9 Afs 8/2008 — Nejvyšší správní soud

3 A 103/2018- 41 - text 9 3 A 103/2018 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Lachmanna a soudců Mgr. Jana Ferfeckého a Mgr. Aleše Sabola ve věci žalobce: Ing. B. R. D., bytem M. 1552/18, P. 5 zastoupen advokátem Mgr. Davidem Kroftou sídlem Tyršův dům, Újezd 450/40, Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo dopravy sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 2. 2018, č. j. 24/2018-190-TAXI/4, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravních staveb (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 7. 2. 2018, č. j. MHMP 224459/2018/ODA-T/MO. Tímto rozhodnutím správní orgán I. stupně rozhodl o žádosti žalobce o udělení oprávnění řidiče taxislužby tak, že toto oprávnění se pro nesplnění podmínky spolehlivosti podle § 9 odst. 3 písm. c) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění rozhodném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o silniční dopravě“), neuděluje. 2. Nevyhovění žádosti odůvodnil správní orgán I. stupně skutečností, že žalobce má v evidenci Rejstříku trestů záznam o dosud nezahlazeném odsouzení za spáchání trestného činu vraždy podle § 219 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, v němž namítal, že zmíněná trestná činnost nijak nesouvisí s provozováním taxislužby a že žije řádným životem. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že § 9 odst. 3 písm. c) zákona o silniční dopravě vymezuje vyjmenované trestné činy, vč. trestného činu vraždy, u nichž v případě pravomocného odsouzení dochází ke ztrátě spolehlivosti jako jedné z nutných podmínek pro udělení oprávnění řidiče taxislužby, přičemž v tomto typu řízení není správním orgánům dán žádný prostor pro správní uvážení. Jelikož žalovaný ověřil, že žalobce má v Rejstříku trestů záznam o předmětném trestném činu, musel konstatovat, že žalobce nesplňuje jednu z podmínek pro udělení oprávnění řidiče taxislužby. II. Obsah žaloby 3. Žalobce proti tomuto rozhodnutí podal žalobu, v níž připustil, že správní orgány nemohly ve svém rozhodování postupovat jinak, neboť předmětné ustanovení neupravuje žádnou výjimku ani nedává možnost správního uvážení. Toto ustanovení ovšem považoval za nesprávné a protiústavní. Žalobce nijak nezpochybňoval, že u řidiče taxislužby musí být specificky posouzena jeho spolehlivost, pokud jde o jeho chování v dopravě, stejně tak je podle něj logické, že oprávnění nemůže získat ten, kdo se dopustil protiprávního jednání v souvislosti s výkonem taxislužby. Obecné vymezení širokého okruhu trestných činů, u nichž je nadto zřejmé, že se jich osoby pravděpodobně nedopouští v souvislosti s řízením vozidel nebo výkonem činnosti řidiče taxislužby, je ovšem podle žalobce nepřiměřeně široké a nespravedlivé. 4. Jestliže právo předpokládá, že výkonem trestu je možné dosáhnout nápravy pachatele a odsouzení poté mohou vést řádný život, nelze jim bránit v zapojení do společnosti tím, že jim právo neumožní opatřovat si příjem prací, pokud jejich trestní jednání nemělo s takovou prací žádnou souvislost. Žalobce se dopustil trestného činu vraždy v situaci, kdy došlo k hádce mezi ním a zemřelým, zemřelý jej udeřil pěstí do obličeje, načež žalobce, který měl též alkohol v krvi, vytáhl legálně drženou střelnou zbraň a zemřelého v nepřiměřené obraně zastřelil. Tyto specifické okolnosti nemají žádnou souvislost s řízením motorových vozidel a je vyloučeno, aby nastaly při výkonu taxislužby, když žalobce by nemohl být pod vlivem alkoholu a střelnou zbraň nemá a pořizovat si ji nehodlá. Ke svému odsouzení dále žalobce uvedl, že z uloženého trestu vykonal dvě třetiny, poté byl podmínečně propuštěn na svobodu, kde vede řádný život a plní podmínky podmínečného propuštění, k čemu navrhl důkaz výpisem z Rejstříku trestů, zprávou centra RUBIKON Centrum a zprávou probačního úředníka (tyto důkazní návrhy pak ještě v podání ze dne 16. 5. 2018 doplnil o návrh na provedení aktuální zprávy probačního úředníka). Žalobce také upozornil na absurdnost argumentace zákonodárce důvodnou obavou o majetek, zdraví a život spotřebitele uvedenou v důvodové zprávě k zákonu č. 102/2013 Sb., kterým byl do zákona o silniční dopravě výčet trestných činů, vylučujících spolehlivost řidiče, vložen. Společnost totiž žalobci propuštěním z výkonu trestu umožňuje chodit mezi lidmi po ulici, jezdit výtahy či v dopravních prostředcích, jakož i bez omezení řídit motorová vozidla. Není tak žádný důvod, aby mu neumožnila být též řidičem taxislužby; existují ostatně i jiná povolání, kde je pracovník se spotřebitelem sám (např. masérské služby). 