6 As 114/2014 — Nejvyšší správní soud

10 A 98/2019- 40 - text 16 10 A 98/2019 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců JUDr. Jaromíra Klepše a JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila v právní věci žalobce: Š. F. trvale bytem X zastoupený Mgr. Michaelou Kopeckou, advokátkou sídlem Chodská 30, Praha 2 proti žalovanému: Ministerstvo dopravy sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 5. 2019, č. j. 710/2019-160-SPR/3 takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 5. 2019, č. j. 710/2019-160-SPR/3 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci nákladů řízení ve výši 16.342 Kč ve lhůtě do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobce Mgr. Michaely Kopecké, advokátky. Odůvodnění: I. Předmět sporu 1. Žalobce se domáhá zrušení rozhodnutí Ministerstva dopravy, odboru agend řidičů ze dne 23. 5. 2019, č. j. 710/2019-160-SPR/3 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, odboru dopravněsprávních činností (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 31. 5. 2017, č. j. MHMP 907485/2017, sp. zn. S-MHMP 920393/2009 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) a toto rozhodnutí potvrdil. 2. Prvostupňovým rozhodnutím správní orgán I. stupně podle § 123f odst. 3 zákona o silničním provozu, o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, v rozhodném znění (dále jen „zákon o silničním provozu“) zamítl námitky žalobce a potvrdil provedený záznam 12 bodů ke dni 18. 7. 2009, tj. především záznam 7 bodů za jednání žalobce dle trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 6. 2009, č. j. 2T 208/2009 – 108. II. Napadené rozhodnutí 3. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že správní orgán I. stupně je oprávněn zkoumat v řízení o námitkách pouze to, zda existuje podklad pro záznam v registru řidičů, zda byl záznam proveden v souladu s podkladem a zda počet připsaných bodů odpovídá bodovému hodnocení jednání, avšak nemůže zkoumat správnost a zákonnost aktů orgánů veřejné moci, neboť na ně je nutné nahlížet jako na správné a zákonné, dokud je nezruší příslušný orgán veřejné moci. O provedených záznamech nevznikly podle žalovaného žádné pochybnosti – správní orgán I. stupně vycházel ze dvou oznámení o uložení pokuty v blokovém řízení a z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 6. 2009, č. j. 2T 208/2009 – 108, který nabyl právní moci dne 18. 7. 2009 (dále jen „trestní příkaz“). 4. Žalovaný nepřisvědčil námitce, že byl žalobce znevýhodněn tím, že skutek ze dne 8. 4. 2008, za který byl odsouzen trestním příkazem, spáchal na území Slovenska. Žalovaný odkázal na znění § 123b odst. 1 zákona o silničním provozu a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 7 Td 18/2016, jenž se zabýval místní příslušností českého soudu k projednání trestného činu spáchaného v cizině a uzavřel, že považuje zvolený postup za souladný. 5. Žalovaný souhlasil s tím, že správní orgán I. stupně byl ve věci v rozporu s § 6 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v rozhodném znění (dále jen „správní řád“) cca 7 let nečinný, avšak následkem bylo jen to, že žalobce mohl po celou dobu dále řídit motorové vozidlo, pochybení tak nemělo za následek nezákonnost prvostupňového rozhodnutí. K tomu žalovaný odkázal na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2016, č. j. 30Af 47/2014 – 77. Podle žalovaného nemohlo za dobu nečinnosti správního orgánu I. stupně dojít k odečtení celkem 32 bodů, neboť po dosažení počtu 12 bodů může být řidičského oprávnění znovu získáno jen postupem podle § 123d zákona o silničním provozu III. Žaloba 6. Žalobce uvedl, že byl trestním příkazem uznán vinným ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tehdy platného a účinného trestního zákona a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 24 měsíců a zároveň trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel určených k přepravě osob smluvní zdravotní přepravy a osob smluvní osobní přepravy za úplatu všeho druhu v trvání 2 let. Trestní příkaz nabyl právní moci dne 18. 7. 2009 a žalobce po celou zkušební dobu vedl řádný život, na žalobce se ke dni 18. 7. 2012 hledí, jako by nebyl odsouzen. Trestní řízení mělo na žalobce silný výchovný efekt, neboť od uložení trestu až do současnosti s ním nebylo vedeno žádné přestupkové řízení na úseku dopravy. 7. Poukázal na to, že mu dne 20. 11. 