1 Azs 31/2016 — Nejvyšší správní soud

3 Ad 3/2018- 27 - text 7 č. j. 3Ad 3/2018 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové a soudců JUDr. Jana Ryby a Mgr. Ivety Postulkové ve věci žalobce: Ing. T. L., narozený dne XXX bytem XXX zastoupený advokátem JUDr. Jiřím Juříčkem sídlem Údolní 5, Brno proti žalovanému: Státní tajemník v Ministerstvu obrany sídlem náměstí Svobody 471/4, Praha 6 o žalobě proti rozhodnutí Státního tajemníka v Ministerstvu obrany ze dne 13. 12. 2017, č. j. MO 267510/2017-7542, takto: I. Rozhodnutí Státního tajemníka Ministerstva obrany ze dne 13. 12. 2017, č. j. MO 267510/2017-7542, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 11 228 Kč, a to do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí vydaného Státním tajemníkem v Ministerstvu obrany, kterým bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí ředitele odboru řízení lidských zdrojů sekce státního tajemníka Ministerstva obrany (dále jen „prvostupňový orgán“) ze dne 26. 10. 2017, č. j. MO 221724/2017-7542 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), jímž byla žalobci, v řízení podle ust. § 144 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání (dále jen „zákon o vojácích z povolání“), přiznána úhrada rozdílu, o který byl krácen plat za období od 16. 9. 1999 do 30. 11. 2001 (vyjma období od 7. 10. 2000 do 22. 12. 2000), a to v celkové výši 267 113 Kč. 2. V prvním žalobním bodu žalobce považuje posouzení jeho nároku na úhradu rozdílu, o který mu byl krácen za období od 7. 10. 2000 do 22. 12. 2000 (dále též „předmětné období“), kdy byl žalobce v rámci trestního řízení vedeného vůči němu nezákonně držen ve vazbě, za nezákonné. Nesouhlasí s žalovaným, že za dobu vazby není možné přiznat a vyplatit náhradu platu. Tento postup označil Městský soud v Praze za nezákonný v rozsudku ze dne 22. 6. 2017, č. j. 10 Ad 13/2013-42. Žalovaný interpretoval ust. § 66 odst. 2 zákona o vojácích z povolání, definující pojem „výkon služby“ zcela v rozporu s výkladem provedeným Městským soudem v Praze, který uzavřel, že vojákovi náleží plat za celé období dočasného zproštění výkonu služby, a to bez ohledu na to, zda má povinnost během této doby plnit služební úkoly či nikoliv. Z dikce výše uvedeného ustanovení i z účelu, který celá úprava dočasného zproštění sleduje, vyplývá závěr, že vojákovi náleží zkrácený plat za celou dobu dočasného zproštění výkonu služby, a to i v situaci, kdy je vazebně stíhán, a tedy dle ust. § 10 odst. 2 písm. i) ve spojení s § 10 odst. 5 zákona o vojácích z povolání služební úkoly neplní. Městský soud v Praze v rozsudku konstatoval, že v části, kde správní orgán rozhodl o tom, že žalobci za období od 7. 10. 2000 do 22. 12. 2000 nenáleží krácený plat, ani doplatek rozdílu, o který byl jeho plat krácen, je řízení zatíženo vadou nezákonnosti. I přesto však správní orgány znovu rozhodly o nepřiznání nároku za toto období. 3. Ve druhém žalobním bodu žalobce nesouhlasí s argumentací žalovaného ohledně nároku žalobce na nenárokové složky platu. V důsledku nezákonného postupu státu byl žalobci znemožněn řádný výkon služby. Do zproštění výkonu funkce žalobce dosahoval takových pracovních výsledků, že splňoval podmínky a předpoklady pro přiznání odměn, které mu byly také vypláceny. Nemožnost vykonávat dosavadní činnost (neplynoucí ze strany žalobce) nemůže být přičítána k tíži při výpočtu rozdílu, o který mu byl plat krácen ani v případě nenárokových složek platu, neboť těchto by žalobce jistě dosáhl, nebýt nezákonného zásahu do jeho práv. Žalobce se proto domnívá, že mu náleží i odměny vypočtené z výše odměn vyplacených osobám srovnatelného zařazení za předmětné období. Žalobce se též cítí být zkrácen na svých právech, když v důsledku nesprávného postupu státu nebyl povýšen do hodností, na které by měl s ohledem ke všem shora uvedeným okolnostem nárok, a že mu tudíž nebyl promítnut platový nárůst spojený se zvýšením hodností, ani pravidelný platový nárůst vyplývající z pravidel odměňování v Armádě ČR při normálním běhu věcí. Správní orgány tyto žalobcem vznesené nároky označily za spekulativní a odmítly se jimi zabývat. V popsaném postupu shledává žalobce nezákonnost. 4. V závěru žalobce namítá, že shora popsané nároky uplatnil nejdříve žalobou ze dne 15. 6. 