2 Afs 169/2015 — Nejvyšší správní soud

6 Af 15/2017- 51 - text 11 6 Af 15/2017 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Hany Kadaňové ve věci žalobce: Data Trade s.r.o., se sídlem Na Poříčí 1047/26, Praha 1, IČ: 262 09 314, zastoupen JUDr. Mgr. Petrou Novákovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem Chodská 1366/9, Praha 2, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 12. 2016, č. j. 56829/16/5200-11434-707700, takto: I. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 21. 12. 2016, č. j. 56829/16/5200-11434-707700, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 15 342 Kč ve lhůtě do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobce JUDr. Mgr. Petry Novákové, Ph.D., advokátky. Odůvodnění: [1] Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 12. 2016, č. j. 56829/16/5200-11434-707700 (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým byl k odvolání žalobce změněn dodatečný platební výměr, vydaný dne 9. 5. 2013 Finančním úřadem pro hlavní město Prahu, Územním pracovištěm pro Prahu 10 (dále jen „dodatečný platební výměr“), jímž tento správce daně žalobci dodatečně vyměřil daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2009 ve výši 6 990 600 Kč a dodatečně zrušil daňovou ztrátu z příjmů právnických osob ve výši 1 618 Kč, současně přitom daňovému subjektu stanovil penále v souhrnné výši 1 400 000 Kč. Napadeným rozhodnutím byl dodatečný platební výměr změněn tak, že penále ve výši 5% z částky dodatečně zrušené daňové ztráty, tj. z částky ve výši 80 Kč, snížil na 1% z částky dodatečně zrušené daňové ztráty, tj. na částku 16 Kč; souhrnné penále se tak snížilo z částky 1 400 000 Kč na částku 1 399 936 Kč, v ostatním zůstal dodatečný platební výměr beze změny. [2] Žalobce v podané žalobě namítal nezákonnost napadeného rozhodnutí, neboť byla zkrácena jeho práva, a to z důvodu nesprávné aplikace ustanovení § 102 odst. 2, 3 a 4 a § 116 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), a ustanovení § 18 odst. 1 a § 23 odst. 3 písm. a) bod 1 zákona č. 589/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o daních z příjmů“). [3] Žalobce zdůraznil, že žalovaný správní orgán v dané věci rozhodoval poté, co jeho předchozí rozhodnutí ze dne 26. 3. 2014, č. j. 8164/14/5000-14202-702271, bylo k žalobě a následné kasační stížnosti žalobce zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2015, č. j. 2 Afs 169/2015-56, společně s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2015, č. j. 11Af 23/2014-40, a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení. [4] Žalobce namítal, že se žalovaný v napadeném rozhodnutí neřídil závazným právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve výše uvedeném rozsudku, když sice doplnil odvolací řízení o některé listiny, k jejich obsahu však nepřihlédl, ani je nehodnotil v souvislosti s listinami ostatními či tvrzeními žalobce, nezasadil je do kontextu dané věci. Uvedl, že žalovaný své rozhodnutí staví na prostém textu Dohody o narovnání ze dne 6. 12. 2010 (dále jen „Dohoda o narovnání“), přičemž neprovedl žádné zhodnocení, zda se nejednalo o další udržování simulovaného formálně právního stavu a nezjišťoval skutečnou vůli stran. [5] Žalovaný dle žalobce neprovedl žádnou správní úvahu, ze které by bylo zřejmé, že při posuzování smlouvy o dílo ze dne 28. 8. 2016 (dále jen „smlouva o dílo“) či dohody o narovnání vycházel ze skutečného obsahu právního jednání, zkoumal skutečné pohnutky smluvních stran vedoucí k uzavření smlouvy o dílo, či to, zda bylo skutečně poskytnuto. Žalovaný dle žalobce nereflektoval žádné z pro věc podstatných skutkových okolností doložených důkazními prostředky, které žalobce shrnul na str. 5 a 6 žaloby, ačkoliv byl povinen zkoumat, zda k poskytnutí díla skutečně došlo. Dále namítal, že jestliže byl žalovaný na rozdíl od žalobce a společnosti Bubny Development, se sídlem Vladislavova 1390/17, Praha 1, IČ: 274 47 031 (dříve ORCO OMIKRON, s.r.o., člen holdingu ORCO PROPERTY GROUP SA), toho názoru, že dílo bylo poskytnuto, resp. že žalobce měl povinnost výnos zdanit, pak měl tuto skutečnost doložit, což však neučinil. Uvedl, že žalovaný nezkoumal reálné ekonomické souvislosti uzavření smlouvy o dílo, skutečnou vůli smluvních stran, ekonomickou reálnost předmětu smlouvy, skutečnost, že žalobce nebyl schopen smluvní plnění dodat, a nezkoumal ani