8 Afs 66/2008 — Nejvyšší správní soud

8 A 83/2017- 60 - text 18 8 A 83/2017 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže a soudkyň Mgr. et Mgr. Lenky Bahýľové, Ph.D., a Mgr. Věry Jachurové v právní věci žalobkyně: TOMA, a.s., IČO: 181 52 813 sídlem tř. Tomáše Bati 1566, 765 02 Otrokovice proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí sídlem Vršovická 1442/65, 100 10 Praha 10 – Vršovice o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 12. 2016, č. j. 477/570/16, 45725/ENV/16 takto: I. Rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 21. 12. 2016, č. j. 477/570/16, 45725/ENV/16 a rozhodnutí České inspekce životního prostředí, oblastního inspektorátu Brno ze dne 13. 1. 2016, č. j. ČIŽP/47/OOO/SR01/ 1511884.005/16/BLX se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 3 000 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zrušení rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 21.12.2016, č.j. 477/570/16, 45725/ENV/16 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí České inspekce životního prostředí, oblastního inspektorátu Brno (dále též jen „ČIŽP“) ze dne 13.1.2016, č. j. ČIŽP/47/OOO/SR01/ 1511884.005/16/BLX (dále též jen „rozhodnutí ČIŽP“). Rozhodnutím ČIŽP byla žalobkyni uložena pokuta podle § 37 odst. 6 písm. b) zákona č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci a omezování znečištění, o integrovaném registru znečišťování a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o integrované prevenci“) za správní delikt podle ust. § 37 odst. 4 zákona o integrované prevenci, a to ve výši 70 000 Kč. Tohoto deliktu se měla žalobkyně dopustit tím, že provozovala zařízení čistírny odpadních vod v Otrokovicích (dále také jen „ČOV“) v rozporu se závaznými podmínkami integrovaného povolení, které vydal Krajský úřad Zlínského kraje, odbor životního prostředí a zemědělství dne 16. 4. 2007 pod č. j. KUZL 48400/2006 ve znění změn ze dne 4. 3. 2008, č. j. KUZL 69303/2007 (dále jen „Změna IP č. 1“), ze dne 11. 11. 2008, č.j. KUZL 6621/2008 (dále jen „Změna IP č. 2“), ze dne 27. 2. 2009, č. j. KUZL 9388/2009 (dále jen „Změna IP č. 3“), ze dne 16. 11. 2010, č. j. KUZL 62555/2010 (dále jen „Změna IP č. 4“), ze dne 20. 9. 2011, č. j. KUZL 1808/2011 (dále jen „Změna IP č. 5“), ze dne 23. 12. 2011, č.j. KUZL92204/2011 (dále jen „Změna IP č. 6“), ze dne 18. 2. 2013, č. j. KUZL 76072/2012 (dále jen „Změna IP č. 7“), ze dne 11. 9. 2013, č. j. KUZL 40661/2013 (dále jen „Změna IP č. 8“) a změny ze dne 6. 10. 2014, č. j. KUZL 4956/2014 (dále jen „Změna IP č. 9“), která nabyla právní moci dne 3. 1. 2015 (dále společně jen „Integrované povolení“ nebo „IP“). Konkrétně měla žalobkyně porušit: a) podmínky uvedené ve Změně IP č. 9, ve kterém je ve výrokové části uvedeno (citace): „V části IV. integrovaného povolení se mění písm. c) takto: c) V souladu s ustanovením §11 odst. 2 písm. d) zákona o ochraně ovzduší se ukládá provozovat zařízení dle provozního řádu Provozní řád „ČOV OTROKOVICE“, březen 2014. Tento provozní řád nahradil Provozní řád „ČOV OTROKOVICE“, prosinec 2012 (provozovat zařízení podle tohoto provozního řádu bylo provozovateli uloženo rozhodnutím č.j. KUZL 76072/2012 ze dne 18. 2. 2013).“Podle zjištění učiněného na základě kontroly na místě provedené dne 25. 8. 2015porucha na sušícím zařízení (dále také sušárny) odvodněného kalu trvající od 6. 8. 2015 nebyla ohlášena na orgány státní správy tak, jak bylo uvedeno v platném provozním řádu zdrojů znečišťování ovzduší (v předmětném provozním řádu je uvedeno na str. 17 v kapitole 9.: „Při poruchách na čistícím zařízeni, které mělo za následek únik znečišťujících látek do ovzduší, jsou bezprostředně informovány příslušné orgány státní správy. Veřejnost v okolí provozovny je informována prostřednictvím denního tisku či vyvěšením oznámení o poruše na úřední nástěnce Městského úřadu v Otrokovicích.“). Následek úniku znečišťujících látek do ovzduší byl spatřován dle znění kapitoly 17., str. 19 provozního řádu, kde je uvedeno, že provozem sušárny odvodněného kalu se omezí emise při manipulaci a nakládce odvodněného kalu na mezideponii na minimum, a dále dle znění str. 8 provozního řádu, že množství odváženého kalu se při provozu sušárny sníží; b) podmínky uvedené ve Změně IP č. 5, ve kterém je ve výrokové části v části III. Závazné podmínky provozu zařízení, bod 4.1. Ovzduší, písm. b) uvedeno (citace): „ Vést pro provozované zdroje znečišťování ovzduší provozní evidenci, která bude v souladu s vyhláškou č. 205/2009 Sb.