9 Afs 81/2020 — Nejvyšší správní soud

10 Af 29/2019- 123 - text  63 10 Af 29/2019- [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Lachmanna a soudců Mgr. Aleše Sabola a Mgr. Jana Ferfeckého v právní věci žalobce: Johnson Controls Czech s.r.o., IČO: 264 32 285 sídlem Líbalova 2348/1, Praha 4 zastoupeného Ing. Janem Paříkem, daňovým poradcem sídlem Na příkopě 14, Praha 1, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 4. 2019, čj. 14692/19/5200-11431-712136, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení a vymezení sporu 1. Žalobce se žalobou podanou dne 25. 6. 2019 domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 4. 2019, čj. 14692/19/5200-11431-712136 (dále též „Napadené rozhodnutí“), kterým byl k odvolání žalobce změněn dodatečný platební výměr Specializovaného finančního úřadu, územního pracoviště v Ústí nad Labem (dále též „správce daně“) na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období hospodářského roku od 1. 10. 2011 do 30. 9. 2012 ze dne 20. 4. 2018, čj. 70668/18/4225-21791-507447 (dále též jen „Dodatečný platební výměr“ či „Prvostupňové rozhodnutí“). 2. Prvostupňovým rozhodnutím správce daně doměřil žalobci daň z příjmu právnických osob za uvedené zdaňovací období podle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, v rozhodném znění (dále jen „ZDP“), a podle § 147 a § 141 odst. 1 a 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, v rozhodném znění (dále jen „daňový řád“), ve výši 164 737 410 Kč a podle § 251 odst. 1 písm. a) daňového řádu deklaroval vznik zákonné povinnosti žalobce uhradit penále v celkové výši 32 947 482 Kč. 3. Napadeným rozhodnutím žalovaný změnil částku doměřené daně z příjmů právnických osob z částky 164 737 410 Kč na částku 164 161 520 Kč a výši penále z částky 32 947 482 Kč na částku 32 832 304 Kč. II. Rozhodnutí žalovaného (Napadené rozhodnutí) 4. Žalovaný v odůvodnění Napadeného rozhodnutí stručně rekapituloval skutkový stav a předchozí průběh daňového řízení (str. 2 – 4 Napadeného rozhodnutí), sumarizoval podstatu odvolacích námitek žalobce (str. 4 Napadeného rozhodnutí) a popsal právní a judikatorní rámec posuzované věci (str. 4 – 9 Napadeného rozhodnutí). 5. Žalovaný posléze v rámci popisu aplikace právního a judikaturního rámce na zjištěný skutkový stav (str. 9 – 25 Napadeného rozhodnutí) popsal rozhodné skutkové okolnosti transakce (restrukturalizace skupiny Johnson Controls a související finanční závazky a platby), vyložil důvody, pro které uzavřel, že v daném případě byla v souvislosti s procesem restrukturalizace části skupiny a jeho financováním záměrně vytvořena taková podnikatelská struktura, která neměla jiný podstatný účel, než získání daňového zvýhodnění, a byla uměle navozena situace, při níž vznikl úvěr a povinnost platit úroky. Žalovaný odůvodnil, proč stejně jako správce daně neuznává argumenty žalobce stran důvodů transakce, a naopak neshledal jiný ekonomický důvod transakcí než daňový, přičemž z hlediska ekonomického považoval postup žalobce a vzniklou strukturu za ekonomicky nelogickou. Žalovaný uzavřel, že v posuzovaném případě tak byly naplněny všechny předpoklady aplikace institutu zákazu zneužití práva, když bylo prokázáno subjektivní i objektivní kritérium, s tím, že je bylo možno napravit daňově tak, že daňový subjekt je povinen zdanit reálný zisk. Žalovaný pak na straně 25 Napadeného rozhodnutí vysvětlil důvody změny Prvostupňového rozhodnutí, pokud jde o dílčí snížení doměřené daně a tomu odpovídající snížení částky penále. 6. Podle žalovaného byla provedená vnitroskupinová restrukturalizace „[k]onstrukcí plynule na sebe navazujících transakcí, v rámci kterých společnost JCI Mateřská společnost žalobce: Johnson Controls International B.V. se sídlem v Nizozemském království (dále jen „JCI“). cíleně použila disponibilních peněžních prostředků ke kolečku v rámci skupiny, které vedlo k vysokému úvěrovému a úrokovému zatížení skupiny Johnson Controls v České republice, ovšem současně k plnému navrácení kapitálu zpět“ k zahraničním osobám ovládajícím žalobce, neboť jimi poskytnuté finanční prostředky ve formě půjčky ve výši více jak 13 mld. Kč odešly téhož dne, kdy byly přijaty na účet žalobce, zpět do zahraničí. Tím si podle žalovaného skupina Johnson Controls mimo Českou republiku „[v] konečném důsledku zajistila dlouhodobý stabilní příjem, bez ohledu na výsledky hospodaření výrobní činnosti, v podobě platby úroků z takto uměle navozené potřeby