platebnímu výměru. Do doby rozhodnutí soudu o podané správní žalobě je nutné na vydané rozhodnutí pohlížet jako na věcně správné a vykonatelné. II. Obsah žaloby 18. Žalobce namítá, že z § 21 odst. 6 zákona o spotřebních daních vyplývá, že zajištění spotřební daně, které je složeno v souvislosti s povolením daňového skladu, se vždy vztahuje výhradně k tomuto daňovému skladu. Pokud tedy žalovaný hodlá použít zajištění spotřební daně dle § 21 odst. 3 citovaného zákona na úhradu nedoplatku spotřební daně, musí se jednat o nedoplatek z titulu provozování daňového skladu. V jeho případě však má být zajištění použito na daňový nedoplatek, který nemá spojitost s provozováním daňového skladu, neboť platební výměr za listopad 2013 byl vydán z titulu plátce dle § 4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních, a nejedná se tak o nedoplatek z titulu provozování daňového skladu (§ 4 odst. 1 písm. a) zákona o spotřebních daních). Předmětná daňová povinnost je tedy vyměřena za jiné položky, než které se nacházely v daňovém skladu, a na takovou daňovou povinnost nelze užít zajištění daňového skladu dle § 21 odst. 3 zákona o spotřebních daních (žalobce odkazuje též na § 20 odst. 22 písm. a) a písm. c) téhož zákona ve znění platném k roku 2014). Ohledně tabákových výrobků, které se měly dle napadeného rozhodnutí nacházet v daňovém skladu, žalobce uvádí, že tyto výrobky byly z daňového skladu následně vyjmuty v průběhu prohlídky policejním orgánem, takže k těmto výrobkům má postavení plátce pouze policejní orgán, který je z daňového skladu odňal, a nikoli žalobce (vybrané výrobky do volného oběhu neuvedl žalobce, takže ho ve vztahu k těmto vybraným