10 Af 5/2016

Žalobkyně se podanou žalobou domáhá přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí ministra financí, jímž byl zamítnut rozklad žalobkyně proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 5. 2015, č. j. MF-76179/2014/3401-9 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) a prvostupňové rozhodnutí potvrzeno.

Prvostupňovým rozhodnutím bylo zrušeno rozhodnutí ze dne 17. 9. 2012, č. j. MF-60634/2012 /34 ve znění pozdějších rozhodnutí týkající se povolení k provozování sázkových her dle § 2 písm. i) zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o loteriích“) v objektu kasina na adrese Křenová 52/1, 602 00 Brno-střed.

Ministr financí v napadeném rozhodnutí nejprve zrekapituloval průběh správního řízení a obsah prvostupňového rozhodnutí. Následně ministr financí shrnul argumenty (námitky) žalobkyně uplatněné v rozkladu a dále se zabýval jejich vypořádáním.

Uvedl, že z nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 29/10 vyplývá, že v případech, kdy žalovaný využije § 43 zákona o loteriích, nejedná se o protiústavní postup a porušení tohoto zákona, a to především s ohledem na skutečnost, že si provozovatelé loterií a jiných podobných her museli být vědomi existence § 43 odst. 1 zákona o loteriích a tedy i skutečnosti, že mohou být v podstatě kdykoliv, nastanou-li v průběhu platnosti povolení okolnosti vylučující provoz těchto zařízení, tohoto povolení zbaveni. Stejné platí pro aplikaci současně platné a účinné obecně závazné vyhlášky. Dle § 43 odst. 1 zákona o loteriích totiž platí, že orgán, který loterii nebo jinou podobnou hru povolil, zruší povolení, jestliže nastanou nebo dodatečně vyjdou najevo okolnosti, pro které by nebylo možné loterii nebo jinou podobnou hru povolit. Podle ministra financí proto aplikace obecně závazné vyhlášky statutárního města Brna č. 1/2014, o regulaci provozu loterií a jiných podobných her a stanovení opatření k zabezpečení veřejného pořádku (dále jen „obecně závazná vyhláška č. 1/2014“), ve znění obecně závazné vyhlášky č. 9/2014, kterou se mění obecně závazná vyhláška statutárního města Brna č. 1/2014, o regulaci provozu loterií a jiných podobných her a stanovení opatření k zabezpečení veřejného pořádku (dále jen „obecně závazná vyhláška č. 9/2014“) a ve znění obecně závazné vyhlášky č. 15/2014, kterou se mění obecně závazná vyhláška statutárního města Brna č. 1/2014, o regulaci provozu loterií a jiných podobných her a stanovení opatření k zabezpečení veřejného pořádku, ve znění obecně závazné vyhlášky statutárního města Brna č. 9/2014 (dále jen „obecně závazná vyhláška č. 15/2014“) je nejen postupem, který plně odpovídá zákonu o loteriích, ale také postupem, který je plně v souladu s ústavním pořádkem. Ústavní soud v nálezu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 56/10 vyložil, že na základě ustanovení § 43 odst. 1 zákona o loteriích se předpokládá zrušení vydaných povolení nejen v případě, kdy vyjdou dodatečně najevo skutečnosti, pro které by nebylo možno loterijní či jinou hru povolit, ale také tehdy, pokud tyto skutečnosti nastanou i po vydání povolení.

Ministr financí se v napadeném rozhodnutí neztotožnil s žalobkyniným výkladem § 43 odst. 1 zákona o loteriích, že nastalou okolností podle tohoto ustanovení je pouze taková okolnost, která již byla v době vedení správního řízení o vydání povolení k provozování sázkových her objektivně známa, ale byla v tomto řízení opomenuta. Tento výklad žalobkyně je výkladem pouze části § 43 odst. 1 zákona o loteriích a vztahuje se pouze k dodatečně najevo vyšlé okolnosti, pro kterou by nebylo možno loterii a jinou podobnou hru povolit, nikoliv k nastalé okolnosti. Z jazykového a logického výkladu pojmu nastalá okolnost totiž zcela jednoznačně vyplývá, že se jedná o okolnost, která nově nastala v době, kdy je tato okolnost posuzována jako důvod pro postup dle § 43 odst. 1 zákona o loteriích, nikoliv o okolnost, která byla známa dříve. Nastalou okolností, pro kterou by nebylo možno loterii a jinou podobnou hru povolit, je právě například vydání (nabytí účinnosti) obecně závazné vyhlášky č. 1/2014 ve znění obecně závazné vyhlášky č. 9/2014 a ve znění obecně závazné vyhlášky č. 15/2014 (dále jen „obecně závazná vyhláška č. 1/2014 ve znění pozdějších vyhlášek“), která byla vydána až po vydání povolení k provozování sázkových her. Ministr financí se rovněž neztotožnil s výkladem žalobkyně, že v § 43 odst. 1 zákona o loteriích je užito množného čísla, a proto jeho aplikace je možná jen v případě, že nastanou dvě a více takových okolností. I kdyby však tento výklad akceptoval, nebránilo by to žalovanému, aby podle § 43 odst. 1 zákona o loteriích postupoval, neboť nastalé okolnosti jsou v daném případě dvě. Nález Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 6/13, který zrušil bod 4 čl. II zákona č. 300/2011 Sb., kterým se měnil zákon o loteriích, na jehož základě se zmocnění obcí vydávat obecně závazné vyhlášky nevztahovalo na povolení vydaná podle § 2 písm. i), j) a podle § 50 odst. 3 zákona o loteriích, ve znění účinném před 1. 1. 2012, a to do 31. 12. 2014 a obecně závazná vyhláška č. 1/2014 ve znění pozdějších vyhlášek. Ministr financí proto neshledal důvodnou námitku žalobkyně, že přijetí obecně závazné vyhlášky č. 1/2014 ve znění pozdějších vyhlášek nemohlo být důvodem pro zahájení řízení o zrušení uděleného povolení dle § 43 odst. 1 zákona o loteriích.

Dále ministr financí uvedl, že jestliže žalobkyně tvrdí, že § 43 odst. 1 zákona o loteriích působí retroaktivně, a je tudíž z tohoto důvodu v rozporu s ústavním pořádkem, nepřísluší žalovanému tuto otázku posuzovat, neboť se jedná o právní předpis platný a účinný a otázku jeho ústavnosti může posuzovat pouze Ústavní soud.

