3 As 4/2010 — Nejvyšší správní soud

6 A 229/2017- 31 - text 10 6 A 229/2017 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Hany Kadaňové, Ph.D., a JUDr. Naděždy Treschlové ve věci žalobkyně: Yuliya Ladychuk, státní příslušnost Ukrajina bytem Nechvílova 1845/1, Praha 11 – Chodov proti žalovanému: Ministerstvo vnitra – Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 10. 2017, č. j. MV-109936-4/SO-2017 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění 1. Žalobkyně se žalobou podanou k Městskému soudu v Praze domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 10. 2017, č. j. MV-109936-4/SO-2017 (dále také jen „napadené rozhodnutí“) a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Shora označeným rozhodnutím žalovaného bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno usnesení Ministerstva vnitra (jako správního orgánu prvního stupně, dále také „správní orgán prvního stupně“) ze dne 22. 8. 2017, č. j. OAM-11375-8/PP-2017 (dále také jen „prvostupňové rozhodnutí“), kterým bylo podle ust. § 169 odst. 8 písm. f) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 14. 8. 2017 (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) zastaveno správní řízení ve věci žádosti žalobkyně o povolení k přechodnému pobytu podle ust. § 87b zákona o pobytu cizinců za účelem sloučení rodiny s občanem EU. 2. Žalobkyně v žalobě uvedla, že řízení o žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu bylo zastaveno dle ust. § 169 odst. 8 písm. f) zákona o pobytu cizinců, a to vzhledem k probíhajícímu řízení ve věci žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Žalobkyně dne 26. 7. 2017 podala Ministerstvu vnitra žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu na území ČR dle ust. § 87b odst. 1 zákona o pobytu cizinců. V průběhu řízení správní orgán prvního stupně zjistil, že žalobkyně podala dne 2. 6. 2014 na území žádost o udělení mezinárodní ochrany formou azylu podle zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Dne 7. 10. 2014 byla žalobkyni přiznána mezinárodní ochrana ve formě mezinárodní doplňkové ochrany, která jí dne 8. 2. 2017 nebyla prodloužena; žalobkyně proti uvedenému podala žalobní návrh s odkladným účinkem dne 10. 3. 2017, kdy soudní řízení o přezkumu správního rozhodnutí o neprodloužení doplňkové ochrany probíhá (pozn. soudu – žalobě proti rozhodnutí správního orgánu ze dne 8. 2. 2017, č. j. OAM-109/LE-BE02-K01-PD1-2014, vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 4 Az 17/2017, nebylo vyhověno a ke dni vydání rozhodnutí v nyní posuzované je věc již pravomocně skončena, jak bude blíže uvedeno níže). 3. Žalobkyně v žalobě namítala, že se žalovaný v napadeném rozhodnutí nevypořádal s odvolacím bodem, v němž žalobkyně odkazovala na rozpor prvostupňového rozhodnutí s judikaturou Soudního dvora EU – konkrétně usnesení Evropského soudního dvora ve věci Deniz Sahin proti Bundesminister für Inneres ze dne 19. 12. 2008, C-551/07; resp. dle žalobkyně žalovaný tuto námitku vypořádal věcně nesprávně. Dle žalobkyně je tak napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné a nezákonné. Dle žalobkyně správní orgán nedostatečně zjistil skutkový stav věci, když při rozhodování ve věci a při aplikaci právních předpisů nevzal v potaz judikaturu Evropského soudního dvora. Žalobkyně v žalobě shrnula skutkové okolnosti ve věci Deniz Sahin proti Bundesminister für Inneres. Sedmý senát Evropského soudního dvora v uvedené věci Deniz Sahin proti Bundesminister für Inneres ze dne 19. 12. 2008, C-551/07, judikoval, že je třeba čl. 9 odst. 1 a čl. 10 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES, o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států (dále také „směrnice 2004/38/ES“) vykládat v tom smyslu, že probíhající řízení o mezinárodní ochraně, či udělená mezinárodní ochrana nemají bránit získání pobytové karty pro rodinného příslušníka občana EU. Evropský soudní dvůr ve věci Deniz Sahin proti Bundesminister für Inneres ze dne 19. 12. 