1 As 9/2008 — Nejvyšší správní soud

10 A 116/2019- 49 - text 16 pokračování 10A 116/2019 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců JUDr. Jaromíra Klepše a JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila v právní věci žalobkyně: RALIN s.r.o., IČO: 28996569 sídlem K Dubu 176, Vestec zastoupená Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo dopravy sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 5. 2019, č. j. 59/2019-190-TAXI/3 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Předmět sporu 1. Žalobkyně se domáhala zrušení rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 25. 7. 2019, č. j. 89/2019-190-TAXI/3 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 23. 5. 2019, č. j. MHMP 784598/2018 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) a ve zbytku jej potvrdil. Alternativně se žalobkyně domáhala snížení uložené pokuty. 2. Prvostupňovým rozhodnutím správní orgán I. stupně uložil žalobkyni pokutu ve výši 150 000 Kč za spáchání přestupků podle § 35 odst. 1 písm. g) a odst. 2 písm. w) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, v rozhodném znění (dále jen „zákon o silniční dopravě“) tím, že dne 19. 3. 2018 od 10:00 do 10:11 hodin na trase z ulice Národní 32, Praha 1 do ulice Lannova 2, Praha 1 provozovala v rozporu s § 21 odst. 1 písm. a) zákona o silniční dopravě taxislužbu vozidlem zn. Škoda Octavia, SPZ: X, které nebylo zapsáno v evidenci vozidel taxislužby, a v rozporu s § 9 odst. 2 písm. a) zákona o silniční dopravě nezajistila, aby při poskytování taxislužby byl ve vozidle doklad o oprávnění k podnikání nebo jeho kopie. Správní orgán I. stupně dále žalobkyni uložil povinnost k úhradě nákladů řízení paušální částkou ve výši 1 000 Kč. II. Napadené rozhodnutí 3. V napadeném rozhodnutí žalovaný uvedl, že žalobkyně nerozporovala samotná jednání, za která byla sankcionována. Podle žalovaného není přiléhavá argumentace, že žalobkyni nelze postihovat za porušení povinností postihujících „klasickou“ taxislužbu. Podotkl, že Vrchní soud v Olomouci v usneseních ze dne 27. 9. 2017, č. j. 7 Cmo 185/2017 - 507 a ze dne 24. 10. 2017, č. j. 7 Cmo 180/2017 - 168 sice popisoval činnost provozovatele aplikace Uber a konstatoval, že se jedná o jiný druh dopravy, ale neuvedl jaký. Tyto úvahy však byly překonány nálezem Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2018, sp. zn. III. ÚS 4072/17 a rozsudkem Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 31. 10. 2017, č. j. 9 As 291/2016 - 136. Žalovaný měl za to, že činnost žalobkyně odpovídala taxislužbě, což ostatně žalobkyně v odvolání připustila. Porušené povinnosti (evidence vozidla a přítomnost dokladu) pak dopadají na každého, kdo provozuje silniční dopravu formou taxislužby, aniž by záviselo na tom, zda dopravce provozoval či zamýšlel provozovat taxislužbu klasickým způsobem nebo na základě předchozí písemné smlouvy. 4. Správní orgán I. stupně provedl i zhodnocení, zda se jednalo o dopravu ve smyslu § 21 odst. 4 zákona o silniční dopravě. Tento způsob přepravy byl zaveden zákonem č. 102/2013 Sb., neboť se v důsledku použití moderních technologií stíral rozdíl mezi taxislužbou a tehdejší příležitostnou osobní silniční dopravou. Tato výjimka podle žalovaného míří na případy předchozího sjednání přepravy za jízdné bez ohledu na vzdálenost. Aplikace Uber však nabízí operativní přepravu účtovanou dle vzdálenosti. Dopravci využívající aplikaci Uber získávají neoprávněnou výhodu proti jiným dopravcům, kteří plní zákonné povinnosti, byť využívají konkurenční aplikace, když nedodržují zákonné povinnosti, jejich vozidla nejsou rozpoznatelná a blokováním účtů kontrolních pracovníků lze snadno bránit efektivní kontrole. V průběhu kontroly nebyla doložená jediná smlouva, která splňovala požadavky § 21 odst. 4 zákona o silniční dopravě. 