K námitce žalobkyně týkající se nedodržení notifikačního procesu ministr financí shodně se žalovaným konstatoval, že zákon č. 300/2011 Sb., kterým se mění zákon o loteriích, byl podroben notifikačnímu procesu podle směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/34/ES ze dne 22. 6 1998 o postupu při poskytování informací v oblasti norem a technických předpisů (dále jen „směrnice 98/34/ES“). Žalovaný se v rámci správního řízení řídil platnými a účinnými právními předpisy a základními zásadami činnosti správních orgánů a nepříslušelo mu rozhodovat o nevymahatelnosti a nevynutitelnosti právního předpisu. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2015, č. j. 10 As 62/2015 - 170 navíc vyplývá, že obecně závazná vyhláška obstojí i bez výslovného odkazu na § 50 odst. 4 zákona o loteriích.

K námitce žalobkyně, že obecně závazná vyhláška č. 1/2014 ve znění pozdějších vyhlášek není v souladu s právním pořádkem a je diskriminační ministr financí uvedl, že dozor nad obecně závaznými vyhláškami nespadá do působnosti žalovaného. Tento dozor, jehož součástí je i posuzování souladu obecně závazných vyhlášek s jinými právními předpisy, vykonává Ministerstvo vnitra, jež je oprávněno podat návrh Ústavnímu soudu na zrušení obecně závazné vyhlášky. Tato námitka žalobkyně proto podle ministra financí nemá souvislost s předmětem řízení vedeného žalovaným.

Dále ministr financí uvedl, že žalovaný přistoupil ke zrušení povolení k provozování loterie a jiné podobné hry z důvodu jejího rozporu s obecně závaznou vyhláškou č. 1/2014 ve znění pozdějších vyhlášek. Zrušením povolení dochází k uplatnění práva obcí na samosprávu, které ho vykonávají prostřednictvím vydání obecně závazné vyhlášky regulující provoz loterií a jiných podobných her. Dokud je obecně závazná vyhláška platným a účinným právním předpisem, je žalovaný povinen ji aplikovat, jinak by se dopouštěl nepřípustné libovůle a zásahu do ústavně zakotveného práva obcí na samosprávu.

Ministr financí dále konstatoval, že argumentuje-li žalobkyně závěry rozsudku Soudního dvora Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) ze dne 11. 6. 2016, ve věci C-98/14, Berlington Hungary Tanácsadó és Szolgáltató kft a další proti Magyar Állam, jedná se o dvě rozdílné věci. Na rozdíl od právní úpravy přijaté v Maďarsku, jež byla předmětem přezkumu Soudního dvora, nedochází v České republice k rušení povolení k provozu loterií a jiných podobných her okamžitě ze zákona, ale až v případě, že dojde k přijetí příslušné obecně závazné vyhlášky. Ke zrušení povolení navíc dochází až na základě rozhodnutí vydaného ve správním řízení, v němž má příslušný provozovatel možnost uplatnit veškerá svá práva a svoji činnost může vykonávat až do doby, kdy rozhodnutí o zrušení povolení nabyde právní moci. Domnívá-li se přesto žalobkyně, že zrušením povolení byla porušena zásada právní jistoty a legitimního očekávání, není tuto otázku oprávněn posuzovat, jak vyplývá z bodu 80 rozsudku Berlington Hungary, C-98/14, ani Soudní dvůr ani žalovaný, ale pouze národní soud. Dále v této souvislosti ministr financí s odkazem na judikaturu Soudního dvora uvedl, že hospodářský subjekt se nemůže dovolávat ochrany zásady legitimního očekávání v případě, že je s to předvídat přijetí opatření, které se může dotknout jeho zájmu, a toto opatření je později přijato. Česká právní úprava představovaná zákonem o loteriích byla přitom pro hospodářské subjekty předem známá a předvídatelná, a to mimo jiné i z důvodu existence ustanovení § 43 zákona o loteriích, což ostatně konstatoval i Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/10.

Ministr financí se rovněž neztotožnil s tvrzením žalobkyně, že právní úprava loterií a jiných podobných her aplikovaná žalovaným nepřiměřeně omezuje provozování loterií a představuje omezení volného pohybu služeb v rámci jednotného vnitřního trhu Evropské unie. Volný pohyb služeb v rámci vnitřního trhu je možné omezit z důvodů vymezených článkem 36 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „SFEU“), mezi které patří například veřejný pořádek, veřejná bezpečnost, veřejná mravnost či ochrana zdraví a života lidí.

Ministr financí také nesouhlasil s námitkou žalobkyně, že žalovaný je povinen neaplikovat národní právní úpravu, pokud je v rozporu s právem Evropské unie. Takový postup by přicházel v úvahu jen v případě, že by byl shledán nesoulad národního práva s konkrétním ustanovením právního předpisu Evropské unie, což v tomto řízení nenastalo. O takovém rozporu navíc podle názoru ministra financí nerozhoduje žalovaný, ale soud. Žalovanému tedy ani nepřísluší posuzovat případný rozpor zákona o loteriích s právem Evropské unie a je naopak povinen podle zákona v platném a účinném znění postupovat.

V závěru napadeného rozhodnutí ministr financí konstatoval, že žalovaný se nedopustil vydání nezákonného rozhodnutí ani nesprávného úředního postupu, neboť ve své rozhodovací praxi striktně respektuje platné a účinné právní normy. Dále mistr financí uvedl, že neprovedl žalobkyní navržený důkaz v podobě svědecké výpovědi, ani nevyhověl návrhu žalobkyně na nařízení ústního jednání, neboť ve věci byl již dostatečný způsobem zjištěn skutkový stav a nařízení ústního jednání nebylo nezbytné ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků.

Žalobkyně v podané žalobě konstatovala, že rozhodnutím ze dne 17. 9. 2012, č. j. MF-60634/2012/34 jí bylo povoleno v souladu s tehdy platnou a účinnou obecně závaznou vyhláškou statutárního města Brna č. 18/2011, o regulaci provozu výherních hracích přístrojů provozovat loterie a jiné podobné hry (dále jen „obecně závazná vyhláška č. 18/2011“) ve smyslu § 2 písm. i) zákona o loteriích v Casinu Admiral na adrese Brno, Křenová 52/1.

