3 As 182/2014 — Nejvyšší správní soud

8 A 47/2017- 66 - text 20 8 A 47/2017 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže, soudkyně Mgr. et Mgr. Lenky Bahýľové, Ph.D., a soudkyně Mgr. Věry Jachurové v právní věci žalobkyně: Tesco Stores ČR a.s., IČO: 45308314 sídlem Vršovická 1527/68b, 100 00 Praha 10 proti žalované: Státní zemědělská a potravinářská inspekce sídlem Květná 15, 603 00 Brno 3 o žalobě proti rozhodnutí Ústředního inspektorátu Státní zemědělské a potravinářské inspekce ze dne 20.12.2016, č.j. SZPI/AB127-21/2016, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení, jeho předcházející průběh a obsah žaloby 1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí Ústředního inspektorátu Státní zemědělské a potravinářské inspekce ze dne 20.12.2016 č.j. SZPI/AB127-21/2016 (dále též jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Státní zemědělské a potravinářské inspekce, inspektorátu v Praze ze dne 24.8.2016, č.j. SZPI/AD12718/2016 (dále též jen „rozhodnutí SZPI“). Rozhodnutím SZPI byla žalobkyni uložena úhrnná pokuta ve výši 1 000 000 Kč a dále povinnost k úhradě nákladů dodatečné kontroly ve výši 500 Kč a nákladů řízení ve výši 1 000 Kč. Napadené rozhodnutí bylo vydáno poté, co žalovaná rozhodnutím ze dne 13.6.2016, č.j. SZPI/AB12717/2016 zrušila předcházející (první) rozhodnutí SZPI ve věci ze dne 22.2.2016, č.j. SZPI/AB127-13/2016, a to z důvodu některých nepřesností při právní kvalifikaci. 2. Žalobkyně podle rozhodnutí SZPI porušila povinnosti stanovené v § 10 odst. 1 písm. b) zákona č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o potravinách“), v článku 4 odst. 2 kapitoly II nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 852/2004, o hygieně potravin, v platném znění (dále též jen „nařízení č. 852/2004“), v Opatření č. P052-10148/15/D01 a v Opatření č. P052-10148/15/D03, a to jednak tím, že uváděla na trh potraviny s prošlým datem použitelnosti, čímž spáchala delikt podle § 17 odst. 2 písm. d) zákona o potravinách, jednak tím, že nedodržela blíže specifikované hygienické požadavky, čímž spáchala delikt podle § 17 odst. 1 písm. r) zákona o potravinách, a dále porušením uvedených Opatření, jimiž jí byly uloženy blíže specifikované povinnosti, čímž spáchala delikt podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 146/2002 Sb., o Státní zemědělské a potravinářské inspekci a o změně některých souvisejících zákonů (dále též jen „zákon č. 146/2002 Sb.“). 3. Žalobkyně v prvním žalobním bodě namítla, že správní orgán I. stupně provedl nesprávné doručování protokolů o uskutečněných kontrolách v provozovnách žalobkyně, a to jak co do způsobu, tak co do provedení. Bylo doručováno osobám, které nebyly k přebírání pověřeny, a nebylo doručováno prostřednictvím datové schránky žalobkyně, jak vyžadují právní předpisy. Pokud žalovaný takové doručování posoudil jako právně nezávadné, jedná se o vadu napadeného rozhodnutí. 4. Žalobkyně je toho názoru, že každý kontrolní protokol musí být správně zaslán prostřednictvím datové sítě do datové schránky kontrolované osoby, ne pouze zanechán na kontrolované provozovně – toto nemůže být považováno za naplnění povinnosti vyhotovit protokol o kontrole a doručit jeho stejnopis kontrolované osobě. Doručování protokolů o kontrole upravuje zákon č. 255/2012 Sb., o kontrole (dále jen „kontrolní řád“) v ust. § 9 písm. f) a § 12 odst. 3 jako povinnost kontrolního orgánu doručit stejnopis protokolu kontrolované osobě. Ustanovení § 28 kontrolního řádu odkazuje na správní řád, jehož úpravou se tedy postup při doručování protokolu o kontrole řídí. Správní řád v ust. § 19 jednoznačně stanoví, že „Písemnost doručuje správní orgán, který ji vyhotovil. Správní orgán doručí písemnost prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky“. Nejedná se přitom o možnost, ale jednoznačně o povinnost správního orgánu. Další způsoby doručování se použijí až tehdy, není-li možné písemnost do datové schránky doručit. K posílení své argumentace žalobkyně za použití analogie poukázala na závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu dne 6. 11. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3489/2012. 