1 As 299/2019 — Nejvyšší správní soud

5 A 136/2017- 52 - text 10 5 A 136/2017 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Taubera, soudkyně Aleny Pavlíčkové a soudce Vadima Hlavatého ve věci žalobce: Povodí Labe, státní podnik, IČO: 70890005 sídlem Víta Nejedlého 951, Hradec Králové proti žalovanému: Ministerstvo dopravy sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 6. 2017, čj. 59/2017-130-SPR/3 takto: I. Rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 5. 6. 2017, čj. 59/2017-130-SPR/3, a rozhodnutí Drážního úřadu ze dne 20. 12. 2016, čj. DUCR-80179/16/Sj, sp. zn. MO-STD0718/16/Sj, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku na nákladech řízení 3 000 Kč. Odůvodnění: I. Vymezení věci a průběh řízení před správními orgány 1. Žalobce se žalobou domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 6. 2017, čj. 59/2017-130-SPR/3 (dále jen jako „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Drážního úřadu (dále jen jako „Drážní úřad“) ze dne 20. 12. 2016, čj. DUCR-80179/16/Sj, sp. zn. MO-STD0718/16/Sj (dále jen jako „prvostupňové rozhodnutí“), jímž bylo dle § 10 odst. 1 zákona č. 266/1994 Sb., o drahách, ve znění účinném do 31. 3. 2017 (dále jen jako „zákon o drahách“), uloženo žalobci kácení označených stromů rostoucích na pozemku parc. č. 143/10 v k. ú. Gerhartice a obci Ústí nad Orlicí. 2. Z předloženého správního spisu soud zjistil následující, pro věc podstatné skutečnosti. 3. Drážní úřad provedl dne 25. 10. 2016 na základě podnětu Správy železniční dopravní cesty, státní organizace (nově Správa železnic, státní organizace, dále jen jako „SŽ“), státní dozor ve věcech drah dle § 58 odst. 1 zákona o drahách na pozemku parc. č. 143/10 v k. ú. Gerhartice a obci Ústí nad Orlicí, kdy předmětem kontroly bylo 107 ks stromů rostoucích podél železniční trati Česká Třebová – Praha hl. n. v traťovém úseku Ústí nad Orlicí – Choceň, které byly Drážním úřadem identifikovány jako zdroj ohrožení dráhy ve smyslu § 10 odst. 1 zákona o drahách. Na základě tohoto zjištění Drážní úřad zahájil oznámením ze dne 26. 10. 2016, čj. DUCR-66989/16/Sj, sp. zn. MO-STD0718/16/Sj, řízení o stanovení rozsahu a způsobu provedení nezbytných opatření ve smyslu § 10 odst. 1 zákona o drahách. 4. Prvostupňovým rozhodnutím ze dne 20. 12. 2016 Drážní úřad nařídil žalobci provést nezbytná opatření k odstranění vzniklého nebezpečí pro dráhu do 31. 3. 2017, a to odstranění 107 ks stromů podél předmětné trati označených červenou barvou čísly 1 – 107, a dle § 85 odst. 2 písm. a) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen jako „správní řád“), vyloučil z důvodu veřejného zájmu odkladný účinek odvolání. Drážní úřad uvedl, že při výkonu státního dozoru bylo zjištěno, že v souvislém břehovém porostu jsou stromy výšky 15 – 20 m, rostoucí ve vzdálenosti 10 – 15 m od osy krajní koleje, které jsou přestárlé, viditelně poškozené a nahnuté směrem k železniční trati, a některé mají nalomené větve, které musí provozovatel dráhy prořezávat. Drážní úřad dospěl k závěru, že tyto označené stromy představují zdroj ohrožení dráhy dle § 10 odst. 1 zákona o drahách, jehož původcem je jejich vlastník, tedy žalobce, jelikož stromy v sousedství dráhy dosáhly výšky, kdy v případě pádu zasáhnou do průjezdného profilu dráhy, a tak v rozporu s § 2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen jako „občanský zákoník“), ohrožují život, zdraví nebo vlastnictví osob na dráze. Jelikož jsou Drážnímu úřadu z jeho úřední činnosti známy případy pádu zdravých a nepoškozených dřevin do průjezdného profilu koleje, nebylo dle něj i s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2002, publikovaný pod č. 144/2002 Sb., nutné pořizovat dendrologické posudky, neboť za zdroj ohrožení dráhy je nutné považovat v tomto případě každou dřevinu dle uvedených kritérií. Vlastník pozemku tím, že stromy neodstranil, dokud nedosáhly takové výšky, porušil dle Drážního úřadu prevenční povinnost dle § 2900 občanského zákoníku. K možnému rozporu se zákonem č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen jako „zákon č. 114/1992 Sb.