Toto obecně závazná vyhláška regulovala na území městské části Brno-střed provoz loterií a jiných podobných her ve smyslu ustanovení § 2 písm. e), l), n) a § 50 odst. 3 zákona o loteriích. Její příloha navíc obsahovala seznam veřejně přístupných míst, na kterých je zakázáno provozovat výherní hrací přístroje. Na adrese Brno, Křenová 52/1 se nachází kasino. Z ustanovení § 36 zákona o loteriích vyplývá, že kasina nejsou přístupná komukoliv a kdykoliv. Může-li obec obecně závaznou vyhláškou stanovit, že výherní hrací přístroje mohou být provozovány pouze na místech a v čase vyhláškou určených, znamená to, že obce nemohou zakázat provoz výherních hracích přístrojů na celém území obce. Výjimkou jsou veřejně přístupná místa, těmi však nejsou kasina. Veřejně přístupné místo žalobkyně definuje jako veřejně přístupný prostor, který, na rozdíl od veřejného prostranství, neslouží každému bez omezení k obecnému užívání. Z ustanovení § 36 a násl. zákona o loteriích, jakož i § 50 odst. 4 téhož zákona tedy podle žalobkyně jasně a zřetelně vyplývá, že obec nemůže obecně závaznou vyhláškou regulovat poměry v prostorách, které nemají ze zákona charakter veřejně přístupného místa. Jinými slovy, vyhlášky obcí se provozu v kasinech vůbec nemohou týkat. A vydal-li žalovaný povolení k provozu kasina, potom se právní mocí takového rozhodnutí změnil uvedený prostor z veřejně přístupného na prostor veřejně nepřístupný. V této souvislosti žalobkyně poukázala na definici veřejného prostranství obsaženou v § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení) (dále jen „zákon o obcích“), a dále na to, že na pojem veřejného prostranství se také objevuje v § 10 písm. a) zákona o obcích v souvislosti s místním poplatkem za užívání veřejného prostranství dle § 1 a § 4 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích. Podle žalobkyně je veřejné prostranství charakterizováno dvěma pojmovými znaky, jimiž jsou neomezená přístupnost veřejného prostranství a obecnost jeho užívání. Obecné užívání veřejného prostranství vznikalo zpravidla obyčejovým způsobem – dlouhodobým užíváním určitého hmotného statku „odnepaměti“. Žalobkyně je proto přesvědčena, že pokud žalovaný v září 2012 povolil žalobkyni provozovat na adrese Brno, Křenová 52/1 loterie a jiné podobné hry, postupoval zcela v souladu s právními předpisy.

Žalobkyně dále uvedla, že namítá nepřípustnou retroaktivitu § 43 zákona o loteriích, neboť se jedná o pravou retroaktivitu, která je v rozporu s požadavkem legitimního očekávání a právní jistoty. Přijetí obecně závazné vyhlášky není a nemůže být okolností pro zahájení řízení podle § 43 odst. 1 zákona o loteriích. V době, kdy bylo loterijní povolení žalobkyni uděleno, nebyla obecně závazná vyhláška č. 1/2014 ve znění pozdějších vyhlášek vydána a okolností, podle níž lze postupovat na základě § 43 zákona o loteriích, je nutno rozumět takovou skutečnost, která byla v době správního řízení o žádosti o udělení povolení objektivně známa a ve správním řízení byla opomenuta případně zatajena. Jelikož podle dikce § 43 zákona o loteriích je nezbytné, aby vyšly najevo „okolnosti, pro které by nebylo možné loterii nebo jinou podobnou hru povolit“, je vzhledem k použití množného čísla zřejmé, že podmínkou jeho aplikace je existence minimálně dvou a více takových okolností. Statutární město Brno však přijalo pouze obecně závaznou vyhlášku č. 1/2014 ve znění pozdějších vyhlášek, jedná se tak jen o jedinou okolnost. Nadto žalovaný při rušení již vydaného loterijního povolení aplikoval právní předpis v podobně obecně závazné vyhlášky, který byl vydán řadu měsíců poté, co loterijní povolení nabylo právní moci. Touto aplikací proto způsobil nepřípustnou retroaktivitu této obecně závazné vyhlášky.

Dále žalobkyně namítla, že obecně závazná vyhláška č. 1/2014 ve znění pozdějších vyhlášek byla přijata s účinností ode dne 12. 2. 2014 na základě § 50 odst. 4 zákona o loteriích ve znění zákona č. 300/2011 Sb. Tento zákon však nebyl přijat v souladu s přístupovými dohodami k Evropskému společenství, neboť před přijetím zákona č. 300/2011 Sb. nebyl dodržen notifikační proces v souladu se směrnicí 98/34/ES. Zákon o loteriích je přitom normou technického charakteru a podle směrnice 98/34/ES platí, že technický předpis nesmí být předložen ke schválení či dokonce nesmí být schválen před uplynutím lhůty pro podání připomínek. Tento postup však v podle názoru žalobkyně v případě zákona č. 300/2011 Sb. dodržen nebyl. Žalobkyně podrobně popsala průběh notifikace zákona č. 300/2011 Sb. a jeho schvalování v Parlamentu České republiky a uvedla, že z tohoto průběhu vyplývá, že při schvalování zákona č. 300/2011 Sb. došlo k porušení § 2 odst. 1 písm. a) a c) a § 3 a 4 nařízení vlády č. 339/2002 Sb., o postupech při poskytování informací v oblasti technických předpisů, technických dokumentů a technických norem a čl. 8 odst. 1 a čl. 9 odst. 1 směrnice 98/34/ES, protože nové zásadní změny návrhu zákona nebyly předloženy Evropské komisi znovu k vyjádření. S odvoláním na judikaturu Soudního dvora proto žalobkyně zastává názor, že vady v procesu přijímání zákona č. 300/2011 Sb. způsobují nepoužitelnost a právní nevynutitelnost tohoto zákona vůči jeho adresátům. Žalovaný měl proto podle žalobkyně sám zahájit u Soudního dvora řízení o předběžné otázce ve smyslu článku 234 Smlouvy o založení Evropského společenství týkající se souladu přijetí zákona č. 300/2011 Sb. s právem Evropské unie. Podle názoru žalobkyně je ze stejných důvodů vůči provozovatelům loterií a jiných podobných her nepoužitelná a nevymahatelná obecně závazná vyhláška č. 1/2014 ve znění pozdějších vyhlášek, neboť byla přijata právě na základě zákona č. 300/2011 Sb.

Žalobkyně dále uvedla, že veškerá předchozí správní řízení byla vedena a rozhodována na základě ustanovení zákona, který nebyl řádně notifikován příslušnými orgány Evropské unie a že rozporovaná právní úprava je podle jejího názoru zřejmě nepřiměřená, nekoherentní a tudíž v rozporu s články 49 a 56 SFEU, jakož i se Soudním dvorem judikovanými zásadami právní jistoty a ochrany legitimního očekávání. Proto žalobkyně navrhla, aby soud požádal Soudní dvůr o rozhodnutí o předběžných otázkách v jí navrženém znění, neboť rozhodnutí Soudního dvora by postavilo najisto zásadní otázku aplikovatelnosti či neaplikovatelnosti žalobkyní rozporovaných právních předpisů a tudíž i otázku souladu či nesouladu postupu orgánů České republiky s právem Evropské unie v této věci.

