2 Afs 94/2004 — Nejvyšší správní soud

6 Af 55/2017- 141 - text 14 6 Af 55/2017 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Hany Kadaňové ve věci žalobce: GOODMAN Group s.r.o., se sídlem Pod Krejcárkem 975/2, Praha 3, IČ: 247 49 362, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 8. 2017, č.j. 35244/17/5100-41456-712211, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: [1] Žalobce se žalobou podanou u Krajského soudu v Brně, následně postoupenou Městskému soudu v Praze, domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 8. 2017, č.j. 35244/17/5100-41456-712211 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo změněno odvoláním žalobce napadené rozhodnutí Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, Územního pracoviště pro Prahu 9 ze dne 20. 12. 2016, č.j. 8562318/16/2009-70461-108466 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), tak, že řízení o žádosti žalobce o navrácení lhůty v předešlý stav pro podání žádosti o prominutí daně podle ustanovení § 25 odst. 3 zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 357/1992 Sb.“), zastavil. Prvostupňovým rozhodnutím byla žádost žalobce o navrácení lhůty v předešlý stav zamítnuta. [2] Žalobce předně namítal, že žádost o navrácení lhůty v předešlý stav podal včas, neboť od posledního dne zmeškané lhůty neuplynul více než 1 rok. Dle žalobce se počátek běhu lhůty odvíjí od právní moci rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 25. 9. 2014, sp.zn. 98 C 16/2013-51 a Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2015, sp.zn. 53 Co 41/2015-96, které potvrdily platnost odstoupení žalobce od kupní smlouvy. Tyto rozsudky nabyly právní moci dne 23. 2. 2016 a určily počátek běhu lhůty na den 24. 2. 2016. Dále žalobce uvedl, že důvod zmeškání lhůty pominul až dne 1. 11. 2016, kdy se s jistotou dozvěděl, že žalovaná v uvedených civilních věcech nepodala dovolání. Dne 2. 11. 2016 pak proto podal žádost o navrácení lhůty v předešlý stav a zároveň podal žádost o výmaz poznámky spornosti z katastru nemovitostí, které bylo v listopadu 2016 vyhověno. Konstatoval, že subjektivní lhůta dle ustanovení § 37 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), uplynula dne 16. 11. 2016, a objektivní jednoroční lhůta dle odst. 4 téhož ustanovení skončila dne 23. 2. 2017. [3] Žalobce dále namítal, že žalovaný ve svém rozhodnutí zcela pominul podání označené jako „Doplnění“, které mu bylo doručeno dne 12. 8. 2017, tedy ještě před vydáním napadeného rozhodnutí. Dle žalobce pak žalovaný nezohlednil ani jeho podání ze dne 2. 8. 2017 („Vyjádření daňového subjektu k právnímu názoru odvolacího orgánu – nesouhlas“), které nadto nebylo posouzeno ani dle jeho skutečného obsahu, neboť se jedná nejen o doplnění odvolání, ale rovněž o stížnost dle ustanovení § 261 daňového řádu. Žalovaný tak dle žalobce postupoval v rozporu s ustanovením § 111 odst. 2 daňového řádu a s ustanovením § 70 odst. 2 téhož zákona. [4] Žalobce dále vytýkal napadenému rozhodnutí obecnost a bezpředmětnost. Dle žalobce žalovaný dostatečně neodůvodnil, proč čekání na právní moc uvedených rozsudků nepovažuje za závažný důvod. Rovněž se pak žalovaný nevypořádal se všemi navrženými důkazy, neumožnil mu je navrhnout ani doplnit. Dle žalobce dále žalovaný porušil základní zásady správy daní a nerespektoval na daný případ přiléhající judikáty. [5] Žalobce dále namítal, že v jeho případě vyměřená daň ve výši 111.885 Kč, která je v dispozici správce daně, je nejpozději ode dne 2. 11. 2016 přeplatkem na dani, popř. bezdůvodným obohacením ve smyslu ustanovení § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), jelikož plnění proběhlo k právnímu důvodu, který odpadl. [6] Žalobce s odkazem na ustanovení § 177 daňového řádu dále namítal, že je povinností žalovaného aplikovat zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), který stejně jako občanský zákoník označil za právní předpis vyšší právní síly, než je daňový řád. Žalovaný tak dle žalobce jednal v rozporu s ustanovením § 6 občanského zákoníku. [7] Žalobce dále namítal, že nebyl žalovaným poučen ohledně dispoziční zásady ve věci žádosti o navrácení lhůty v předešlý stav. [8] Dále pak namítal, že vzhledem k tomu, že nebyl správcem daně vyzván k zaplacení správního poplatku, tak nemohlo být řízení zahájeno, natož pak zastaveno. Toto pochybení jde k tíži správci daně. [9] V dalším žalobním bodu uvedl, že v katastru nemovitostí byla zapsána poznámka spornosti, přičemž upozornil na to, že nikdy neuváděl, že by poznámka spornosti měla být žádostí o navrácení lhůty v předešlý stav. Poznámka spornosti byla v katastru nemovitostí zapsána od 30. 