dluhového financování uvnitř skupiny“. Na druhou stranu ale žalovaný vyhodnotil, že půjčka přijatá žalobcem nepředstavovala pro skupinu v rámci České republiky žádnou možnost či příležitost k dosažení nových zdanitelných příjmů, ani zajištění či udržení stávajících, neboť poskytnuté finanční prostředky posloužily jen k nákupu obchodních podílů ve společnostech JOHNSON CONTROLS AUTOMOBILOVÉ SOUČÁSTKY spol. s r. o. (dále jen „společnost JCAS“, dále použito pro tentýž subjekt i po změně právní formy na komanditní společnost) a TRIMCO spol. s r. o. (dále jen „společnost TRIMCO“), které skupina již před restrukturalizací plně vlastnila a ovládala. Podle žalovaného tak úvěrové financování tohoto nákupu postrádá ekonomický smysl a význam (s výjimkou daňové výhody). Nicméně, na základě přijaté akviziční půjčky vznikaly žalobci do budoucna „[v]ýznamné úrokové náklady, jejichž daňová účinnost byla zajištěna prostřednictvím změny právní formy společnosti JCAS ze společnosti s ručením omezeným na komanditní společnost“. Fakticky tak podle závěrů žalovaného byly úroky z půjčky odečítány od základu daně vytvořeného komanditní společností JCAS, neboť téměř všechny zisky vytvořené touto společností byly zdaňovány až u žalobce, jakožto komplementáře a ovládající osoby této společnosti. Ve výsledku tak docházelo k nižšímu zdanění příjmů plynoucích z výrobní činnosti společnosti JCAS v České republice. 7. Žalovaný na základě vyhodnocení celé transakce a vztahů uvnitř skupiny uzavřel, že žalobce sice stál v čele holdingu, avšak fakticky žádnou významnou pozici v holdingu neměl, jelikož v zásadě všechna investiční a akviziční činnost, která měla dle záměrů skupiny být vykonávána žalobcem, byla prováděna společností JCAS. Proto se žalobce po tomto vyhodnocení žalovanému „[j]eví jako nadbytečný článek, kterému chybí ekonomická podstata“, jenž vznikl „[p]ředevším z důvodu, aby mohla být provedena akvizice podílů spojená s požadovaným dluhovým financováním“. 8. Žalovaný v části věnující se vypořádání odvolacích námitek vznesených žalobcem (str. 26 – 41 Napadeného rozhodnutí) se v zásadě ztotožnil se závěry, k nimž došel správce daně v Prvostupňovém rozhodnutí, resp. ve zprávě o daňové kontrole čj. 57208/18/4225-21791-506621 (dále jen „Zpráva o daňové kontrole“). Mimo jiné neshledal opodstatněnou námitku překročení prekluzivní lhůty pro stanovení daně. Žalobce podle žalovaného namítal, že obecná lhůta pro stanovení daně za zdaňovací období hospodářského roku 2011/2012 uplynula dne 3. 4. 2018, neboť daňová ztráta vykázaná za hospodářský rok od 1. 10. 2013 do 30. 9. 2014 neovlivňuje běh lhůty pro stanovení daně za hospodářský rok 2011/2012, která je sama již jednou odvozována od okolnosti vzniku daňové ztráty v hospodářském roce od 1. 10. 2008 do 30. 9. 2009, a že Napadené rozhodnutí tak bylo vydáno po uplynutí prekluzivní lhůty. 9. Žalovaný se s uvedeným závěrem žalobce neztotožnil. Uvedl, že vyměřením další daňové ztráty za některé ze zdaňovacích období, v nichž lze uplatnit původní daňovou ztrátu, je ovlivněna lhůta pro stanovení daně všech předcházejících zdaňovacích období, včetně zdaňovacího období, v němž byla vyměřena původní daňová ztráta. V tomto smyslu tak podle žalovaného došlo u žalobce vyměřením další daňové ztráty za hospodářský rok 2013/2014 k ovlivnění lhůty pro stanovení daně všech předcházejících zdaňovacích období počínaje hospodářským rokem 2008/2009, tj. vč. předmětného zdaňovacího období hospodářského roku 2011/2012. 10. Žalovaný doplnil, že výklad § 38r odst. 2 ZDP učiněný žalobcem by v podstatě vedl k dvojímu režimu počítání prekluzivní lhůty pro hospodářský rok 2013/2014. První možný režim by se odvíjel od pozice hospodářského roku 2013/2014 jakožto posledního pátého zdaňovacího období, za které lze uplatnit daňovou ztrátu vyměřenou v hospodářském roce 2008/2009. Druhý možný režim by se pak podle žalovaného odvíjel od pozice hospodářského roku 2013/2014 jakožto zdaňovacího období, ve kterém byla vyměřena druhá daňová ztráta. Takováto dualita určení lhůty pro stanovení daně za hospodářský rok 2013/2014 (i předcházejících) není podle žalovaného s odkazem na závěry vyslovené v rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 11. 2018, čj. 30 A 167/2018 - 50, přípustná, neboť ústí v nejistotu stran nejzazšího termínu, v němž by bylo možno daň stanovit. Výklad žalobce je tak v tomto smyslu podle přesvědčení žalovaného absurdní. 11. Žalovaný doplnil, že ostat