Dále žalobkyně odkázala na rozsudek Berlington Hungary, v němž Soudní dvůr posuzoval otázku souladnosti rušení výherních hracích přístrojů bez jakéhokoli přechodného období nebo náhrady se zásadami unijního práva. Ačkoliv z tohoto rozsudku a i další judikatury Soudního dvora a Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) vyplývá, že pokud vnitrostátní zákonodárce ruší povolení umožňující jejich držitelům výkon podnikatelské činnosti, musí ve prospěch těchto držitelů stanovit dostatečně dlouhé přechodné období, jež jim umožní přizpůsobit se danému stavu, nebo systém přiměřené náhrady, česká právní úprava přesto podle žalobkyně nestanovila jakékoli přechodné období, které by poskytovalo provozovatelům hazardních her ochranu před neočekávanou, nesystematickou a netransparentní regulací ze strany obcí, ani žádnou materiální kompenzaci pro provozovatele, jimž bylo na základě takovéto netransparentní regulace ze strany obcí povolení odňato. Žalobkyně je proto oprávněna se dovolávat ochrany svého legitimního očekávání v podobě návratnosti vynaložených investic. Nepřiměřená a nesystematická úprava provozování hazardních her podle žalobkyně také představuje omezení volného pohybu služeb ve smyslu čl. 56 SFEU a vlastnického práva zaručeného v čl. 17 Listiny základních práv Evropské unie. Stávající právní úprava hazardních her a praxe ministerstva nenaplňují požadavky kladené na regulační rámec tohoto odvětví judikaturou SDEU.

V této souvislosti žalobkyně upozornila na skutečnost, že vnitrostátní soudy jsou podle Soudního dvora oprávněny a z pohledu řádné aplikace unijního práva zároveň povinny posoudit soulad stávající národní právní úpravy s uvedenými prameny práva Evropské unie, a to s přihlédnutím ke všem relevantním skutečnostem, vyplývajícím ze znění účelu a systematiky dotčených právních předpisů. Zdejší soud je proto podle žalobkyně povinen posoudit, zda obecně závazná vyhláška č. 1/2014 ve znění pozdějších vyhlášek sleduje skutečně cíle spojené s ochranou spotřebitelů před hráčskou závislostí, resp. jiné cíle veřejného zájmu, zda takovéto cíle sleduje koherentním a soudržným způsobem a zda splňuje požadavky plynoucí z obecných zásad unijního práva, zejména ze zásad právní jistoty a ochrany legitimního očekávání, jakož i práva na vlastnictví. Pokud by soud došel k závěru, že § 43 odst. 1 zákona o loteriích nebo obecně závazná vyhláška č. 1/2014 ve znění pozdějších vyhlášek, na jejímž základě bylo přistoupeno ke zrušení loterijního povolení, nesplňují výše uvedená kritéria, byl by povinen odmítnout jejich aplikaci pro rozpor s právem Evropské unie. Tím soud zabrání dalším neoprávněným zásahům do práv a právem chráněných zájmů provozovatelů loterií, kteří byli zbaveni veřejnoprávního oprávnění k podnikatelské činnosti zcela zjevně v rozporu s právem Evropské unie. Uvedené podtrhuje především skutečnost, že správní řízení ve věci zrušení povolení pro jejich rozpor s obecně závaznými vyhláškami jsou vedena formalisticky a nejsou v jejich průběhu posuzovány obecně závazné vyhlášky z pohledu jejich přiměřenosti ve vztahu k veřejnému zájmu, resp. z dalších kritérií vymezených judikaturou Soudního dvora. Je proto úlohou správního soudu takové posouzení provést.

V závěru žaloby žalobkyně uvedla, že obecně závazná vyhláška č. 1/2014 ve znění pozdějších vyhlášek nemůže být závazná, neboť je v rozporu s právním pořádkem České republiky. Zastupitelstvo statutárního města Brna přijalo takovou obecně závaznou vyhlášku, která neměří na území statutárního města Brna všem jejím adresátům stejným metrem. Je tomu tak proto, že mimo loterie uvedené pod § 2 písm. e), g), i), j), l), m) a n) zákona o loteriích zakazuje také loterie dle § 50 odst. 3 zákona o loteriích, podle nějž jsou povolovány loterie nebo podobné hry provozované prostřednictvími sítě internet dle § 4 odst. 5 zákona o loteriích. Na tyto loterie však obecně závazná vyhláška č. 1/2014 ve znění pozdějších vyhlášek nedopadá, protože na území obce může kdokoli legálně sázet na internetu. Obecně závazná vyhláška č. 1/2014 ve znění pozdějších vyhlášek tedy byla přijata s tím, že nebude v celém rozsahu uplatňována a vymáhána, neboť nedopadá na loterie a jiné podobné hry legálně provozované prostřednictvím kurzových sázek na internetu. Proto je obecně závazná vyhláška č. 1/2014 ve znění pozdějších vyhlášek výrazně diskriminační, a jelikož není vymahatelná vůči všem, i neplatná.

Z textu obecně závazné vyhlášky dále není podle žalobkyně nijak seznatelné, zda a jakým způsobem statutární město Brno vyčerpalo všechny jiné dostupné prostředky k nastolení veřejného pořádku (např. ukládání sankcí za přestupky proti veřejnému pořádku). Jak vyplývá z metodiky Ministerstva vnitra, teprve pokud tyto prostředky k nastolení veřejného pořádku nepovedou, pak může obec přistoupit k vydání obecně závazné vyhlášky a současně musí být schopna doložit, že vydání takové obecně závazné vyhlášky má racionální základ, opírá se např. o záznamy obecní policie, které by obec měla mít k dispozici pro případný následný přezkum zákonnosti obecně závazné vyhlášky. Dále je nutno vzít v potaz i skutečnost, že pokud dochází na území obce k narušování veřejného pořádku v souvislosti s určitou provozovnou ve vlastnictví konkrétního provozovatele, nemusí k narušování veřejného pořádku docházet i v případě, pokud je daná provozovna ve vlastnictví jiného provozovatele. Všechny tyto argumenty v případě předmětné obecně závazné vyhlášky absentují.

Žalobkyně zrušení povolení k provozu loterií a jiných podobných her považuje za protiústavní a porušující čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „EÚLP“), neboť zakládá nepřípustnou retroaktivitu právních předpisů, je v rozporu se zásadou ochrany práv nabytých v dobré víře a tím i zásadou právní jistoty, legitimního očekávání a dále porušuje i zásadu proporcionality. Rušení vydaných povolení povede ke zvýšení nezaměstnanosti, výpadku příjmů na straně státního i obecního rozpočtu v podobě příslušné výše odvodu z loterií a jiných podobných her (tzv. loterní daně) a především ke zmaření účelně vynaložených investic, jejichž návratnost byla kalkulována na dobu platnosti vydaných oprávnění k provozu. Tím nevyhnutelně dojde také ke vzniku nároku na náhradu škody a ušlého zisku jak u provozovatele, tak u akcionářů, investorů, dodavatelů a jiných smluvních partnerů.