2009 bylo doručeno oznámení o dosažení 12 bodů s výzvou k odevzdání řidičského průkazu, z důvodu přezkumu trestního příkazu bylo řízení o námitkách proti oznámení na žádost žalobce přerušeno do 26. 7. 2010 a následujících 7 let správní orgán I. stupně ve věci neučinil žádné další úkony. Žalobce nebyl právně zastoupen, žádného dalšího přestupku se nedopustil a měl proto za to, že mu byly body následně smazány postupem podle § 123e odst. 1 zákona o silničním provozu Dne 31. 5. 2017 vydal správní orgán I. stupně prvostupňové rozhodnutí, kterým zamítl námitku jako nedůvodnou a potvrdil záznam 12 bodů ke dni 18. 7. 2009. 8. Žalobce namítl, že se žalovaný nedostatečně vypořádal s námitkou nečinnosti správního orgánu I. stupně. Žalovaný této námitce přisvědčil, avšak uvedl, že tím měla žalobci vzniknout výhoda v tom, že mohl po celou dobu nadále řídit. Žalobce poukázal na to, že žalovaný nepřípadně citoval z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2016, č. j. 30Af 47/2014 – 77. Žalobce byl připraven nést následek za trestný čin, avšak nyní by měl nést následky nezákonného jednání správního orgánu I. stupně, avšak žalobce vedl 10 let řádný život, stal se ukázněným řidičem a nyní by měl vykonat trest za nedbalost z dávné minulosti. Účelu trestu však může být dosaženo jen, když je uložen v časové návaznosti na spáchání přestupku (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015, č. j. 6 As 114/2014 – 55, www.nssoud.cz). Žalobce je tedy trestán za čin po 10 letech, ačkoliv se již prokazatelně napravil a je na něj nahlíženo, jako by nebyl odsouzen. 9. Žalobce poukázal na krátké promlčecí doby v přestupkovém řízení a na promlčení výkonu trestu podle trestního zákoníku, což jsou instituty, které mají sloužit k zajištění časové návaznosti výkonu trestu na spáchání protiprávního jednání. Trest zákazu činnosti z výše identifikovaného trestního příkazu by již byl podle žalobce promlčen. Faktické uložení trestu ztráty řidičského oprávnění po více než 10 letech je podle žalobce excesivní, narušuje právní jistotu jednotlivců a z hlediska účelu regulace jej nelze obhájit. Postup správních orgánů je podle žalobce v rozporu s požadavkem předvídatelnosti a nejedná se o přímý a předvídatelný následek protiprávního jednání, jak vyžaduje Evropský soud pro lidská správa (rozsudek ve věci Maszni proti Rumunsku). Podle žalobce existuje požadavek dostatečně úzkého skutkového i časového spojení mezi trestem uloženým v přestupkovém nebo trestním řízení a trestem uloženým v souvislosti s tzv. „vybodováním“ v zájmu dodržení zásady ne bis in idem (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015, č. j. 6 As 114/2014 – 55 či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 12. 2016, č. j. 6 As 163/2016 – 39). Napadené rozhodnutí za těchto okolností je tak již v rozporu se zásadou zákazu dvojího trestání. 10. Žalobce dále uvedl, že byl znevýhodněn tím, že se trestní řízení o skutku spáchaném na území Slovenské republiky konalo v České republice. Podle žalobce mohou být do bodového hodnocení ve smyslu § 123b odst. 1 zákona o silničním provozu zařazena jen jednání spáchaná na území ČR, neboť tento zákon má územní působnost jen na území ČR. Kdyby byl skutek projednáván slovenským soudem, nedošlo by k uložení vedlejšího trestu v podobě záznamu bodů. Žalobce je tak diskriminován vůči osobám, které spáchali trestný čin mimo ČR a jejichž věc byla projednána v místě spáchání činu. IV. Vyjádření žalovaného k žalobě 11. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že se s námitkou nečinnosti správního orgánu I. stupně dostatečně vypořádal na str. 4 napadeného rozhodnutí. K námitce porušení zásady ne bis in idem žalovaný odkázal na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015, č. j. 6 As 114/2014 – 55. Žalovaný uvedl, že časový odstup 10 let je politováníhodný, žalobce však nikdy nevyužil možnosti žádat o uplatnění opatření proti nečinnosti, správní orgán I. stupně nepostupoval v souladu s § 6 správního řádu, avšak následkem bylo jen to, že žalobce mohl po celou dobu dále řídit motorové vozidlo, tj. toto pochybení nemá za následek nezákonnost rozhodnutí. K tomu žalovaný odkázal na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2016, č. j. 30Af 47/2017 – 77). Námitka znevýhodnění žalobce tím, že se trestní řízení konalo v ČR, byla podle žalovaného vypořádána na str. 3-4 napadeného rozhodnutí. Žalovaný navrhnul zamítnutí