5. Žalobce zdůraznil, že každý má podle čl. 26 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost, přičemž zákonné omezení tohoto práva musí být vždy v souladu s čl. 4 odst. 4 Listiny, tedy musí šetřit jeho podstatu a smysl. Omezení práva podnikat stanovením podmínky spolehlivosti musí splňovat hlediska plynoucí z principu proporcionality. V této souvislosti žalobce připomněl jednotlivé tři kroky testu proporcionality (hledisko vhodnosti, potřebnosti a poměřování závažnosti v kolizi stojících práv), přičemž podle něj úprava vymezující nespolehlivost mj. i spácháním trestných činů nijak nesouvisejících s činností taxislužby vybočuje z mezí sledovaného účelu (nelze shledat potřebnost takové úpravy) a také porušuje třetí krok testu proporcionality. Žalobce zde poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 35/08, ve kterém bylo z obdobných důvodů rozhodnuto o protiústavnosti úpravy podmínek bezúhonnosti v § 6 odst. 2 zákona č. 455/2001 Sb., zákon o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění do 30. 6. 2008 (dále jen „živnostenský zákon“). S ohledem na uvedené proto žalobce navrhl, aby soud podle § 48 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) přerušil řízení a ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy věc předložil Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení § 9 odst. 3 písm. c) zákona o silniční dopravě. III. Vyjádření žalovaného 6. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že zákon o silniční dopravě vymezuje překážky udělení oprávnění řidiče taxislužby jednoznačným způsobem nepřipouštějícím žádné správní uvážení. Překážka v podobě pravomocného odsouzení za vyjmenované trestné činy byla do zákona vložena z důvodu nedostatečné dosavadní právní úpravy, a to zákonem č. 102/2013 Sb., přičemž výčet trestných činů byl poté rozšířen novelou č. 304/2017 Sb. Jedná se veskrze o nejzávažnější trestné činy, jejichž objektem je ochrana života, zdraví, osobní integrity, majetku a osobní svobody a jejichž spáchání nasvědčuje tomu, že žadatel o oprávnění se dopustil jednání, jež může být nebezpečné pro cestujícího. 7. Žalovaný nijak nezpochybňoval, že odsouzená osoba se po podmínečném propuštění na svobodu může zapojit do běžného života, nicméně některá povolání jsou natolik specifická, že je zde silný zájem na ochraně veřejnosti. Práce řidiče taxislužby je specifická nejen v tom, že řidič a cestující bývají ve vozidle sami, ale cestující se také jméno řidiče dozví až v okamžiku nastoupení do vozidla; oproti cestě výtahem, která trvá několik desítek vteřin, může cesta vozidlem trvat i několik desítek minut. Řidič taxislužby se navíc často setkává s osobami pod vlivem alkoholu, mladými dívkami či cizinci neznalými místní prostředí a je mnohem častěji vystavován situacím, které u něj mohou vyvolat pokušení porušit právní předpisy. Je proto nutné, aby žadatel o oprávnění řidiče taxislužby projevil svou spolehlivost nejen ve vztahu k řízení vozidla či účtování služby apod., ale v širší míře. U osoby, která se v minulosti dopustila některého z vyjmenovaných závažných trestných činů, lze presumovat určité osobnostní charakteristiky v závislosti na druhu deliktu, jako např. agresivitu, neúctu k životu apod. Může to být přitom cestující, kdo zavdá takové osobě příčinu k neadekvátní reakci. Vzhledem k tomu, že taxislužba je součástí systému veřejné dopravy, je na místě, aby stát určitou ochranu cestujících i v tomto směru zajistil. 8. Žalovaný dále souhlasil se žalobcem, že omezení výkonu určitého povolání je nutné posuzovat testem proporcionality, kdy na jedné straně stojí svobodná volba podnikání, na druhé pak ochrana cestujících. Taxislužba je přitom natolik specifickým povoláním, že jej nelze srovnávat např. s prací maséra; jediným kritériem pro omezení odsouzených osob k určitému povolání přitom není jen skutečnost, že bývají se zákazníkem sami. Žalovaný připustil, že je logické, že ani zákaz vykonávat taxislužbu všem odsouzeným nevymýtí veške