3 Ads 95/2018 — Nejvyšší správní soud

16 Ad 2/2018- 28 - text 8 16 Ad 2/2018 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl soudcem Mgr. Kamilem Tojnerem ve věci žalobce: Mgr. V. H., bytem, zastoupeného JUDr. Milanem Štembergem, advokátem, se sídlem Cyrila Boudy 1444, Kladno, proti žalovanému: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem se sídlem Křížová 25, Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 10. 2018, č. j. 42000/011709/18/010/JH, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 10. 2018, č. j. 42000/011709/18/010/JH, a rozhodnutí Pražské správy sociálního zabezpečení ze dne 21. 8. 2018, č. j. 42013/626600/18/013/101/Rub, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 12.342,- Kč a to do třiceti dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce. Odůvodnění: 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 10. 2018 č. j. 42000/011709/18/010/JH, kterým bylo dle § 66 odst. 1 písm. b) s. ř., zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Pražské správy sociálního zabezpečení (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 21. 8. 2018, č. j. 42013/626600/18/013/101/Rub, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Rozhodnutím bylo zastaveno řízení o žádosti žalobce o dávku otcovské poporodní péče (dále jen „otcovská“) dle § 38a a násl. zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění (dále jen „zákon o nemocenském pojištění nebo zákon“). 2. Žalobce v podané žalobě uvedl, že žalovaný nesprávně určil konec lhůty 6 týdnů dle § 38a odst. 3 zákona o nemocenském pojištění a dále řízení zastavil, aniž by byly dány důvody § 66 odst. 1 písm. b) s. ř. Žalobce dále namítl nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí správního orgánu I. stupně. 3. Žalobce se domnívá, že žalovaný měl aplikovat § 164 zákona o nemocenském pojištění a určit konec lhůty 6 týdnů na 18. 6. 2018 a nikoliv na 17. 6. 2018. Žalovaný k tomu argumentoval, že na daný případ nelze vztáhnout ustanovení o lhůtách dle zákona o nemocenském pojištění. Jedná se podle něj o dobu, a je tak třeba aplikovat § 26 zákona o nemocenském pojištění o podpůrčí době. Žalovaný podle žalobce nesprávně rozlišuje mezi pojmy lhůta, doba a podpůrčí doba. Podle žalobce jde v případě § 38a odst. 3 zákona o lhůtu, neboť se jedná o časový úsek, kdy musí být něco vykonáno. Od toho je potřeba odlišovat pojem doba, a též podpůrčí doba. V případě otcovské uvádí § 38b zákona o nemocenském pojištění, že podpůrčí doba činí jeden týden. Tato skutečnost je v dané věci bez významu, argumentace ustanovením § 26 zákona o nemocenském pojištění není proto přiléhavá, a rozhodnutí je v tomto bodě nepřezkoumatelné. Žalovaný se mýlí, pokud dovozuje, že na veřejnoprávní vztah nelze vztáhnout soukromoprávní úpravu občanského zákoníku. 4. Žalobce je dále přesvědčen, že nebyly splněny důvody pro zastavení řízení. Dle tvrzení žalobce není možné založit zjevnou právní nepřípustnost podané žádosti pouze na tom, že žalobce nastoupil na otcovskou pozdě, jak bylo správním orgánem I. stupně a žalovaným dovozeno ze dne narození dítěte a dne určeného jako den nástupu otcovské. 5. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Trvá na závěru, že na daný případ nelze vztáhnout § 164 zákona o nemocenském pojištění o počítání času. Šestitýdenní časový úsek uvedený v § 38a odst. 3 zákona o nemocenském pojištění nelze považovat za lhůtu, nýbrž za dobu, jejímž uplynutím zaniká právo na uplatnění nároku na otcovskou. Prvním dnem, kdy může pojištěnec tento nárok uplatnit, je den narození dítěte, nikoli den následující. Období dle § 38a odst. 3 zákona o nemocenském pojištění má obdobnou povahu jako uplynutí podpůrčí doby nebo ochranné lhůty. V daném případě došlo k uplynutí šestitýdenní doby, tuto dobu nelze charakterizovat jako šestitýdenní lhůtu. Žalovaný se dále domnívá, že na počítání šestitýdenní doby dle § 38a odst. 3 zákona o nemocenském pojištění nelze vztáhnout obecnou úpravu občanského zákoníku. Pokud uplynula doba dle § 38a odst. 3 zákona o nemocenském pojištění, po jejím uplynutí nebyl žalobce k podání žádosti oprávněn, jelikož zákon její podání po uplynutí této doby nepřipouští. Nárok na otcovskou byl podle žalovaného vyloučen přímo ze zákona, neboť bylo na první pohled zjevné, že žalobce uplatnil nárok na otcovskou na dítě narozené dne 7. 5. 2018 s datem nástupu od 18. 6. 2018. 