2008, C-551/07, konkrétně uvedl, že „[čl. 3 odst. 1, čl. 6 odst. 2 a čl. 7 odst. ] 1 písm. d) a odst. 2 směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že se vztahují i na ty rodinné příslušníky, kteří do hostitelského členského státu vstoupili nezávisle na občanu Unie a až tam získali postavení rodinného příslušníka nebo s tímto občanem Unie založili rodinný život. V tomto ohledu nemá dopad skutečnost, že rodinný příslušník v době získání postavení rodinného příslušníka nebo založení rodinného života dočasně pobývá v hostitelském členském státě na základě právních předpisů tohoto členského státu upravujících právo azylu“. K tomu žalobkyně upozornila na zásadu aplikační přednosti unijního práva (rozsudek Soudního dvora EU v právní věci Costa proti ENEL) s tím, že z této zásady vyplývá nemožnost aplikace vnitrostátního předpisu, který je v rozporu s unijním právem, a to i v případě je-li národní právní předpis přijat později než unijní předpis. 4. Žalobkyně k otázce vztahu vnitrostátního a unijního práva odkázala na nález Ústavního soudu, publikovaný pod č. 446/2008 Sb., který se také zabýval otázkou bezprostřední použitelnosti ve vnitrostátním právu a přednostní aplikací nařízení. Žalobkyně dále uvedla, že Soudní dvůr Evropské unie v některých případech přiznává směrnicím přímý účinek s cílem chránit práva jednotlivců, k čemuž odkázala na rozhodnutí ve věci Van Duyn a Ratti. 5. Žalobkyně dovozovala, že v nyní posuzované věci je obsažen tzv. unijní prvek, a to s odkazem na ust. § 15a odst. 3 zákona o pobytu cizinců, podle kterého se ustanovení tohoto zákona týkající se rodinného příslušníka občana EU se použijí i na cizince, který je rodinným příslušníkem státního občana ČR. Žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu, č. j. 3 As 4/2010-171, ze kterého dovozovala, že vnitrostátní norma může aktivovat unijní právo, jež by se jinak v dané věci nepoužilo, jestliže by daná situace sama o sobě neobsahovala žádný z faktorů podmiňující jeho použití. Žalobkyně k tomu také odkázala na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, č. j. 78 Ad 25/2011-99, a rozsudek Nejvyššího správního soudu, č. j. 4 Ads 40/2008-73, které se zabývaly výkladem zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, a zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, a otázkou diskriminace českých občanů oproti ostatním občanům EU. 6. Žalovaný s podanou žalobou nesouhlasil a navrhoval její zamítnutí. K námitkám žalobkyně uvedl, že je považuje za nedůvodné. Žalovaný odkázal na obsah správního spisu, zejména na napadené rozhodnutí a prvostupňové rozhodnutí. 7. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení před správním orgánem z hlediska žalobních námitek, uplatněných v podané žalobě, podle skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí (ust. § 75 zákona č. 150/2000 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „s. ř. s.“); rozhodoval přitom ve věci bez nařízení jednání podle ust. § 51 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobkyně ani žalovaný k výzvě soudu ve stanovené lhůtě nevyjádřili svůj nesouhlas s takovým projednáním věci a ve smyslu ust. § 51 odst. 1 věty druhé s. ř. s. se tak má za to, že oba účastníci řízení k rozhodnutí bez nařízení jednání udělili souhlas. Městský soud shledal, že žaloba není důvodná. 8. Z obsahu spisového materiálu předloženého žalovaným správním orgánem vyplynuly následující, pro rozhodnutí ve věci samé, podstatné skutečnosti. 9. Žalobkyně požádala dne 2. 6. 2014 o udělení mezinárodní ochrany formou azylu podle zákona o azylu; žádost žalobkyně byla dne 7. 10. 2014 zamítnuta. Žalobkyni byla dne 7. 10. 2014 rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 7. 10. 2014, č. j. OAM-109/LE-BE02-K01-2014, udělena doplňková ochrana na dobu 24 měsíců. V řízení o prodloužení doplňkové mezinárodní ochrany Ministerstvo vnitra žalobkyni nevyhovělo a rozhodnutím ze dne 8. 2. 2017, č. j.: OAM-109/LE-BE02-K01-PD1-2014, žalobkyni doplňkovou ochranu neprodloužilo. Žalobkyně proti tomuto rozhodnutí podala dne 10. 3. 2017 ke správnímu soudu žalobu. 10. Žalobkyně dne 26. 7. 2017 požádala o vydání povolení k přechodnému pobytu podle ust. § 87b zákona o pobytu cizinců, neboť se považuje za rodinného příslušníka občana EU ve smyslu ust. § 15a odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců. 11. Dne 22. 8. 2017 vydalo Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, prvostupňové rozhodnutí, č. j. OAM-11375-8/PP-2017, kterým bylo podle správní řízení o žádosti žalobkyně o povolení k přechodnému pobytu podle ust. § 87b zákona o pobytu cizinců za účelem sloučení rodiny s občanem EU zastaveno dle ust. § 169 odst. 8 písm. f) zákona o pobytu cizinců. 12. K odvolání žalobkyně vydal žalovaný