5 Afs 19/2004 — Nejvyšší správní soud

3 Af 20/2018- 35 - text 10 3Af 20/2018 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové a soudců JUDr. Jana Ryby a Mgr. Ivety Postulkové ve věci žalobkyně: PetroJet, s.r.o., IČO 27183220 sídlem Chotěšovská 680/1, Praha 9 proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 4. 2018, č. j. 18644/18/5100-41458-710158 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění 1. Žalobkyně brojí podanou žalobou proti v záhlaví označenému rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství (dále jen „žalovaný“), kterým bylo v přezkumném řízení ve věci odvolání žalobkyně změněno rozhodnutí Finančního úřadu pro hlavní město Prahu (dále jen „finanční úřad“ či „prvostupňový orgán“) ze dne 28. 8. 2017, č. j. 6745612/17/2000-11452-105418 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“), a to tak, že výrok I. doplnil o slovo „pohledávky“. Nově tedy výrok I. v předmětné části zní „(…) nařizuje daňovou exekuci přikázáním jiné peněžité pohledávky.“ 2. Žalobkyně nejprve zrekapitulovala průběh správního řízení. Dne 5. 2. 2016 byla exekučním příkazem č. j. 683901/16/2009-80050-107775 (dále jen „exekuční příkaz“) nařízena daňová exekuce přikázáním jiné pohledávky (konkrétně pohledávky vyplývající z pravomocného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2015, č. j. 33 Cm 100/2012-139). Podstatou právního nároku jsou neuhrazené úroky z prodlení vyplývající ze smlouvy o poskytnutí půjčky ze dne 9. 1. 2009 mezi daňovým subjektem (nyní žalobkyní) a společností BONVER, v.o.s. (dále jen „BONVER“). Finanční částka ve výši 9 888 102,21 Kč (dále též „pohledávka“) je uložena na účtu Krajského soudu v Ostravě (dále též „Krajský soud“), který je v exekučním příkazu uveden jako poddlužník. Finanční úřad prvostupňovým rozhodnutím ze dne 28. 8. 2017, č. j. 6745612/17/2000-11452-105418 v rámci přezkumného řízení změnil rozhodnutí Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, Územního pracoviště pro Prahu 9 (exekuční příkaz ze dne 5. 2. 2016). 3. Žalobní námitky lze rozdělit do následujících žalobních bodů: 4. V prvním žalobním bodu žalobkyně namítá, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s ust. § 192 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále jen „daňový řád“). Žalobkyně nemůže za Krajským soudem evidovat žádnou pohledávku na dodání nebo vydání věci a soud tak nemůže být poddlužníkem. Žalobkyně na základě uvedeného dedukuje, že exekuční příkaz je proto nicotný a v rozporu se zákonem, neboť postižená pohledávka neexistovala. Poddlužník nemá právní subjektivitu a nemůže být tak držitelem jiného majetkového práva. Nadto Krajský soud jako „zástupce státu“ nemůže být svým poddlužníkem, tj. poddlužníkem státu. Žalobkyně nesouhlasí s názorem žalovaného, že Krajský soud je poddlužníkem, jelikož jsou peněžní prostředky v jeho úschově. Tato skutečnost ze soudu dlužníka žalobkyně nečiní, když soud není v současné době povinen žalobkyni peněžní prostředky vydat. 5. Žalobkyně připomíná, že pohledávka jí byla zajištěna v rámci trestního řízení dle ust. § 79f a 79e zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „trestní řád“), jako náhradní hodnota za výnos z trestné činnosti, a to usnesením policejního orgánu ze dne 21. 6. 2011. Orgánem, který pohledávku zajistil, tak nebyl Krajský soud, ale Policie ČR, tedy zcela jiný subjekt. Dále žalobkyně uvádí, že povaze státu a jeho organizačním složkám odpovídá, aby za jediný subjekt práva byl pojímán stát, nikoliv, aby z jeho organizačních složek byly činěny subjekty práva. Poddlužník tedy musí být třetí osobou, odlišnou od oprávněného, a to i v daňové exekuci. Nadto poddlužník musí mít právní subjektivitu, což organizační složka státu nemá. V souvislosti s uvedeným žalobkyně namítá též nepřezkoumatelnost rozhodnutí, neboť se žalovaný nevypořádal s námitkou, že soud nemůže být poddlužníkem, když nemá právní subjektivitu. Přestože žalovaný nepopírá, že soud nemá právní osobnost, nečiní z této skutečnosti žádné závěry. Argumentace žalovaného směřovala pouze k tomu, zda správce daně a soud jsou stejným subjektem či nikoliv. 6. Ve druhém žalobním bodu považuje žalobkyně odůvodnění žalovaného za nesrozumitelné a vnitřně rozporné, neboť na jedné straně uvádí, že není vyloučeno, aby organizační složky státu vstupovaly do vzájemné interakce, a nelze proto Krajský soud a správce daně směšovat v jeden subjekt – stát, a na straně druhé ohledně splatnosti pohledávky uvádí, že vzhledem k tomu, že se jednalo o pohledávku státu, bylo možné exekuci provést. 