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. V úvodu svého vyjádření žalovaný konstatoval, že provozování sázkových her v kasinu bylo povoleno v souladu s tehdy platnou a účinnou právní úpravou. Žalovaný přistoupil ke zrušení povolení, jelikož ve smyslu § 43 odst. 1 zákona o loteriích nastala a dodatečně vyšla najevo okolnost, pro kterou nebylo možno loterii a jinou podobnou hru povolit, neboť došlo k jejich rozporu s obecně závaznou vyhláškou.

Žalovaný dále uvedl, že pojem veřejně přístupné místo není v žádném právním předpise legálně definován. Žalovaný tak vychází z definice dle dosavadní soudní praxe, která za místo veřejnosti přístupné považuje takové místo, kam má přístup více lidí a kde se zpravidla více lidí zdržuje. Nemusí se nutně jednat o místo přístupné bez omezení kdykoli a komukoli, přičemž není rozhodné, je-li takové místo přístupné jen určitému okruhu osob a v určitou dobu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 3 Tdo 969/2002). Vstup do kasina sice podléhá jisté regulaci (§ 36 odst. 1 a 2 zákona o loteriích), avšak tato regulace nečiní z kasina místo, jež by nebylo veřejně přístupné. Vyloučení osob mladších 18 let, příp. dalších osob, které v souladu s návštěvním řádem nemají přístup do kasina, nemění nic na tom, že obecně do kasina může vstoupit kdokoliv, kdo těmto podmínkám vyhovuje. Provozovna na dotčené adrese proto podle názoru žalovaného obsah pojmu veřejně přístupné místo naplňuje.

Žalovaný dále odkázal na znění § 43 odst. 1 zákona o loteriích, z něhož vyplývá, že aplikace obecně závazné vyhlášky na dříve vydaná povolení je nejen postupem, který plně odpovídá zákonu, ale je i zcela v souladu s ústavním pořádkem České republiky. V této souvislosti žalovaný odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/10, sp. zn. Pl. ÚS 6/13 a především sp. zn. Pl. ÚS 56/10, v němž Ústavní soud konstatoval, že na základě § 43 odst. 1 zákona o loteriích se předpokládá zrušení vydaných povolení také v případě, kdy skutečnosti, pro které by nebylo možné loterii či jinou podobnou hru povolit, nastanou po vydání povolení.

Podle žalovaného u provozovatelů těchto zařízení nelze hovořit o existenci legitimního očekávání spočívajícího v naději, že jejich činnost nebude přinejmenším po určitou dobu regulována prostřednictvím obecně závazných vyhlášek, neboť, jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/13, mohli a měli si být vědomi rizika, že jejich sféra může být dotčena v důsledku přijetí, změny či zrušení právních předpisů, a to nejen zákonů, ale i podzákonných předpisů, včetně vyhlášek. S ohledem na § 43 odst. 1 zákona o loteriích si tito provozovatelé musí být vědomi i skutečnosti, že mohou být v podstatě kdykoliv, nastanou-li v průběhu platnosti povolení okolnosti vylučující provoz těchto zařízení, tohoto povolení zbaveni. Navíc, jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2012, č. j. 1 As 123/2012 - 31, pravomoc obcí regulovat loterie a jiné podobné hry zde byla dána po celou dobu existence § 50 odst. 4 zákona o loteriích. Zrušením dotčeného povolení tedy žalovaný plně respektoval ústavní právo obcí na samosprávu.

Žalovaný dále shrnul průběh notifikace zákona č. 300/2011 Sb. podle směrnice 98/34/ES a v této souvislosti uvedl, že podle jeho názoru je zákon o loteriích jedním z příkladů právního předpisu, v jehož obsahu se prolínají hmotněprávní i procesněprávní ustanovení. Jelikož ne každé jeho ustanovení má technickou povahu, není možné přistoupit na premisu, že veškerá ustanovení tohoto zákona podléhají povinnosti notifikační procedury. V této souvislosti poukázal žalovaný na stanovisko generálního advokáta ve věci C-443/98, Unilever Italia SpA proti Central Food SpA., z něhož vyplývá, že i v případě nedodržení předepsané procedury budou použitelná a vynutitelná ta ustanovení zákona, která nejsou technickou regulací ve smyslu směrnice 98/34/ES. Takovým ustanovením je v rámci zákona o loteriích právě ustanovení o regulační pravomoci obcí obsažené v § 50 odst. 4, ke kterému navíc nebyly v rámci notifikačního procesu vzneseny žádné připomínky, a tudíž lze učinit závěr, že toto ustanovení bylo přijato v souladu s požadavky práva Evropské unie. Domnívá-li se však žalobkyně, že k porušení směrnice 98/34/ES došlo, může se dovolávat ochrany u národního soudu, což v tomto případě také činí.

Ke zrušení příslušného povolení by však došlo i v případě, pokud by zákon č. 300/2011 Sb. nebyl přijat a neexistoval by. Již před přijetím tohoto zákona měly obce pravomoc regulovat prostřednictvím obecně závazné vyhlášky výherní hrací přístroje. Pojem výherní hrací přístroj byl již před přijetím zákona č. 300/2011 Sb. interpretován ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/10 a následných rozhodnutí nejvyšších soudů tak, že pod pojem výherní hrací přístroj se zařazovaly i interaktivní videoloterní terminály a případně jiná technická herní zařízení spadající pod definici § 2 písm. e) zákona o loteriích a pravomoc obcí regulovat loterie a jiné podobné hry byla zakotvena v § 50 odst. 4 zákona o loteriích. Závěry nálezu Ústavního soudu lze podle názoru žalovaného ve vztahu k právu obcí na samosprávu vztáhnout i na provozovatele her v kasinu podle § 2 písm. i) zákona o loteriích.

K námitce nezákonnosti a diskriminační povahy obecně závazné vyhlášky č. 1/2014 ve znění pozdějších vyhlášek žalovaný uvedl, že mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost obecně závazných vyhlášek. Takovou pravomoc má Ministerstvo vnitra, které obecně závaznou vyhlášku nezákonnou ani diskriminační neshledalo a nepodalo Ústavnímu soudu návrh na její zrušení. Veškeré argumenty, které proti ní žalobkyně vznesla, jsou proto nepodstatné, neboť žalovaný je povinen v takovém případě obecně závaznou vyhlášku bez výhrad aplikovat. Statutární město Brno prostřednictvím obecně závazné vyhlášky č. 1/2014 ve znění pozdějších vyhlášek jednoznačně vyjádřilo svůj regulační úmysl ve vztahu k jednotlivým druhům loterií a jiných podobných her. Zrušením loterijního povolení tak došlo k uplatnění ústavního práva obcí na samosprávu.