“), Drážní úřad uvedl, že tento podléhá derogaci s ohledem na specialitu zákona o drahách, a i pokud by tomu tak nebylo, musel by se zákon o drahách aplikovat přednostně s ohledem na pořadí chráněných práv v Listině základních práv a svobod. Drážnímu úřadu zákon neumožňuje jiný postup, kterým by právě byla dohoda s orgánem ochrany přírody, a postup dle § 65 zákona č. 114/1992 Sb. by byl ryze formalistický, jelikož by nemohla nastat situace, kdy by orgán ochrany přírody mohl svůj souhlas neudělit. Orgán ochrany přírody navíc není kompetentní rozhodnout, zda a v jaké míře vzniklo ohrožení dráze, proto se nemůže na rozhodovací činnosti drážního správního úřadu o postupu dle § 10 odst. 1 zákona o drahách podílet ani do něj zasahovat. K vyloučení odkladného účinku Drážní úřad uvedl, že ve věci jde primárně o ochranu života, zdraví a majetku osob, kdy veřejný zájem na ochraně má přednost před ochranou jednotlivých dřevin. Dřeviny se mohou pádem do kolejiště stát ohrožením bezprostředně, náhle, kdykoliv a nezávisle na vůli vlastníka dotčeného pozemku, čímž hrozí nebezpečí z prodlení. 5. K odvolání žalobce rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím ze dne 5. 6. 2017 tak, že odvolání žalobce zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Konstatoval, že nález Ústavního soudu č. 144/2002 Sb. zdůraznil povinnost vlastníka pozemku v sousedství dráhy odstranit stromy představující nebezpečí sám a na vlastní náklady, pokud se staly nebezpečím v důsledku jeho jednání, a to konáním i opomenutím. Reálná možnost vlastníka pozemku ovlivnit vznik konkrétního ohrožení pro dráhu rozhoduje o tom, zda jen strpí realizaci opatření, nebo je povinen je provést sám a na svůj náklad. Přitom výšku stromů vlastník schopen ovlivnit je, jelikož je může zkrátit nebo pokácet. V druhém případě se jedná o klasickou vyšší sílu (vis maior). Pokud vlastník nesplnil svou povinnost podle § 2900 občanského zákoníku, drážní úřad mu musí uložit nezbytné opatření dle § 10 odst. 1 zákona o drahách, přičemž posuzuje nesplnění povinnosti dle § 2900 občanského zákoníku jen jako faktický stav nebezpečí pro dráhu. Odpovědnost žalobce tkví ve skutečnosti, že předmětným stromům nezabránil vyrůst do kritické výše. Ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb. a § 10 odst. 1 zákona o drahách sice obě upravují kácení dřevin v sousedství dráhy, je však třeba určit, které z nich se bude na danou situaci aplikovat. § 8 zákona č. 114/1992 Sb. dle žalovaného upravuje situace, kdy kácením stromu může dojít k vzniku nebezpečí pro dráhu, jiná situace však nastane tehdy, kdy samy stromy jsou takovým nebezpečím. Jelikož by zde orgán ochrany přírody nemohl žádat drážní správní úřad o dohodu, rozhoduje dle § 10 odst. 1 zákona o drahách Drážní úřad sám, bez dohody či jiné ingerence orgánu ochrany přírody. O souhlas by navíc nebylo nutné žádat dle § 8 odst. 4 zákona č. 114/1992 Sb. Dle žalovaného není důvod, aby vlastnické právo vlastníků věci představující stejně vážné nebezpečí pro dráhu mělo požívat před zásahem Drážního úřadu různé ochrany, takový výklad by zakládal bezdůvodně rozdílný přístup k vlastníkům pozemků sousedících s drahou. Je to navíc pouze Drážní úřad, který má znalosti a kompetence posoudit podmínky kácení z hlediska bezpečného a plynulého provozování dráhy. Co se týče nevypořádání námitky, že výška stromů je přírodním vlivem, který vlastník pozemku nemůže ovlivnit, a proto je to provozovatel dráhy, kdo je povinen činit opatření k předcházení vzniku mimořádných událostí, žalovaný uvedl, že Drážní úřad ji sice nevypořádal výslovně, konstatoval však, že se jedná o nebezpečí způsobené žalobcem, z čehož plyne, že se nejedná o přírodní vliv. Drážní úřad se tak v prvostupňovém rozhodnutí s námitkou vypořádal. Pokud označil za příčinu vzniku nebezpečí pro dráhu jednání vlastníka, vylučuje to jinou, alternativní příčinu tohoto nebezpečí. Nelze tvrdit, že by nebyla prokázána existence nebezpečí pro dráhu, když se v protokolu o kontrole hovoří o 107 ks stromů rostoucích podél železniční trati, které představují nebezpečí již proto, že s ohledem na vzdálenost od dráhy dosáhly takové výšky, kdy by v případě pádu zasáhly do jejího průjezdného profilu. Drážní úřad prokázal jak existenci nebezpečí, tak příčinu jeho vzniku, a to v rozsahu požadovaném v § 3 správního řádu. Pochybnosti přetrvávají pouze o právní kvalifikaci, nikoli o skutkovém stavu. Na věc nemůže dopadat ani § 22 odst. 2 písm. d) zákona o drahách. II. Obsah žaloby 6. Žalobce předně namítl nezákonnost a nesprávnost napadeného i prvostupňového rozhodnutí. 7. V prvním žalobním bodu uvedl, že v prvoinstančním řízení byl orgán ochrany přírody dotčeným orgánem, neboť rozhodnutím byl