5. Z napadeného rozhodnutí ani z žádného jiného úkonu či jednání orgánu I. stupně není zřejmé, že by protokoly o kontrole nebylo možné žalobkyni doručit postupem dle ust. § 19 odst. 1 správního řádu. Žalobkyně se proto domáhala vynětí všech bodů ze správního řízení, které byly do správního řízení zařazeny na základě řádně nedoručených protokolů a dokumentů, a byly vyhotoveny během kontrol, o kterých nebyla žalobkyně dodatečně informována. Žalobkyně považuje předmětné protokoly po právní stránce za zcela nerelevantní, nemající povahu řádného a použitelného důkazu pro sankční správní řízení, neboť v rozporu s ust. § 4 odst. 4 právního řádu nebylo žalobkyni umožněno uplatnit svá práva a oprávněné zájmy. 6. Pokud by snad správní soud výše uvedeným tvrzením nepřisvědčil, pak má žalobkyně za to, že doručení protokolů neproběhlo řádně ani pokud by se aplikovala argumentace žalovaného, že s odkazem na ust. § 430 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „OZ“), proběhlo řádné doručení protokolů na místě jejich převzetím zaměstnanci žalobkyně. Především ve vztahu k převzetí protokolů o kontrolách provedených na provozovně žalobkyně na adrese U Slavie 1527/68, Praha 10 tyto protokoly převzali buď vedoucí dne, popř. dokonce pouze vedoucí úseku čerstvých potravin. Žalovaný vůbec neuvedl, na základě čeho pojal přesvědčení o tom, že by právě tito zaměstnanci měli být pověřeni k zastupování žalobkyně při kontrole, kterou navíc žalovaný považuje za běžnou. Dotčené zaměstnance žalobkyně nebylo možné považovat za pověřené k příslušnému právnímu jednání. Žalobkyně je toho názoru, že účast při kontrolách ze strany orgánu prvního stupně není pro dotčené zaměstnance obvyklou činností. To vyplývá již z povahy kontrol, které jsou namátkové, nejsou časté, a tudíž je nelze s úspěchem považovat za běžné, jak uvádí žalovaný. Pro vedoucího dne (tedy nikoli pro stálého vedoucího provozovny) či pro vedoucí jediného úseku znamenají v prostředí žalobkyně kontroly skutečně neobvyklý a prakticky neočekávaný stav. Inkriminovaní zaměstnanci konají pro žalobkyni přidělenou práci tak, aby byl zajištěn provoz na jim svěřeném úseku provozovny, participace při úkonech správních orgánů však do jejich kompetencí nespadá, není pro ně obvyklá. Podle názoru žalobkyně mělo ze strany orgánu prvního stupně dojít jednak k ověření zástupčího oprávnění inkriminovaných zaměstnanců a rovněž k zajištění převzetí protokolů o kontrole takovou osobou (takovými osobami), jejíž (jejichž) zástupčí oprávnění by nebylo možné zpochybňovat. Takovou osobou by pak mohl být (v ideálním případě) statutární zástupce žalobkyně, popř. stálý vedoucí příslušné provozovny, resp. její ředitel. Obdobná pochybení pak žalobkyně shledává též v otázce doručování opatření vydaných po provedených kontrolách. V této souvislosti dále žalobkyně poukázala na odlišnost pojmů povinná a kontrolovaná osoba a na svoji odvolací argumentaci. Žalobkyně má za to, že v důsledku shora uvedených vad při doručování jí byla odňata možnost nejen se řádně a včas seznámit s výsledky provedených kontrol, ale zejména jí byla odňata možnost k podání opravných prostředků, jejichž podání je podle právních předpisů umožněno ve velmi krátkých lhůtách. Namítla též, že správní orgány nedostály své poučovací povinnosti. Žalobkyně nebyla dostatečně poučována o následcích úkonů správních orgánů, jakož i o opravných prostředcích v průběhu kontrol prováděných v provozovnách žalobkyně. Tuto námitku dále rozvedla tak, že její zaměstnanci nebyli v průběhu provedených kontrol dostatečným způsobem poučováni o právech, povinnostech a případných opravných prostředcích proti jednotlivým úkonům kontrolorů. Došlo tak k porušení ust. § 4 odst. 2 správního řádu. Nezbytnost takového poučení je dána všude tam, kde správní orgán činí vůči kontrolované osobě úkony procesního charakteru. Z důvodu zachování principu rovnosti vyplývajícího i z ust. čl. 3 Listiny základních práv a svobody, jakož i principu legality podle čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR by poučovací činnost správního orgánu měla být uskutečňována v rozsahu, o němž nebudou moci být posléze žádné pochybnosti, což podle žalobkyně nebylo v průběhu provádění kontrol, jakož i v průběhu předchozího správního řízení dostatečně splněno. 7. Žalobkyně ve druhém žalobním bodě namítla, že napadené rozhodnutí a jemu předcházející rozhodnutí SZPI nejsou řádně odůvodněna. Dílčí argumentace správních orgánů nebyla podložena o spisový materiál, právní předpisy ani žádné důkazy. Má rovněž za to, že tato rozhodnutí jsou založena na nevyjasněných pojmech. Správní orgány doposud nespecifikovaly některé podstatné znaky údajného protiprávního jedn