1. 2013 do 30. 11. 2016. Žalobce dále namítal, že postoupení odvolání odvolacímu orgánu ve lhůtě 3 měsíců není přiměřené. [10] Žalovaný v písemném vyjádření k podané žalobě navrhoval její zamítnutí. K námitkám týkajícím se uplynutí lhůty uvedl k objektivní lhůtě, že daň z převodu nemovitostí je, resp. bylo možné v souladu s ustanovením § 259 odst. 1 daňového řádu prominout zcela nebo částečně pouze za předpokladu, že zákon k tomu stanoví orgánu veřejné moci pravomoc. Zmocnění k prominutí daně z převodu nemovitostí do 31. 12. 2013 upravovalo ustanovení § 25 odst. 3 zákona č. 357/1992 Sb. Uvedl, že v případě žalobce došlo ke vzniku právních účinků vkladu do katastru nemovitostí dne 2. 8. 2011, tříletá lhůta pro odstoupení od smlouvy a pro podání žádosti o prominutí daně tak uplynula dne 3. 8. 2014. Žalobce dne 1. 8. 2011 uzavřel s paní I. P. smlouvu o převodu vlastnictví bytové jednotky a podílu na nebytové jednotce a o převodu spoluvlastnického podílu na pozemku a budově, od které dne 20. 1. 2013 odstoupil, s čímž paní P. vyjádřila dne 25. 1. 2013 nesouhlas. Žalovaný uvedl, že odstoupení od smlouvy tak bylo učiněno ve vymezené tříleté lhůtě, žalobce však nepodal ve lhůtě žádost o prominutí daně. Běh objektivní lhůty dle žalovaného začal dne 4. 8. 2014 a skončil dne 4. 8. 2015, po tomto datu tak již nelze navrácení lhůty v předešlý stav povolit. Žádost žalobce tak byla podána pozdě, a bylo tak nutné dle ustanovení § 106 odst. 1 písm. b) daňového řádu řízení o žádosti zastavit. Dále dodal, že na odstoupení od smlouvy a na podání žádosti o prominutí daně, neměla vliv právní moc uvedených civilních rozsudků, neboť tyto mají povahu deklaratorního rozhodnutí a neměly žádný vliv na účinnost odstoupení od smlouvy a na existenci vlastnického práva žalobce. [11] K subjektivní lhůtě žalovaný uvedl, že z podání žalobce je patrné, že důvod zmeškání spatřuje v čekání na právní moc uvedených rozsudků. Tato nastala dne 23. 2. 2016, subjektivní lhůta by tedy uplynula dne 9. 3. 2016. Podání žalobce posouzené jako žádost o navrácení lhůty v předešlý stav však bylo učiněno dne 2. 11. 2016. Skutečnost, že žalobce v průběhu řízení uvedl, že důvodem pro zmeškání bylo čekání na zjištění, že nebylo podáno dovolání, hodnotil žalovaný jako účelovou. Žalovaný tak shrnul, že žalobce podal svou žádost po uplynutí subjektivní i objektivní lhůty stanovené daňovým řádem. [12] K žalobní námitce týkající se nezohlednění podání žalobce žalovaný uvedl, že vzhledem k tomu, že dospěl k odlišnému právnímu názoru než správce daně, tak s ním žalobce seznámil a vyzval jej k uplatnění práva vyjádřit se k tomuto právnímu názoru. Žalovaný uznal, že v napadeném rozhodnutí nebylo podání žalobce ze dne 12. 8. 2017 zohledněno, avšak žalobce v něm neformuloval žádné nové relevantní námitky nad rámec těch, které uplatnil již v odvolání, nebo ve vyjádření ze dne 17. 7. 2017. Práva žalobce nemohla být dle žalovaného nijak zkrácena, neboť byly řádně vypořádány všechny jeho námitky. Dále upozornil na to, že podání žalobce ze dne 12. 8. 2017 nebylo koncipováno jako doplnění odvolání, ale jako doplnění vyjádření k seznámení s odlišným právním názorem odvolacího orgánu. Na toto vyjádření však byla žalobci poskytnuta lhůta 15 dnů, ve které však toto doplnění nebylo učiněno. Žalovaný dále uvedl, že ve svém rozhodnutí zohlednil podání žalobce ze dne 2. 8. 2017, přičemž zpochybnil, že by toto mělo být zároveň posouzeno jako stížnost, neboť to neodpovídá obsahu podání. Závěrem pak uvedl, že nebylo jeho povinností reagovat na každou jednotlivou větu, kterou žalobce uvedl ve svém odvolání. [13] K námitce týkající se neposuzování závažného důvodu žalovaný uvedl, že za situace, kdy byla žádost o navrácení lhůty v předešlý stav učiněna po zákonem stanovené lhůtě, nebylo důvodné v žalobou napadeném rozhodnutí posuzovat, zda čekání na právní moc rozsudků představuje závažný důvod či nikoliv. [14] K námitce ohledně přeplatku na dani, příp. bezdůvodného obohacení, žalovaný zdůraznil, že posouzení