9 As 330/2016 — Nejvyšší správní soud

5 A 202/2017- 60 - text 8 5 A 202/2017 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Gabriely Bašné a soudkyň JUDr. Evy Pechové a Mgr. Martiny Weissové a ve věci žalobci proti žalovanému A)M. H., B)K. H., oba zastoupeni advokátem JUDr. Jiřím Matznerem se sídlem Anny Letenské 34/7, Praha 2 Ministerstvo kultury se sídlem Maltézské náměstí 471/1, Praha o žalobě proti rozhodnutí ministra kultury ze dne 1. 11. 2017, č. j. MK 68994/2017 OLP, takto: I. Žaloba se z a m í t á. II. Žádný z účastníků řízení nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobce se žalobou domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí ministra kultury (dále jen „žalovaný“) ze dne 1. 11. 2017, č. j. MK 68994/2017 OLP, jímž žalovaný zamítl rozklad žalobců a potvrdil rozhodnutí Ministerstva kultury (dále „prvostupňový správní orgán“) ze dne 3. 4. 2017, č. j. MK 24617/2017 OPP, sp. zn. MK-S 2753/2017 OPP, kterým bylo rozhodnuto dle § 142 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění rozhodném (dále jen „správní řád“), že dům č. p. X, na pozemku parc. č. X v kat. úz. X (dále též „dům“) je kulturní památkou. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 2. Žalobci v žalobě namítali nezákonnost a nicotnost žalobou napadeného rozhodnutí, jelikož k zápisu domu za kulturní památku došlo na základě rozhodnutí nepříslušného správního orgánu, a to Okresního národního výboru Benešov. Vysvětlili, že nelze akceptovat uvedené rozhodnutí Okresního národního výboru v Benešově, neboť odporuje čl. 2 odst. 3 a čl. 79 odst. 1 Ústavy ČR, kde je zakotven princip, že veřejnou moc lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. 3. Zásadní žalobní námitkou ve věci bylo nesprávné právní posouzení domu jako kulturní památky, jelikož k němu došlo na podkladě neoprávněného zápisu domu do seznamu státních kulturních památek. Žalobci za nepřijatelné označili odůvodnění správních orgánů, že Okresní národní výbor v Benešově byl k přijetí rozhodnutí o zápisu zmocněn podzákonným právním předpisem, a to vládním nařízením č. 71/1960, o rozšíření pravomoci a odpovědnosti národních výborů a uspořádání a činnosti jejich orgánů (dále jen „ vládní nařízení č. 71/1960“). Byli přesvědčeni, že podzákonnou právní normu nelze upřednostnit před zákonem, byť se jedná o normu pozdější. Ani zákon č. 65/1960 Sb., o národních výborech, ve znění rozhodném (dále jen „zákon o národních výborech“), nezakotvil pro okresní národní výbory pravomoc vydávat rozhodnutí o zápisech do seznamu kulturních památek. Taktéž § 1 odst. 5 vyhlášky č. 116/1959 Ú.l. (dále jen „vyhláška č. 116/1959“), nestanovil za kompetentní orgán k rozhodnutí o zápisu do seznamu kulturních památek příslušný orgán okresního národního výboru, nýbrž orgán krajského národního výboru. Upozornili, že jimi zastávaný odlišný právní názor je souladný s instrukcí poř. č. 10 101/1958 Sb.instr., o funkční náplni odborů školství a kultury rad národních výborů, ve znění rozhodném (dále jen „instrukce“), když touto agendou mohlo být pověřeno krajské středisko státní památkové péče a státní ochrany přírody, nikoli okresní národní výbor či jeho orgán. Rovněž tak žalobci odkázali na § 19 zákona o národních výborech ve spojení s § 7 odst. 3 zákona č. 22/1958 Sb., o kulturních památkách, ve znění rozhodném (dále jen „zákon o kulturních památkách“), z nichž dovodili pravomoc činit zápisy do příslušného seznamu toliko pro výkonný orgán krajského národního výboru. Žalobci jejich shora uvedený právní názor podpořili i judikaturou soudů, a to rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1622/2000 a rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 9. 1998, č. j. 6 A 86/96. 4. Dále žalobci namítali nicotnost žalobou napadeného rozhodnutí, neboť k zápisu domu do seznamu kulturních památek došlo bez právního důvodu, když příslušné správní rozhodnutí bylo vydáno věcně nepříslušným správním orgánem. V této souvislosti upozornil na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2013, č. j. 7 As 100/2010 – 65 a na nález Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2004, sp. zn. II. ÚS 770/02. 5. Žalobci tak navrhovali zrušit žalobou napadené rozhodnutí. 6. Žalovaný ve vyjádření k žalobě odmítl veškeré žalobní námitky a odkázal na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. 