4 Azs 365/2018 — Nejvyšší správní soud

15 A 58/2019- 30 - text  11 15 A 58/2019 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže a soudkyň Mgr. Věry Jachurové a Mgr. et Mgr. Lenky Bahýľové, Ph.D., v právní věci žalobce: A. A. H. bytem zastoupený Organizací pro pomoc uprchlíkům, z. s. se sídlem Praha 9, Kovářská 4/939 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra se sídlem Praha 7, Nad Štolou 936/3 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného ve věci vydání průkazu o povolení k trvalému pobytu takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal ochrany před nezákonným zásahem, kterého se měl žalovaný dopustit tím, že nejméně od 4. 4. 2019 žalobci nevydal průkaz o povolení k trvalému pobytu, přestože žalobce podal žádost o určení právního postavení osoby bez státní příslušnosti (per analogiam legis o udělení mezinárodní ochrany) a této žádosti bylo v celém rozsahu vyhověno. V žalobě uvedl, že dne 4. 4. 2019 mu žalovaný oznámil rozhodnutí č.j. MV-27892-8/OAM-2018 ze dne 14. 3. 2019 (dále jen „rozhodnutí ve věci státní příslušnosti“). Prostřednictvím své úřední osoby a odůvodnění rozhodnutí ve věci státní příslušnosti žalovaný žalobci sdělil, že ač bylo žádosti žalobce vyhověno, není oprávněn k pobytu na území a nebude mu vydán průkaz povolení k pobytu. Žalovaný se dle názoru žalobce dopouští nezákonného zásahu tím, že mu nejméně od 4. 4. 2019 nevydal průkaz o povolení k trvalému pobytu, přestože jeho žádosti o určení právního postavení osoby bez státní příslušnosti bylo vyhověno. 2. Žalobce dále uvedl, že žádost o určení právního postavení osoby bez státní příslušnosti zakládá oprávnění cizince setrvat na území do pravomocného skončení věci. Tento právní názor je podpořen rozsudkem Nejvyššího správního soudu (dále též jen „NSS“) ze dne 12.3.2019 č.j. 4 Azs 365/2018 - 74, ve kterém bylo soudem konstatováno, že by bylo značně nelogické, aby zákonodárce v zákoně o azylu na jednu stranu zmocnil Ministerstvo vnitra k projednání určitého druhu žádosti a na druhou stranou tím měl v úmyslu zcela vyloučit možnost při posuzování této žádosti využít procesní postupy podle zákona o azylu. Sám zákonodárce pak v důvodové zprávě k zákonu č. 314/2015 Sb., který zakotvil § 8 písm. d) zákona č. 325/1995 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“), upozornil na skutečnost, že pro žádosti o určení statusu osoby bez státní příslušnosti není vhodné z důvodu jejich malého množství vytvářet speciální řízení, a že se proto pro rozhodování o takovýchto žádostech použije mechanismů řízení ve věci mezinárodní ochrany. Nastíněnou argumentaci podporuje i Příručka UNHCR k ochraně osob bez státní příslušnosti, podle které jsou práva podle Úmluvy o právním postavení osob bez státní příslušnosti (dále též „Úmluva“) formulována téměř totožně s Úmluvou o právním postavení uprchlíků, a proto se doporučuje, aby se jednotlivcům, kteří čekají na určení statusu osoby bez státní příslušnosti, dostalo stejných standardů zacházení jako žadatelům o azyl. Podle Nejvyššího správního soudu by tedy bylo nespravedlivé, aby si Ministerstvo vnitra mohlo vybrat pro aplikaci pouze ta ustanovení zákona o azylu, která mu vyhovují, tedy využít pravomoci k posouzení žádosti a příslušné řízení provést, ale zároveň nepřihlížet k pravidlům stanoveným zákonem o azylu, neboli není možné volit si procesní i hmotněprávní pravidla ad hoc a tím pádem netransparentně. Právním názorem Nejvyššího správního soudu je tak postaveno najisto, že žádost o určení právního postavení osoby bez státní příslušnosti zakládá oprávnění setrvat na území do pravomocného vyřízení věci. Bylo by však zcela absurdní, aby žalobce na území pobýval oprávněně na základě jeho žádosti a plným, bezvýhradným vyhověním jeho žádosti by oprávnění k pobytu pozbyl. 3. Žalobce je přesvědčen, že zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „ZPC“) se na něj nevztahuje, neboť je z jeho působnosti vyloučen v souladu s ustanovením § 2 ZPC, jelikož pobývá na území v souladu se zákonem o azylu [§ 2 odst. 1 písm. a) per analogiam]. Pobytovou situaci žalobce je tak třeba řešit v režimu zákona o azylu, nikoli v běžném cizineckém režimu podle ZPC. Ze systematického výkladu celé právní úpravy zákona o azylu pak plyne, že povinnost vycestovat z území České republiky po ukončení řízení o udělení mezinárodní ochrany se v souladu s ustanovením § 54 zákona o azylu vztahuje toliko na neúspěšné žadatele o udělení mezinárodní ochrany. Analogicky je třeba uvedené vztáhnout na ty žadatele o určení bezstátnosti, kteří nebyli ve svém řízení úspěšní a jako osoby bez státní příslušnosti se nekvalifikovali. Argumentem a contrario je pak třeba dojít k závěru, že cizinec s uznanou bezstátností není povinen z území České republiky vycestovat, tedy je oprávněn na jejím území minimálně setrvat. 