Žalovaný dále stejně jako v napadeném rozhodnutí poukázal na rozdílnost české a maďarské právní úpravy a zopakoval, že rozsudek Berlington Hungary nelze v této věci mechanicky aplikovat. Podle českého právního řádu je řízení o zrušení vydaného povolení vedeno podle správního řádu, provozovatel má právo využívat všechny instituty, které mu tento předpis poskytuje, včetně opravných prostředků a správní orgán přistupuje k rušení vydaných povolení k provozování sázkových her na základě obecně závazných vyhlášek obcí vždy po vyhodnocení jejich obsahu a účelu. Rušení vydaných povolení podle českých právních norem představuje zcela odlišný právní režim, než který posuzoval Soudní dvůr. Dále žalovaný připomněl, že z judikatury Soudního dvora vyplývá, že ochrana spotřebitelů proti hráčské závislosti a předcházení trestné činnosti a podvodům spojeným s hrami jsou naléhavými důvody obecného zájmu, které mohou odůvodnit omezení hazardních her. Jelikož není právní úprava hazardních her na unijní úrovni harmonizována, mají členské státy možnost stanovit cíle své politiky v této oblasti, případně přesně stanovit úroveň ochrany. K zásadě ochrany legitimního očekávání žalovaný opět s odkazem na judikaturu Soudního dvora zopakoval, že hospodářské subjekty nemohou spoléhat na to, že nedojde k žádným legislativním změnám, a bude tak zachován existující stav. Úprava hazardních her obsažená v zákoně o loteriích je příslušným provozovatelům známá a je předvídatelná, a to včetně § 43 odst. 1 zákona o loteriích, dle něhož mohou nastat v průběhu platnosti loterijních povolení okolnosti, které vylučují provoz daných zařízení a loterijní povolení budou z tohoto důvodu zrušena. Tito provozovatelé si tak mohli a měli být vědomi rizika, že jejich právní sféra může být dotčena v důsledku přijetí, změny, či zrušení příslušných právních předpisů včetně obecně závazných vyhlášek. U provozovatelů tohoto typu včetně provozovatelů sázkových her v kasinu proto nelze o legitimním očekávání hovořit.

Žalovaný se neztotožnil s tvrzením žalobkyně, že právní úprava loterií a jiných podobných her omezuje provozování loterií nepřiměřeně a představuje omezení volného pohybu služeb ve smyslu čl. 56 SFEU. V této souvislosti žalovaný připomenul, že volný pohyb služeb lze z důvodů vymezených čl. 51 a 52 SFEU omezit, přičemž o souladu těchto omezení se zásadami právní jistoty a ochrany legitimního očekávání je oprávněn rozhodnout pouze vnitrostátní soud.

Závěrem svého vyjádření žalovaný uvedl, že v projednávaném případě nebyl shledán ani žalobkyní prokázán rozpor národní právní úpravy s právem Evropské unie, nebylo vydáno žádné rozhodnutí českého soudu o neaplikaci zákona o loteriích, a proto má žalovaný povinnost podle této platné a účinné právní normy postupovat.

Žalobkyně repliku k vyjádření žalovaného nepodala.

Usnesením ze dne 5. 11. 2019, č. j. 10 Af 5/2016 - 45 městský soud řízení přerušil do pravomocného rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu v řízení vedeném u Nejvyššího správního soudu pod spisovou značkou 5 As 177/2016, neboť zjistil, že se pátý senát Nejvyššího správní soudu (usnesením ze dne 31. 7. 2017, č. j. 5 As 177/2016 - 44) obrátil na rozšířený senát Nejvyššího správního soudu s otázkami, (i) zda se provozovatelé loterií a jiných podobných her, kteří prokážou, že mezi jejich zákazníky pravidelně patřili i státní příslušníci jiných členských států Evropské unie, mohou dovolávat ustanovení unijního práva (SFEU) o svobodě pohybu služeb a navazující judikatury Soudního dvora, a (ii) zda má v řízení o žalobě (případně kasační stížnosti) ve věcech, v nichž je přezkoumáváno rozhodnutí o zrušení povolení k provozování loterie či jiné podobné hry na základě obecně závazné vyhlášky, obec, jež tuto vyhlášku vydala, postavení osoby zúčastněné na řízení. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu následně položil předběžnou otázku Soudnímu dvoru (usnesením ze dne 21. 3. 2019, č. j. 5 As 177/2016 - 61).

Soudní dvůr se k položeným předběžným otázkám vyjádřil rozsudkem ze dne 3. 12. 2020 ve věci C-311/19, BONVER WIN, a. s. proti Ministerstvu financí ČR tak, že „článek 56 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že se použije na situaci společnosti usazené v jednom členském státě, která pozbyla povolení k provozování hazardních her poté, co v tomto členském státě vstoupil v účinnost právní předpis určující místa, na nichž mohou být provozovány takové hry, a použitelný bez rozdílu na všechny poskytovatele provozující svou činnost na území tohoto členského státu bez ohledu na to, zda poskytují služby tuzemským státním příslušníkům nebo státním příslušníkům ostatních členských států, když část jejích zákazníků pochází z jiného členského státu, než ve kterém je usazena.“ Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu následně usnesením ze dne 10. 2. 2021, č. j. 5 As 177/2016 - 139 o otázkách položených pátým senátem rozhodl a věc vrátil zpět pátému senátu. Městský soud proto usnesením ze dne 22. 4. 2021, č. j. 10 Af 5/2016 - 47 rozhodl o pokračování v řízení.

Přípisem ze dne 28. 4. 2021, č. j. 10 Af 5/2016 - 49 městský soud vyrozuměl statutární město Brno o probíhajícím řízení a vyzval ho, aby se v lhůtě 15 dnů od jeho doručení vyjádřilo, zda bude uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení. Statutární město Brno soudu podáním ze dne 29. 4. 2021 ve stanovené lhůtě sdělilo, že bude v řízení uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení.

Žalovaný se následně ve věci vyjádřil podáním ze dne 14. 5. 2021. Úvodem shrnul, že z rozsudku Soudního dvora ve věci BONVER WIN, C-311/19 vyplývá, že žalobkyně je povinna nejen tvrdit poskytování služeb zahraničním klientům, ale toto poskytování je rovněž povinna náležitě prokázat. Žalobkyně sice existenci unijního prvku tvrdila již v žalobě, avšak nijak jej nedokládala.

