4 As 3/2008 — Nejvyšší správní soud

5 Af 4/2017- 47 - text 17 5 Af 4/2017 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže a soudců Mgr. Věry Jachurové a JUDr. Romana Říčky, Ph.D., v právní věci žalobkyně: H. M. zastoupená JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem Praha 1, Na Poříčí 12 proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství se sídlem Brno, Masarykova 427/31 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 1. 2017 č.j. 869/17/5200-10422-706955 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného označeného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 9 - dodatečný platební výměr č.j. 5550875/16/2009-51523-108601 ze dne 13. 7. 2016 (dále jen „dodatečný platební výměr“). Dodatečným platebním výměrem byla žalobkyni doměřena za použití pomůcek daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 2012 ve výši 402.150,- Kč, daňová ztráta ve výši -251.135,- Kč a uložena povinnost uhradit penále z doměřené daně podle § 251 odst. 1 písm. a) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) ve výši 80.430,- Kč a podle § 251 odst. 1 písm. c) daňového řádu ve výši 2.511,- Kč. 2. Žalovaný v napadeném rozhodnutí stručně shrnul skutkový stav, odvolací důvody a vymezil právní rámec posuzované věci. K aplikaci právního základu na zjištěný skutkový stav předeslal, že povinnost daňového subjektu prokázat údaje uvedené v daňovém přiznání (tvrzení) vyplývá z § 92 odst. 3 daňového řádu. Žalobkyně sice předložila daňovou evidenci a prvotní doklady, avšak tyto byly správcem daně posouzeny jako neprůkazné. Daňový subjekt je v souladu se zákonem č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o daních z příjmů“) a vyhláškou č. 500/2002 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, pro účetní jednotky, které jsou podnikateli účtujícími v soustavě podvojného účetnictví (dále jen „vyhláška o účetnictví“) povinen vést nejen evidenci příjmů a výdajů, ale také evidenci svého majetku a závazků. Majetkem jsou pak jednoznačně i zásoby zboží a surovin, a daňový subjekt je tudíž povinen vést i evidenci zásob. Důkazní břemeno leží na daňovém subjektu, který je povinen prokázat mimo jiné jím tvrzené skutečnosti. Je tedy povinen prokázat, že svůj majetek (zásoby) evidoval, a to takovým způsobem, aby bylo možno výdej zboží či surovin ze skladu pro jejich další použití přiřadit ke zdanitelným příjmům z prodeje tohoto zboží a surovin. Teprve porovnáním skutečného stavu majetku se stavem dle daňové evidence lze hodnotit daňovou evidenci jako celek. Bez tohoto porovnání je daňová evidence pouhou neprokazatelnou evidencí čísel uvedených daňovým subjektem. Daňový subjekt tedy musí vést evidenci majetku, v daném případě evidenci zásob, aby byl schopen nejen porovnat skutečný stav se stavem dle daňové evidence, ale i toto zjištění prokázat. Bez průkazně vedené evidence majetku (zásob) není správce daně schopen objektivně posoudit, zda veškeré výdaje vynaložené na pořízení zboží a surovin (deklarované daňovým subjektem) lze považovat za výdaje ve smyslu § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Řádně vedenou daňovou evidenci lze považovat za základní přímý důkaz pro vyměření daně z příjmů, byť ne jediný. Pokud však žalobkyně řádně vedenou a průkaznou daňovou evidenci nepředložila, bylo její povinností v rámci unesení důkazního břemene dle § 92 odst. 3 daňového řádu předložit takové důkazy, které by v plném rozsahu neexistenci daňové evidence nahradily a bezpochybným způsobem doložily veškeré příjmy a uznatelné daňové výdaje, které jsou v daňovém tvrzení uvedeny. V dané věci tomu tak nebylo. Důkazy, které žalobkyně předložila na výzvu správce daně za účelem prokázání, že příjmy a výdaje uvedené v daňovém přiznání jsou ve správné výši, nebyly správcem daně osvědčeny jako důkaz. 3. Žalobkyně dále předložila pouze evidenci tržeb, které byly hrazeny prostřednictvím hotovostních plateb, nepředložila evidenci tržeb, které byly hrazeny prostřednictvím platebních karet, a to ve výši 87.092,72 Kč. Všechny další předložené evidence se týkaly pouze hotovostního prodeje, evidence zásob tedy neevidovala zboží a suroviny, jež byly hrazeny platebními kartami. Z předložené listiny – „TRŽBY – POKLADNA“ vyplynulo, že cca 30 jídel uvedených v této listině žalobkyně vůbec neuváděla v jídelním lístku, a správce daně tudíž neměl k dispozici důkaz o skutečné prodejní ceně těchto jídel. Lišily se rovněž ceny u některých druhů jídla, neboť jiné byly uvedeny na jídelním lístku a jiné na předložené listině. Z předložených evidencí také vyplynulo, že byly nakoupeny zásoby surovin, u nichž nebyl evidován prodej. 