2011 v řízení u Obvodního soudu pro Prahu 6, který jej zastavil pro nedostatek pravomoci. Posouzení těchto nároků tak bylo postoupeno žalovanému, který se však odmítl těmito nároky zabývat, a žalobci tak bylo odňato právo na spravedlivé přezkoumání jeho věci jak ze strany správních orgánů, tak soudů, neboť o nárocích žalobce dosud nebylo rozhodnuto. 5. Žalobce tak navrhuje, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. 6. Žalovaný v písemném vyjádření nejprve uvedl, že pokud je voják z povolání ve vazbě, a z tohoto důvodu je určen do dispozice, tak službu nevykonává a ani vykonávat nemůže, a tudíž mu plat nenáleží. Žalobce se však dovolává rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2017, č. j. 10 Ad 13/2013-42, ve kterém soud konstatuje, že vojákovi náleží plat za celé období dočasného zproštění výkonu služby bez ohledu na to, zda má povinnost během této doby plnit služební úkoly či nikoliv, a to i v situaci, kdy je vazebně stíhán. V případě doby první vazby tehdy platný zákon č. 76/1959 Sb. skutečně nerozlišoval, zda je zproštěný voják ve vazbě nebo doma nebo plní úkoly podle pokynů nadřízených. Nová rozhodnutí žalovaného tuto skutečnost reflektují. Interpretace žalobce i soudu ve vztahu k druhé vazbě však zcela pomíjí ust. § 66 odst. 2 zákona o vojácích z povolání, které vymezuje, co je považováno za výkon služby pro nárok na plat, přičemž doba, kdy je určen do dispozice z titulu vazby podle ust. § 10 odst. 2 písm. i) v něm obsažena není. Soud nijak nezdůvodnil, proč i v tomto případě přiznal žalobci nárok na plat a služebním orgánům tak nezbylo, než se od tohoto nepřezkoumatelného závěru odchýlit a žalobci náhradu platu za druhou vazbu nepřiznat. 7. K nárokům žalobce na vyplacení cílových odměn za splněné úkoly žalovaný konstatuje, že odměna dle ust. § 13 zákona č, 143/1992 Sb. není složkou platu, jejíž vyplacení by si mohl žalobce automaticky nárokovat. Stran nároku žalobce na jmenování do vyšší hodnosti žalovaný uvádí, že do vyšší vojenské hodnosti je voják jmenován na základě služebního zařazení, ke kterému je stanovena vyšší vojenská hodnost za předpokladu, že splňuje zákonem stanovené podmínky. Žalobce však nebyl na takové místo zařazen a nebylo možné mu tak vyšší vojenskou hodnost přiznat. Ke jmenování do hodnosti generála žalovaný dodává, že tak lze učinit pouze na základě návrhu vlády prezidentem České republiky podle ust. § 7 odst. 4 zákona o vojácích z povolání. Z výše uvedených důvodů žalovaný navrhuje, aby soud žalobu zamítl. 8. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.) a vycházel přitom ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). 9. Soud o věci samé rozhodl bez nařízení jednání, neboť žalobce s takovým projednáním věci výslovně souhlasil (přípis ze dne 5. 3. 2018) a žalovaný s takovým projednáním ve stanovené lhůtě nevyjádřil nesouhlas. Soud proto postupoval v souladu s ust. § 51 s. ř. s. 10. Městský soud v Praze posoudil věc takto: 11. Podle ust. § 9 zákona o vojácích z povolání při důvodném podezření ze závažného porušení služebních povinností nebo ze spáchání trestného činu, ohrožoval-li by další výkon služby vojáka důležitý zájem služby nebo objasňování jeho činu, může být voják dočasně zproštěn výkonu služby (…). 12. Podle ust. § 10 odst. 1 zákona o vojácích z povolání voják, který nemůže vykonávat službu ve svém služebním zařazení nebo nemůže být služebně zařazen, se určí do dispozice. 13. Podle ust. § 10 odst. 2 písm. b) a i) zákona o vojácích z povolání do dispozice se určí voják na dobu dočasného zproštění výkonu služby; vazby. 14. Podle ust. § 10 odst. 4 zákona o vojácích z povolání do doby trvání služebního poměru se nezapočítává doba dispozice, do které byl voják určen podle odstavce 2 písm. g) a h) a podle odstavce 2 písm. i), byl-li pravomocně odsouzen za trestný čin. 15. Podle ust. § 66 odst. 2 zákona o vojácích z povolání v účinnosti do dne 27. 6. 2002 se za výkon služby pro nárok na plat považuje doba řádné dovolené, krátké dovolené, zvláštní dovolené, doba dočasného zproštění výkonu služby, doba denního studia, doba studijního volna při studiu při výkonu služby, doba preventivní rehabilitace, doba rekvalifikace, doba služebního volna za nepřetržitý vojenský výcvik a doba služebního volna z důvodů obecného zájmu a pro důležité osobní překážky ve službě s výjimkou dalšího služebního volna pro důležité osobní překážky ve službě nebo z jiných