nekonzistentnost tvrzení žalobce, ani žádné z dalších skutečností uvedených v bodu 30 uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu. [6] Zároveň pak žalobce uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že žádné dílo žalobcem provedeno nebylo. Naopak je mu známo, že společnost ORCO o své povinnosti k úhradě ceny za dílo neúčtovala a ani si o ni nesnížila základ daně z příjmů. Z uvedených důvodů tak žalobce navrhoval, aby soud zrušil žalobou napadené rozhodnutí. [7] Žalovaný v písemném vyjádření k podané žalobě navrhoval její zamítnutí. Uvedl, trvá na tom, že správce daně postupoval správně, když zvýšil základ daně dle ustanovení § 23 odst. 3 písm. a) bod 1 zákona o daních z příjmů, neboť nezaúčtováním výnosů ve výši 35 000 000 Kč žalobce porušil ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o účetnictví“), a ustanovení § 23 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Uvedl, že i po doplnění odvolacího řízení tak, aby bylo možné posoudit platnost smlouvy o dílo pro daňové účely, dospěl k závěru, že výnos vyplývající ze smlouvy o dílo měl být předmětem daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období 2009. Uvedl, že výnosy ze sporných pohledávek nejsou následnou dohodou o narovnání nijak dotčeny, neboť ta věcně a časově souvisí se zdaňovacím obdobím roku 2010. Pokud se výše původní sporné pohledávky a výše pohledávky nově vyplývající z dohody o narovnání liší, pak je tento rozdíl účetním a daňovým případem ve zdaňovacím období, kdy nabyla účinnosti dohoda o narovnání. [8] Dále uvedl, že v napadeném rozhodnutí v souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu uvedl do souvislosti se skutečnostmi zjištěnými v daňovém řízení také okolnosti zjištěné v řízení civilním a trestním. Z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2014, č. j. Cm 65/2010-630, vyplynulo, že soud sice dospěl k závěru, že žalobce neunesl důkazní břemeno a neprokázal, že by společnost Bubny Development přijala plnění, přičemž se z tohoto důvodu pro nadbytečnost nezabýval právním hodnocením smlouvy o dílo, ani dohody o narovnání, neboť nebylo prokázáno, že k plnění došlo. V řízení ve věci určení neplatnosti smlouvy o dílo, kterého se domáhala společnost Bubny Development, Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 3. 2016, sp. zn. 23 Cdo 836/2012, dovolání odmítl z důvodu nedostatečného právního zájmu, čímž potvrdil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 12. 2011, č. j. Cmo 299/2011-140, ze kterého vyplývá závěr, že samotní účastníci obchodního vztahu založeného smlouvou o dílo nejistotu v právních vztazích odstranili, a to uzavřením dohody o narovnání. [9] Závěrem pak žalovaný uvedl, že sám žalobce svým chováním deklaroval faktické provedení díla dle smlouvy o dílo, v průběhu daňového řízení předkládal důkazní prostředky svědčící o provedení díla a jeho předání obchodní společnosti Bubny Development, tedy i o vzniku nároku na zaplacení ceny díla v částce 35 000 000 Kč. Uvedl, že ani ze znění dohody o narovnání nevyplývá, že k plnění dle smlouvy o dílo nedošlo. [10] Při ústním jednání konaném před soudem dne 4. 6. 2020 zástupkyně žalobce odkázala na podanou žalobu. [11] Žalovaný se z ústního jednání předem omluvil a zároveň souhlasil s projednáním věci bez jeho přítomnosti. [12] Z obsahu spisového materiálu předloženého žalovaným správním orgánem vyplynuly následující, pro rozhodnutí ve věci samé, podstatné skutečnosti: [13] Dne 6. 11. 2012 zahájil správce daně u žalobce daňovou kontrolu daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období ode dne 1. 1. 2009 do dne 31. 12. 2009, a téhož dne vydal výzvu k předložení dokladů a účetních písemností, které daňový subjekt předložil na místním šetření dne 26. 11. 2012. Mezi jinými doklady žalobce předložil i smlouvu o dílo, uzavřenou dne 28. 8. 2006 mezi ním jako zhotovitelem a společností ORCO OMICRON s.r.o., člen holdingu ORCO PROPERTY GROUP S. A. [14] Výzvou k prokázání skutečností ze dne 3. 12. 2012 správce daně vyzval žalobce k doložení toho, že nezaúčtování plnění ze smlouvy o dílo ve výši 35 000 000 Kč do daňových výnosů a nezahrnutí této částky do hospodářského výsledku roku 2009 bylo oprávněné. [15] Žalobce dne 13. 12. 2012 zaslal správci daně podání, ve kterém uvedl, že společnost ORCO OMICRON s.r.o., nevyzvala daňový subjekt k vystavení faktury a že v rámci civiln