6. V replice žalobce poukázal na to, že žalovaný nepředložil přezkoumatelný výpočet konce časového úseku 6 týdnů a nenabídl zdůvodnění jakými ustanoveními zákona. Žalobce nezpochybňuje závěr žalovaného, že pojištěnec může uplatnit nárok na otcovskou již v den narození dítěte, nikoli až den následující, to však podle něj neznamená, že by lhůta pro podání žádosti měla uplynout dříve, přičemž odkazuje na paralely v jiných řízeních. Žalobce uvedl i možný paradox, který by mohl vzniknout, pokud by se dítě narodilo například těsně před půlnocí, neboť těžko by pak v ten stejný den bylo možné nárok uplatnit, což bylo právě důvodem, proč se lhůta počítá až dnem následujícím po události rozhodné pro její vznik. Dále žalobce opětovně odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, dle které nemůže konec lhůty připadnout na den pracovního klidu, i tehdy, pokud by byl výkon práva fakticky možný. 7. Ze správního spisu soud zjistil tyto, pro řízení podstatné, skutečnosti: 8. Žalobce podal dne 4. 7. 2018 prostřednictvím svého zaměstnavatele u Pražské správy sociálního zabezpečení na předepsaném tiskopise žádost, kterou uplatnil nárok na otcovskou na dítě narozené dne 7. 5. 2018, s datem nástupu 18. 6. 2018. Správní orgán I. stupně dne 21. 8. 2018 svým rozhodnutím řízení o žalobcem podané žádosti zastavil. V odůvodnění uvedl, že podaná žádost s uvedeným datem nástupu dne 18. 6. 2018, je žádostí zjevně právně nepřípustnou, jelikož v posuzovaném případě je posledním možným dnem nástupu na otcovskou 17. 6. 2018 a pozdější den nástupu je vyloučen právní úpravou uvedenou v zákoně o nemocenském pojištění. Proti uvedenému rozhodnutí správního orgánu I. stupně podal žalobce v zákonné lhůtě odvolání, v němž argumentoval obdobnými tvrzeními jako v podané žalobě. Žalovaný se ve svém rozhodnutí ze dne 29. 10. 2018 s rozhodnutím správního orgánu I. stupně ztotožnil, odvolání zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. Žalovaný ve svém rozhodnutí uvedl, že v posuzovaném případě nelze aplikovat § 164 zákona o nemocenském pojištění o počítání času a zároveň nelze na posuzovaný případ vztáhnout soukromoprávní úpravu počítání času, jelikož posuzovaný vztah je vztahem veřejného práva. Žalovaný se rovněž ztotožnil s názorem o zjevné právní nepřípustnosti žalobcem podané žádosti a uvedl, že bylo již z podané žádosti na první pohled zjevné, že nárok na dávku nevznikl a správní orgán I. stupně tak již nemusel provádět žádné další zjišťování či došetřování a nárok na otcovskou byl vyloučen ze zákona. 9. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 věta prvá zákona s. ř. s.), při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který byl dán v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). 10. Soud ve věci rozhodl dle § 76 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení jednání, neboť žalobce ani žalovaný nenavrhli jeho konání a soud jej nepovažoval za nezbytné. 11. V dané věci soud vyšel z uvedených právních předpisů: 12. Podle § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu řízení o žádosti správní orgán usnesením zastaví, jestliže byla podána žádost zjevně právně nepřípustná. 13. Podle § 38a odst. 1 zákona o nemocenském pojištění nárok na otcovskou má a) pojištěnec, který pečuje o dítě, jehož je otcem, b) pojištěnec, který pečuje o dítě, které převzal do péče nahrazující péči rodičů na základě rozhodnutí příslušného orgánu, pokud dítě ke dni převzetí do této péče nedosáhlo 7 let věku. 14. Podle § 38a odst. 3 zákona o nemocenském pojištění otcovská náleží, jen nastal-li nástup na otcovskou v období 6 týdnů ode dne narození dítěte nebo ode dne převzetí dítěte do péče. 15. Podle § 164 zákona o nemocenském pojištění lhůta určená podle dní počíná dnem, který následuje po události, jež je rozhodující pro její počátek (odst. 1). Poslední den lhůty určené podle týdnů, měsíců nebo let připadá na den, který se pojmenováním nebo číslem shoduje se dnem, na který připadá událost, od níž lhůta počíná. Není-li takový den v měsíci, připadne poslední den lhůty na poslední den v měsíci (odst. 2). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek69), je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den (odst. 3). 16. K námitce žalobce, že řízení nemělo být zastaveno, jelikož podaná žádost nebyla žádostí zjevně právně nepřípustnou ve smyslu § 66 odst. 1 písm. b) s. ř., soud uvádí, že za zjevně právně nepřípustnou lze považovat pouze takovou žádost, u níž je již na první pohled zřejmé, že jí nelze vyhovět. Správní řád sice nijak výslovně nestanoví, která