Obecně je však žalovaný toho názoru, že při aplikaci čl. 56 a násl. SFEU, který zakazuje omezení volného pohybu služeb uvnitř Unie, je nutno brát v potaz i další ustanovení a skutečnosti, které omezení volného pohybu služeb umožňují. Zákazem provozování hazardních her je sledována ochrana veřejného pořádku, jehož porušování bývá s jejich provozováním spjato. Zároveň je takovýmto omezením chráněno zdraví obyvatel, a to zejména proti hráčské závislosti, jakožto stále častějšímu patologickému jevu v současné společnosti. Již tímto jsou dle jeho názoru splněny podmínky pro zákonné omezení pohybu služeb uvnitř Evropské unie stanovené v čl. 52 SFEU (v návaznosti na čl. 62 SFEU).

Podle žalovaného jsou také naplněny podmínky stanovující požadavky na povahu právních předpisů zakládajících omezení volného pohybu služeb v rámci Evropské unie, které byly Soudním dvorem stanoveny v rámci rozhodnutí ve věci Berlington Hungary, C-98/14. Soudní dvůr v rámci tohoto rozhodnutí stanovil, že při posuzování zákonnosti omezení volného pohybu služeb je nutno zkoumat především cíle, systematičnost a přiměřenost právní úpravy, nediskriminační povahu právní úpravy, ochranu legitimního očekávání, ochranu soutěžního práva. Žalovaný je toho názoru, že tyto podmínky jsou ověřovány již tradičně v rámci soudních řízení. Žalovaný je rovněž názoru, že soudy při svém rozhodování vždy přezkoumávají zákonnost předmětných obecně závazných vyhlášek. V okamžiku, kdy soud dospěje k závěru o zákonnosti obecně závazné vyhlášky, jejímž posouzením se zabývá při přezkumu rozhodnutí o zrušení povolení, které bylo vydáno právě pro rozpor povolení s obecně závaznou vyhláškou, zároveň tímto nutně ověří, že omezení volného pohybu služeb je rovněž zákonné. Možnost zákonného omezení volného pohybu služeb, po ověření slučitelnosti vnitrostátních předpisů s příslušnými ustanoveními SFEU, pak Soudní dvůr přímo vyslovil v bodě 34 rozsudku BONVER WIN.

Žalobkyně se k vyjádření žalovaného nevyjádřila.

Osoba zúčastněná na řízení ve vyjádření ze dne 12. 5. 2021 vylíčila především důvody, které vedly k přijetí obecně závazné vyhlášky č. 18/2011, jež byla účinná před přijetím obecně závazné vyhlášky č. 1/2014. Důvodem přijetí obecně závazné vyhlášky č. 18/2011 byla především snaha ochránit osoby, ohrožené nadměrnou nabídkou loterií a jiných podobných her zejména děti, mladistvé, osoby sociálně slabé a osoby ohrožené patologickou závislostí, před nadměrnou nabídkou loterií a jiných podobných her, zejména provozovaných prostřednictvím různých technických herních zařízení.

Dalším důvodem pro vydání obecně závazné vyhlášky č. 18/2011 bylo schválení zákona č. 300/2011 Sb., kterým došlo k zásadní změně v oblasti regulace provozování loterií a jiných podobných her. Jednak bylo obcím umožněno regulovat i jiné typy loterií a her než výherní hrací přístroje, jednak bylo zrušeno zákonem dosud zakázané provozování loterií a jiných podobných her v sousedství tzv. chráněných budov (zejména škol, zdravotnických zařízení, kostelů apod.).

Protože na území statutárního města Brna se v období předcházejícím přijetí obecně závazné vyhlášky č. 18/2011 rozmohlo provozování loterií a jiných podobných her prostřednictvím různých technických herních zařízení, která neměla charakter výherních hracích přístrojů, ale v podstatě plnila stejnou funkci (videoloterní terminály, vícemístná technická zařízení apod.), byla dosavadní regulace, která se vztahovala pouze na výherní hrací přístroje, prakticky neúčinná.

Před zahájením regulace provozování tzv. jiných technických herních zařízení bylo k 1. 1. 2012 na území statutárního města Brna více než 400 provozoven, provozujících téměř 5600 různých technických herních zařízení. Řada provozoven měla agresivní vzhled, naprosto nevhodný do lokalit, v nichž se nacházely, ať již se jednalo o historické centrum města, lokality s širokým výskytem sociálně slabých osob, nebo hlavní ulice s provozem MHD, kde, s ohledem na svou výzdobu, poutaly pozornost široké veřejnosti včetně dětí a mládeže.

S ohledem na počet obyvatel města byl takový počet provozoven (cca 1 na každých 1000 obyvatel) a technických herních zařízení (cca 1 ks na každých 70 obyvatel včetně dětí) naprosto neúměrný a množství heren, provozujících tzv. jiná technická herní zařízení, na území města přesáhlo únosnou míru a stalo se terčem kritiky ze strany občanů.

V rámci statutárního města Brna se regulace loterií a jiných podobných her historicky provádí tak, že zastupitelstva jednotlivých městských částí navrhnou omezení provozu loterií a jiných podobných her na svém území, tyto návrhy jsou zapracovány do návrhu obecně a tato je předložena ke schválení zastupitelstvu města Brna. Usnesení zastupitelstev městských částí nejsou pro potřeby jednání zastupitelstva města Brna odůvodňována. Zastupitelstvo však zpravidla respektuje návrhy městských částí, pokud nejsou v rozporu se zákonem, protože ty jsou nejlépe obeznámeny s místními podmínkami.

Magistrát města Brna proto vyzval zastupitelstva jednotlivých městských částí, aby s přihlédnutím ke změnám provedeným zákonem č. 300/2011 Sb., navrhly rozsah regulace, zejména s přihlédnutím k potřebě zohlednit existenci tzv. chráněných budov.

Původní záměr směřoval k regulaci pouze tzv. technických herních zařízení, která plnila v podstatě obdobnou funkci jako dřívější výherní hrací přístroje. Ve smyslu tehdy platného znění zákona o loteriích se jednalo o sázkové hry podle § 2 písm. e), l) a n) a loterie nebo jiné podobné hry podle § 50 odst. 3. Tento typ loterií a jiných podobných her je obecně považován z hlediska společenské nebezpečnosti za závadnější, než ostatní typy loterií a jiných podobných her.

Žalobou napadené rozhodnutí se týká území městské části Brno-střed, která navrhla na svém území s ohledem na hustotu chráněných lokalit a objektů plošný zákaz provozování technických zařízení. Návrh respektoval doporučení zákazu provozování technických zařízení v tzv. sociálně vyloučených lokalitách a dále zohlednil umístění tzv. chráněných budov na území městské části.

Napadené rozhodnutí se týká konkrétně adresy Křenová 1. Ta se nachází přímo v sociálně vyloučené lokalitě a navíc na exponované křižovatce u hlavního vlakového nádraží.