5. Žalovaný nesouhlasil s tím, že by správní orgán I. stupně jednal na základě politického tlaku na mezeru v zákoně, neboť se nejedná o případ mezery v zákoně, ale o neschopnost provozovatele aplikace dostát právním předpisům České republiky. O dopravcích využívajících aplikaci Uber lze podle žalovaného hovořit jako o organizované skupině. Sankce budou vzhledem ke generálně preventivní funkci zvyšovány. Pokuta ve výši 150 000 Kč není nijak výjimečná a za obdobné období byly uloženy jiným dopravcům nižší i vyšší sankce dle specifik případů. Žalovaný uvedl, že v případě právnických osob není výslovně stanovena povinnost přihlížet k osobním poměrům, jako v případě fyzických osob podle § 37 písm. f) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, v rozhodném znění (dále jen „PřesZ“), avšak s ohledem na usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008 - 133 jsou správní orgány vázány zákazem uložení likvidační pokuty. Žalobkyně své majetkové poměry nijak nedoložila, ačkoliv k tomu byla vyzvána, a proto nezbylo, než je stanovit odhadem. Žalovaný měl majetkové poměry žalobkyně za srovnatelné s poměry ostatních dopravců v taxislužbě v Praze. Žalobkyně nijak blíže neodůvodnila, že by pro ni byla výše pokuty likvidační. Ke snížení pokut novelou zákonem č. 304/2017 Sb. došlo s ohledem na zavedení asperační zásady v PřesZ. 6. Žalovaný uznal, že výše pokut postupně stoupá, neboť společnost Uber funguje na českém trhu již několik let, je veřejně známo, že její činnost je taxislužbou a je považována za protiprávní a takto sankcionována. Vzhledem k účelu sankce v podobě generální prevence je postup zvyšování běžný. Závažnost hlavního přestupku podle § 35 odst. 2 písm. w) zákona o silniční dopravě byla vysoká, neboť motivace jednání souvisela se snahou používat aplikaci populární mezi turisty za nízkého rizika kontroly a velké úspory nákladů. Žalobkyně nesplnila informační povinnost vůči státu a cestujícím a zároveň narušila podnikatelské prostředí. Druhý přestupek tvořil přitěžující okolnost. Za značně přitěžující považoval žalovaný to, že žalobkyně pověřila řidičem cizince, který při kontrole nespolupracoval, a nepodařilo se od něj zjistit kontaktní údaje, nejednalo se tak o držitele oprávnění řidiče taxislužby a nedával záruky ochrany cestujících a dalších účastníků silničního provozu. III. Žaloba 7. V prvním žalobním bodu žalobkyně namítla, že protokol o kontrole není nadán presumpcí správnosti či pravdivosti, pokud tedy nebyl i s ohledem na čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod proveden výslech kontrolující osoby, resp. přizvaných osob, řízení bylo nezákonné. 8. Ve druhém žalobním bodu žalobkyně namítla, že jí byla uložena nezákonná sankce, která neodpovídá skutkově obdobným případům. Žalovaný neodůvodnil, z jakých jiných skutkově obdobných případů při své úvaze o výši pokuty vycházel. Napadené rozhodnutí je postaveno na libovůli, neodůvodněné a nepřezkoumatelné. Ukládání sankcí ve věci přeprav skrze aplikaci Uber je nejednotné a správní orgány za totožné přestupky výši pokuty neustále zvyšují, a to bez řádného odůvodnění. Podle žalobkyně vedlo k uložení nepřiměřené výše trestu „politické zadání a obecné nálady taxikářských lobby“, a to bez ohledu na osobu žalobkyně. Žalovaný považuje žalobkyni při stanovování výše pokuty za součást organizované skupiny, a to bez jakéhokoliv dokazování, přičemž taková úvaha zakládá bez dalšího nezákonnost celého napadeného rozhodnutí. 9. V době spáchání skutku nebylo podle žalobkyně ze soudní praxe známo, že přepravy prováděné skrz aplikaci Uber jsou v rozporu se zákonem o silniční dopravě. Naopak v relevantní době byla známá usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 9. 2017, č. j. 7 Cmo 185/2017 - 507 a ze dne 24. 10. 2017, č. j. 7 Cmo 180/2017 - 168, ze kterých podle žalobkyně vyplýval závěr, že přepravy skrz aplikaci Uber nejsou klasickou taxislužbou. Tato rozhodnutí byla korigována až v listopadu 2018 a argumentace rozsudkem NSS ze dne 31. 10. 2017, č. j. 9 As 291/2016 – 136 není správná. K tomu měl žalovaný přihlédnout především při posuzování otázky společenské nebezpečnosti a výše sankce. 10. Žalobkyně považovala za nepřijatelné, že správní orgán I. stupně hodnotil jako přitěžující okolnost neplnění povinností, které mohou být samostatně sankcionovány pouze při provozování taxislužby evidovaným vozidlem (střešní svítilna s nápisem taxi, název dopravce, taxametr, řidič držitelem oprávnění řidiče taxislužby). Za přitěžující okolnost nelze vybrat skutečnosti, které jsou postižitelné jinými skutkovými podstatami. Žalobkyně tak byla trestána i za jiný přestupek, za který nemohla být z podstaty potrestána. Správní orgán I. stupně si přitom byl vědom toho, že nemůže vést řízení pro tyto delikty. Za nezákonnou měla žalobkyně i úvahu o ohrožení řádného vedení účetnictví. Objektem vytýkaného jednání nebyl zájem na řádném vedení účetni