7. Ve třetím žalobním bodu žalobkyně trvá na námitce, že nebylo posouzeno, zda se jedná o splatnou pohledávku daňového subjektu za poddlužníkem. Pohledávka byla zajištěna pro účely trestního řízení a zajištění doposud nebylo zrušeno. Daňový subjekt tak nemá za poddlužníkem splatnou pohledávku, která se může stát splatnou až po zrušení jejího zajištění. Žalobkyni dále není známo, zda se rozsudky citované ve výroku exekučního příkazu vztahují k vymáhání pohledávky ze strany státu nebo vložení prostředků do úschovy soudu. V případě první varianty není žalobkyni zřejmé, na základě čeho by měla společnost BONVER uhradit prostředky na účet soudu a z jakého důvodu jsou zde vedeny jako úschova. U druhé varianty je zřejmé, že schovatel (BONVER) v případě dobrovolného splnění dluhu musí určit, komu a za jakých podmínek má být dluh vyplacen, což není v exekučním příkazu zohledněno. 8. Ve čtvrtém žalobním bodu žalobkyně namítá, že v průběhu odvolacího řízení byly doplněny podklady pro rozhodnutí. Žalobkyně však s tímto podkladem (vyjádření poddlužníka k podanému odvolání) nebyla seznámena a žalovaný tak postupoval v rozporu s ust. § 115 odst. 2 daňového řádu. Nadto žalobkyně namítá, že rozhodnutí bylo vydáno v rámci přezkumného řízení, které však nebylo možné zahájit, neboť uplynula lhůta pro placení daně. 9. S ohledem na výše uvedené žalobkyně navrhuje, aby soud napadené rozhodnutí zrušil. 10. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě navrhl žalobu zamítnout a k jednotlivým námitkám uvedl následující. 11. K námitce neexistence pohledávky žalobce za Krajským soudem žalovaný konstatuje, že exekuční řízení je vedeno nikoliv daňovou exekucí přikázáním jiné peněžité pohledávky, ale postižením jiných majetkových práv dle ust. § 192 daňového řádu. Krajský soud má v úschově peněžní prostředky, které tvoří peněžní pohledávka žalobce u společnosti BONVER, zajištěná v rámci trestního řízení jako náhradní hodnota za výnos z trestné činnosti. Takto uschované prostředky lze postihnout daňovou exekucí postižením jiných majetkových práv, kdy poddlužníkem je osoba, která má peněžní prostředky v úschově – v daném případě Krajský soud. 12. K námitce neexistující právní subjektivity Krajského soudu žalovaný uvádí, že Krajský soud je subjektem, který má peněžní prostředky v úschově. Je tedy správně označen jako poddlužník exekučního příkazu na postižení jiného majetkového práva. Jedná se o samostatnou organizační složku, skrze kterou stát realizuje svoji právní osobnost. Každá taková složka je relativně samostatným celkem s individuálními oprávněními a povinnostmi a není vyloučeno, aby jednotlivé složky vstupovaly do vzájemné interakce. Z uvedeného vyplývá, že Krajský soud a správce daně nelze směšovat jako jeden subjekt (stát). Opačný výklad by nepřípustně omezoval možnosti exekučního vymáhání orgánem státu. Nadto by subjekty odlišné od státu mohly exekuci postižením jiného majetkového práva provádět bez omezení, zatímco orgánům státu by tato možnost vymožení dluhu byla upřena. 13. S námitkou nepřezkoumatelnosti a rozpornosti napadeného rozhodnutí žalovaný rovněž nesouhlasí. K otázce právní subjektivity a specifikaci jiného majetkového práva žalobkyně, které je předmětem exekuce, se žalovaný vyjádřil v bodech 12 až 14 napadeného rozhodnutí. Stran nesrozumitelnosti rozhodnutí žalovaný dodává, že je třeba oddělovat na jedné straně povahu vymáhané pohledávky dle ust. § 79e odst. 6 trestního řádu a na druhé straně subjekty exekučního řízení. V daném případě se jedná o pohledávku státu z titulu neuhrazené daně, kdy v ust. § 79e odst. 6 trestního řádu se odlišují pouze pohledávky státu a ostatní pohledávky. K subjektům exekučního řízení se žalovaný již vyjádřil výše. 14. Námitku absence posouzení otázky splatnosti pohledávky žalovaný považuje za nedůvodnou. Otázka splatnosti pohledávky je při nařízení exekuce nepodstatná, neboť exekuci lze nařídit i na pohledávku splatnou v budoucnu. Dle ust. § 79e odst. 6 trestního řádu platí, že se zajištěnou nehmotnou věcí lze v rámci výkonu rozhodnutí, exekuce nebo insolvence, nakládat po předchozím souhlasu předsedy senátu. To však neplatí, je-li s takovou nehmotnou věcí nakládáno v exekučním řízení k uspokojení pohledávky státu. Správce daně tak byl oprávněn nařídit k vymožení daňového nedoplatku žalobkyně daňovou exekuci postižením jiného majetkového práva. Předmětem exekuce tak není poh