“. Porušení spočívalo ve sdělení, že žalobkyně neměla zavedenou provozní evidenci pro provoz výše uvedené sušárny odvodněného kalu (toto sdělení bylo zasláno prostřednictvím datových schránek dne 5. 1. 2016 jako odpověď na výzvu ČIŽP ze dne 15. 12. 2015 k doplnění podkladů před vydáním rozhodnutí v tomto správním řízení). 2. Tímto jednáním mělo dojít ze strany žalobkyně k porušení ustanovení § 16 odst. 1 písm. a) zákona o integrované prevenci, podle kterého je provozovatel zařízení povinen provozovat zařízení v souladu s integrovaným povolením vydaným podle tohoto zákona, včetně podmínek provozu zařízení stanovených v provozních řádech a dalších dokumentech schválených v rámci integrovaného povolení, čímž byla naplněna skutková podstata správního deliktu dle § 37 odst. 4 zákona o integrované prevenci ve znění pozdějších předpisů. II. Obsah žaloby 3. Úvodem žalobkyně obecně namítla, že žádá zrušení napadeného rozhodnutí nejen pro jeho věcnou nesprávnost a nezákonnost, ale i pro procesní vady řízení, které mohly mít vliv na zákonnost rozhodnutí, jakož i pro nepřezkoumatelnost rozhodnutí spočívající v nesrozumitelnosti a nedostatku důvodů rozhodnutí. 4. V prvním žalobním bodě žalobkyně namítala, že nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav, když ČIŽP dospěla k závěru, že příčinou zápachu při příjezdu po veřejné komunikaci od kruhového objezdu podél vodoteče Dřevnice bylo nakládání s deponovaným kalem soustředěným na volném prostranství u objektu sušícího zařízení kalu. ČIŽP však neprovedla potřebná měření, takže se jednalo o subjektivní názor pracovníků ČIŽP, jenž nebyl nijak podložen. 5. Žalobkyně v rámci odvolacího řízení namítala, že v oblasti kruhového objezdu je cítit směs zápachů z různých zdrojů znečišťování ovzduší, které se v dané lokalitě nacházejí. Na tento argument žalovaný reagoval upřesněním místa, kde byl zápach vnímán. Podle žalobkyně je však přirozené, že při manipulaci s odvodněným kalem (jde o běžnou, povolenou činnost v rámci provozu čistírny odpadních vod) vzniká zápach, tento však je možné cítit pouze v těsném sousedství deponie odvodněného kalu, nikoli však u kruhového objezdu nebo ve vzdálené obytné zóně. 6. Podle žalobkyně ČIŽP pochybila, když tvrdila, že zápach, který byl cítit v blízkosti kruhového objezdu k provozu čistírny odpadních vod, je z provozovny čistírny odpadních vod. Toto pochybení se pak promítlo i do rozhodování o výši pokuty, protože ta byla stanovena v dané výši i s ohledem na údajné stížnosti občanů na zápach šířící se z průmyslové oblasti do obytné zóny. Podle žalobkyně však neexistovala prokázaná příčinná souvislost mezi zápachem u kruhového objezdu (pokud tam byl cítit) a provozem čistírny odpadních vod. Žalovaný se k lokalizaci zápachu vyjádřil tak, že podle něj není důležité, jakým podílem se na zápachu v uvedené lokalitě podílela žalobkyně. Žalobkyně však namítala, že jestliže žalovaný neprokázal existenci poruchy na čistícím zařízení a existenci zápachu a příčinnou souvislost mezi nimi, nemohlo dojít ke spáchání správního deliktu žalobkyní. 7. Ve druhém žalobním bodě žalobkyně namítala, že ČIŽP své rozhodnutí opírala o stanovisko, že na součásti čistícího zařízení žalobkyně, konkrétně v objektu sušárny odvodněných kalů, došlo k poruše. Žalobkyně namítala, že sušící zařízení bylo ve zkušebním provozu a nebylo deklarováno jako kompletně funkční, avšak tato námitka byla zamítnuta s tím, že v případě posuzování poruchy stacionárního zdroje znečišťování ovzduší nerozlišuje správní orgán na úseku životního prostředí (na rozdíl od stavebního úřadu) zkušební nebo trvalý provoz. Žalobkyně však namítala, že pokud se správní orgán nemohl opřít o konkrétní ustanovení právního předpisu a jeho výklad, neměl být aplikován logický posudek. 8. Žalobkyně s odkazem na Změnu IP č. 7 uvedla, že s pojmem „zkušební provoz“ ČIŽP i žalovaný pracují. Porucha ve smyslu předpokládaném Integrovaným povolením tak mohla vzniknout pouze při trvalém provozu, nikoliv při zkušebním provozu. Sušárna odvodněného kalu byla ojedinělým způsobem sušení čistírenských kalů v celé střední Evropě, kdy se jednalo o prototyp, u kterého se předpokládal vznik technických problémů a jejich odstraňování po dobu zkušebního provozu. Poruchu zařízení bylo nutno odlišit od odstávky zařízení v rámci zkušebního provozu. Po dobu odstávky sušárny odvodněných kalů byl n