7. Žalovaný úvodem upozornil na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 As 330/2016, ve kterém Nejvyšší správní soud řešil klíčovou problematiku i pro danou věc, a to výklad přechodného ustanovení § 42 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči ve znění rozhodném (dále jen „zákon o státní památkové péči“), tj. zdali je pro označení věci za kulturní památku rozhodující toliko existence jejího zápisu v příslušném státním seznamu či proces tomuto zápisu předcházející. 8. Zdůraznil, že k zápisu domu do příslušného seznamu došlo před 1. 1. 1988 (tj. za účinnosti zákona o kulturních památkách), tudíž dle přechodného ustanovení § 42 odst. 1 zákona o státní památkové péči, je třeba dům bez dalšího považovat za kulturní památku. 9. V této souvislosti poukázal žalovaný na judikaturu správní soudů, například na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2014, č. j. 5 A 103/2010 – 41, kde byla rozebírána stejná otázka, a soud dospěl k názoru, že pokud bylo vydáno rozhodnutí o zápisu okresním národním výborem, nejedná se o rozhodnutí nicotné dle § 27 odst. 2 ve spojení s § 19 zákona o národních výborech. 10. Žalovaný podrobně rozebral žalobci uváděné právní předpisy, jimiž dokládali neoprávněnost rozhodnutí Okresního národního výboru v Benešově o tom, že dům je kulturní památkou, a proto mý být jako kulturní památka zapsán do státního seznamu kulturních památek. Poukázal však na klíčové přechodné zákonné ustanovení, a to § 42 zákona o státní památkové péči, a na důvodovou zprávu k tomuto zákonu s tím, že úmyslem zákonodárce bylo, aby věci zapsané ve státních seznamech podle zákona o kulturních památkách byly kulturními památkami i podle zákona o státní památkové péči. 11. K námitkám žalobců ohledně nepřenositelné pravomoci krajských národních výborů ve věci ochrany památek žalovaný uvedl, že přesunem pravomocí z krajského na okresní národní výbor ve věci rozhodování o zápisech kulturních památek do seznamu, nedošlo k přesunu pravomocí na jiný orgán, nýbrž jen na orgán jiného stupně ale téhož orgánu státní správy. Proto postačilo, když změna pravomocí mezi jednotlivými stupni národních výborů byla upravena jen zákonem; konkrétně se jednalo o zákon o národních výborech (viz § 45 odst. 1 zákona o národních výborech a na něj navazující zmocňovací ustanovení § 21 odst. 6 vládního nařízení č. 71/1960 Sb.). Taktéž odkázal na § 27 odst. 2 zákona č. 69/1967 Sb., o národních výborech (dále jen „zákon č. 69/1967 Sb.“), jenž byl účinný v době, kdy bylo rozhodováno o zápisu domu do seznamu, který ve spojení s § 19 téhož zákona umožňoval okresním národním výborům výkon státní správy, a to i na úseku ochrany kulturních památek. Žalovaný upozornil, že zcela shodný právní názor je zastáván i komentářovou judikaturou. 12. Žalovaný tedy navrhl soudu aby, nedůvodnou žalobu zamítl. 13. Žalobci v replice ze dne 20. 2. 2018 upřesnili, že o provedení zápisu domu do příslušného seznamu rozhodl Okresní národní výbor v Benešově v roce 1987 a zopakovali zásadní žalobní námitku o nedostatku pravomoci okresního národního výboru k rozhodnutí o zápisu. Nesouhlasili ani s výkladem § 42 odst. 1 zákona o státní památkové péči žalovaného ve vyjádření k žalobě. Naopak měli za to, že je nutné jej vykládat ústavně konformním způsobem, neboť slovní spojení „podle dřívějších právních předpisů“, jež je obsaženo v citovaném přechodném ustanovení, je třeba chápat tak, že dané ustanovení pojednává o kulturních památkách, které byly do seznamu zapsány v souladu a nikoli v rozporu s dřívějšími právními předpisy. 14. Žalovaný v doplnění vyjádření ze dne 7. 3. 2018 soudu doložil rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 2. 2018, č. j. 9 As 330/2016 – 192, ve kterém byla řešena shodná klíčová otázka jako v daném řízení, a to jak vykládat v řízení dle § 142 správního řádu znění přechodného ustanovení § 42 zákona o státní památkové péči. Zdůraznil, že v posuzovaném případě byly kumulativně splněny veškeré rozsudkem Nejvyššího správního soudu vypočtené podmínky pro určení domu za kulturní památku, jednak zápis byl do seznamu proveden dne 30. 11. 1987; tj, za účinnosti zákona o kulturních památkách; a tento zápis byl proveden způsobem umožňujícím jednoznačnou identifikaci zapsané věci; tj. domu. III. Podstatný obsah správního spisu 15. Dne 30. 11. 1987 byl pod pořadovým číslem X zapsán dům č. p. X v X jako kulturní památka na základě rozhodnutí Okresního národního výboru v Benešově ze dne 27. 11. 1987, č. j. 368/87 do státního seznamu nemovitých kulturních památek, což vyplynulo z kopie strany X seznamu nemovitých kulturních památek a nebylo sporným mezi účastníky. 16. Dne 9. 2. 2017 byla prvostupňovému správnímu orgánu doručena žádost žalobců o určení