4. Oprávnění setrvat na území je institutem zákona o azylu, který je pobytovým titulem sui generis a neopravňuje k vydání průkazu o povolení k pobytu. Oprávnění setrvat na území se vztahuje podle § 3d zákona o azylu na žadatele o udělení mezinárodní ochrany, per analogiam tedy i na žadatele o přiznání statusu osoby bez státní příslušnosti. Cílem tohoto ustanovení je bezesporu umožnit průběh řízení podle zákona o azylu a ochrana před nebezpečím pronásledování či vážné újmy nebo z důvodů závazků plynoucích z Úmluvy. 5. Je-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany žadateli vyhověno, je mu vydán v souladu s ustanovením § 59 zákona o azylu průkaz o povolení k pobytu. Právo pobývat na území v případě žalobce zaručuje i samotná Úmluva, která v ustanovení § 31 stanoví, že smluvní státy nevyhostí, s výjimkou důvodů národní bezpečnosti nebo veřejného pořádku, osoby bez státní příslušnosti oprávněně se zdržující na jejich území. To, že žalobce se na území zdržoval oprávněně v rámci řízení o jeho žádosti, je zřejmé a pozitivním rozhodnutím ve věci této žádosti se nemohlo v tomto ohledu nic změnit. Jakmile tedy osoba bez státní příslušnosti na území pobývá oprávněně, nelze jí z území vyhostit. Žalobce upozornil na to, že pojem „vyhoštění“ v mezinárodním smyslu neobsahuje toliko správní vyhoštění či vyhoštění na základě rozhodnutí trestního soudu, ale každé opatření, které cizince nutí k vycestování z území (srov. bod 79 rozsudku ESLP ve věci Bolat proti Rusku a odstavec 10 výkladové zprávy k čl. 1 odst. 1 Protokolu č. 7 k EÚLP). 6. Z výše uvedeného dle žalobce plyne, že je oprávněn k pobytu na území České republiky a měl mu být vydán průkaz o povolení k pobytu. Při analogickém výkladu ustanovení zákona o azylu je třeba na žalobce hledět stejně jako na žadatele o udělení mezinárodní ochrany, kterému bylo v jeho žádosti zcela vyhověno, tedy jako na azylanta. Z uvedeného tedy plyne, že žalobce je nejen oprávněn na území setrvat, ale je na něm oprávněn i trvale pobývat. 7. Žalobce poukázal také na materiální podobnost právního postavení uprchlíka a osoby bez státní příslušnosti. V obou případech se jedná o statusy mezinárodním právem zakotvené v příslušných úmluvách. Osoba, jež je uprchlíkem ve smyslu mezinárodního práva, je oprávněna požívat v České republice práva azylu podle ustanovení § 12 písm. b) zákona o azylu a návazně v souvislosti s ustanovením § 76 zákona o azylu trvalého pobytu ve smyslu ZPC. Situace, kdy žalovaný svévolně vylučuje osoby bez státní příslušnosti, které jsou v obdobné mezinárodněprávní situaci, z práva požívat práva osoby s povoleným trvalým pobytem, je podle žalobce neodůvodněným nerovným zacházením, a tedy porušením zásady rovnosti všech osob před zákonem, v důstojnosti a právech ve smyslu čl. 1 Listiny základních práv a svobod. 8. Vydáním průkazu o povolení k trvalému pobytu na území lze ve smyslu čl. 17 odst. 2 Úmluvy realizovat sblížení práv všech osob bez státní příslušnosti, týkající se placeného zaměstnání, s právy občanů, a to zejména u těch osob bez státní příslušnosti, které vstoupily na území v rámci programů náboru pracovních sil nebo přistěhovaleckých programů. Držitel tohoto průkazu je totiž oprávněn k volnému přístupu na trh práce podle § 98 odst. 1 písm. a) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (dále jen „zákon o zaměstnanosti“). Rovněž ustanovení čl. 23 Úmluvy vyžaduje, aby uznaná osoba bez státní příslušnosti požívala práva trvalého pobytu, a to v souladu s § 3 odst. 1 písm. b) zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře (dále jen „zákona o státní sociální podpoře“). Stejně tak tomu je i podle § 3 zákona č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením (dále jen „zákon o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením“). 9. Žalobce též poukázal na čl. 6 odst. 4 písm. g) Evropské úmluvy o státním občanství, podle něhož platí, že smluvní státy usnadní nabytí svého státního občanství osobám bez státního občanství a osobám se statusem uprchlíka. Základním předpokladem pro udělení státního občanství České rep