4. Žalovaný konstatoval, že žalobkyně neprokázala, že jí vedená daňová evidence byla vedena v souladu s § 7b odst. 1 a 4 zákona o daních z příjmů. Žalobkyně tedy neprokázala údaje uvedené v daňovém přiznání, čímž nesplnila svoji zákonnou povinnost prokázat svá tvrzení ve smyslu § 86 odst. 3 písm. c) a § 92 odst. 3 daňového řádu. Bez průkazně vedené daňové evidence, popřípadě bez důkazních prostředků neprůkaznou daňovou evidenci nahrazujících není správce daně schopen objektivně posoudit, zda veškeré příjmy a výdaje uvedené v daňovém tvrzení odpovídají skutečným příjmům a výdajům, tedy zda daň byla stanovena ve správné výši. Při absenci skladové evidence, tedy evidence toho, jak bylo žalobkyní nakupované zboží a suroviny průběžně spotřebováváno a za jakým účelem, nemohl správce daně zjistit daňový základ pro správné stanovení daně. Za takové situace nebylo možno stanovit daň dokazováním a zároveň dodržet § 1 odst. 2 daňového řádu a stanovit daň ve správné výši. 5. K podmínce dostatečně spolehlivého stanovení daně prostřednictvím pomůcek žalovaný uvedl, že správce daně ve zprávě o daňové kontrole jednoznačně vymezil, které pomůcky pro stanovení daně použil a vyložil svoje úvahy, kterými se při použití těchto pomůcek za účelem stanovení daně řídil. Výsledná daň byla dle názoru žalovaného stanovena dostatečně spolehlivě. 6. V rámci vypořádání odvolacích námitek žalovaný uvedl, že žalobkyně nepředložila evidenci o cenách, které je povinna vést podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, tudíž její konstatování o nižších cenách zůstalo pouze v rovině tvrzení. Správce daně při výpočtu daně podle pomůcek vzal do úvahy inflační nárůst cen a do svých výpočtů tuto skutečnost zakomponoval. Pokud žalobkyně dále namítala, že v následujících obdobích došlo k nárůstu cen a vyšší návštěvnosti, žalovaný poukázal na to, že v daňových přiznáních za roky 2013, 2014 a 2015 žalobkyně vykazovala nižší příjmy než v daňovém přiznání za rok 2012. K námitce, v níž se žalobkyně odvolávala na omezení prodeje alkoholu v roce 2012, žalovaný uvedl, že toto omezení trvalo pouze od 14. 9. 2012 do 24. 9. 2012, přičemž denně utržené částky uvedené v těchto týdnech byly vyšší než denní tržby v jiných měsících. Ohledně výpovědi svědka H. (dále jen „svědek H“) žalovaný zdůraznil, že tento svědek pouze zmínil, že ke zvýšení cen došlo přibližně v roce 2014 – 2015, ale nevěděl o kolik, přičemž uvedl, že to nebylo nic výrazného. Stran přiměřenosti žalovaný sdělil, že je nutno vycházet z premisy, že žalobkyně pochybila ve svých povinnostech, a musí tedy nést následky v podobě stanovení daně kvalifikovaným odhadem. Dostatečná spolehlivost stanovení daně prostřednictvím pomůcek se týká výhradně celkového výsledku stanovení daňové povinnosti, a tudíž žalobkyně může polemizovat pouze s tímto výsledným určením daňové povinnosti, tj. musí uvést, z jakých důvodů považuje stanovený základ daně a její výši za zcela nepřiměřené a svá tvrzení podložit odpovídajícími důkazy. Důkazní břemeno ohledně prokázání nedostatečné spolehlivosti proto tíží daňový subjekt, tj. žalobkyni, která svá tvrzení nemůže soustředit k prokázání špatného výběru pomůcek, nýbrž ke skutečnosti, že výsledná daňová povinnost je v hrubém nepoměru s tou, která jí měla být, byť odhadem, stanovena. 7. Žalovaný dále podotkl, že samotné předložení důkazních prostředků automaticky neznamená, že žalobkyně své důkazní břemeno unesla. Za nedůvodnou označil i námitku, že správně daně ve výzvě k prokázání dostatečně nespecifikoval, co požaduje od žalobkyně předložit, neboť z výzvy k prokazování jednoznačně vyplývá, co správce daně po žalobkyni požadoval. Správce daně žalobkyni vyzval k prokázání toho, že všechny příjmy byly zaevidovány, a to předložením podkladů k evidencím denních tržeb, dále ji vyzval k prokázání skutečně nakoupeného a spotřebovaného materiálu a zboží, a to zejména předložením evidence o stavu a pohybu zásob (skladová evidence) a zápisů o skutečném stavu zásob k 31. 12. 2011 a 2012. Souč