Obecně závaznou vyhláškou č. 1/2014 ve znění pozdějších vyhlášek byl s účinností od 1. 1. 2015 stanoven úplný zákaz provozování loterií a jiných podobných her na území města. K tomuto zákazu statutární město Brno přistoupilo na základě postoje Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, který požadoval v případech, kdy obec přistoupí pouze k částečné regulaci, aby tak učinila na základě předem stanovených transparentních pravidel. S ohledem na historický vývoj regulace na svém území nebylo město Brno schopno tomuto požadavku dostát a proto, aby se nevystavovalo postihům ze strany Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, přistoupilo k úplnému zákazu loterií a jiných podobných her na území města Brna.

Závěrem svého vyjádření osoba zúčastněná na řízení uvedla, že v současné době platí na území statutárního města Brna obecně závazná vyhláška č. 12/2017, o regulaci provozu hazardních her (dále jen „obecně závazná vyhláška č. 12/2017“), ve znění obecně závazné vyhlášky č. 13/2018, která v souladu se schválenými Pravidly povoluje provozování hazardních her podle § 3 písm. d), f) a h) zákona č. 186/2016 Sb., o hazardních hrách na adresách Benešova 605/18, Benešova 627/14 a Husova 200/16. Všude jinde je provozování veškerých hazardních her, které zákon obcím umožňuje regulovat, zakázáno.

Podáním ze dne 10. 6. 2021, doručeným soudu téhož dne, žalobkyně doplnila podanou žalobu v reakci na rozsudek BONVER WIN. Žalobkyně namítla, že obecně závazná vyhláška č. 1/2014 ve znění pozdějších vyhlášek je v rozporu se základními principy fungování Evropské unie, zejména se svobodou volného pohybu služeb, přičemž poukázala na závěry rozsudku Soudního dvora BONVER WIN, z nichž vyplývá, že zákaz omezení svobody pohybu služeb se netýká pouze příjemců služeb, ale i poskytovatelů služeb. Poskytování služeb občanům Evropské unie však nesmí být hypotetické, ale reálné, přičemž důkazní břemeno leží na žalobkyni, která musí prokázat, že služby občanům Evropské unie opravdu poskytovala. Na podporu svého tvrzení, že služby v kasinu na ulici Křenové v Brně poskytovala rovněž občanům Evropské unie, žalobkyně ke svému podání přiložila výpis ze svého recepčního systému v podobě elektronického souboru „hraciEU.xlsx“ obsahujícího osobní údaje návštěvníků, kteří jejich služeb využili v roce 2015.

Dále se žalobkyně v doplnění žaloby vyjádřila k argumentaci osoby zúčastněné na řízení uvedené v jejím vyjádření ze dne 12. 5. 2021, v němž osoba zúčastněná na řízení uváděla důvody, které vedly k regulaci provozu hazardních her na území statutárního města Brna prostřednictvím obecně závazných vyhlášek, v důsledku čehož bylo žalobkyni zrušeno povolení k provozování hazardních her na adrese Brno, Křenová 1. Důvody, které vedly osobu zúčastněnou na řízení přijetí obecně závazných vyhlášek, považuje žalobkyně za oprávněné, avšak přijaté řešení je podle názoru žalobkyně diskriminační. Osoba zúčastněná na řízení zakázala provozování hazardních her na adrese, na níž provozovala žalobkyně kasina, avšak o 200 metrů dále, na adresách Benešova 605/18 a Benešova 627/14, je na základě obecně závazné vyhlášky umožněn provoz dokonce dvou kasin. Jestliže důvod zákazu spočíval v tom, že se kasino žalobkyně nacházelo v sociálně vyloučené lokalitě, tak výsledkem zákazu je pouze to, občané žijící v této lokalitě budou navštěvovat kasina na ulici Benešova. Osoba zúčastněná na řízení přitom ve svém vyjádření skutečnost, proč není možno provozovat kasino na ulici Křenová, avšak na ulici Benešova to možné je, dostatečně nevysvětlila.

Žalovaný se k doplnění žaloby nevyjádřil.

V reakci na doplnění žaloby zaslala osoba zúčastněná na řízení soudu vyjádření ze dne 22. 6. 2021, v němž uvedla, že pokud žalobkyně tvrdí, že obecně závazná vyhláška č. 18/2011 je diskriminační, neboť zakázala provozován loterií a jiných podobných her na adrese Křenová 1, která se nachází na okraji sociálně vyloučené lokality, zatímco na adresách Benešova 14 a Benešova 18 provozování loterií a jiných podobných her povolovala, tak toto tvrzení žalobkyně se nezakládá na pravdě. Obecně závazná vyhláška č. 18/2011 zakazovala provozování loterií a jiných podobných her na celém území městské části Brno-střed, tedy i na ulici Benešova. Na adresách Benešova 14 a Benešova 18 bylo povoleno provozování vybraných hazardních her až obecně závaznou vyhláškou č. 12/2017 ve znění obecně závazné vyhlášky č. 13/2018.

K vyjádřením osoby zúčastněné na řízení se již žalobkyně ani žalovaný dále nevyjádřili.

Dne 21. 10. 2021 se ve věci konalo ústní jednání. Žalobkyni bylo předvolání k nařízenému jednání doručeno do datové schránky dne 23. 9. 2021. Ačkoliv byla žalobkyně řádně předvolána, k nařízenému jednání bez omluvy nedostavila. Jelikož nebyly dány důvody pro odročení jednání, soud jednal podle § 49 odst. 3 s. ř. s. v nepřítomnosti žalobkyně. Žalovaný setrval na svých stanoviscích prezentovaných již v písemných podáních a ve vyjádření při jednání nad jejich rámec neuvedl nic nového.

Soud v rámci ústního jednání zrekapituloval podstatný obsah správního spisu.

Oznámením o zahájení řízení ze dne 25. 11. 2014, č. j. MF-76179/2014/3401-1, doručeným žalobkyni dne 1. 12. 2014, oznámil žalovaný žalobkyni, že zahajuje z moci úřední správní řízení podle § 43 odst. 1 zákona o loteriích ve věci provozování loterie nebo jiné podobné hry na území statutárního města Brna ve věci rozhodnutí č. j. MF-60634/2012/34, ve znění pozdějších rozhodnutí týkající se povolení k provozování sázkových her v kasinu dle § 2 písm. i) zákona o loteriích v objektu kasina na adrese Křenová 52/1, Brno-střed. Řízení bylo zahájeno z důvodu, že žalovaný na základě vlastních zjištění dospěl k závěru, že sázkové hry v kasinu povolené na základě rozhodnutí č. j. MF-60634/2012/34 jsou provozovány v rozporu s obecně závaznou vyhláškou č. 1/2014 ve znění pozdějších vyhlášek. Žalovaný oznámení o zahájení řízení v souladu s § 46 odst. 3 správního řádu spojil s dalšími úkony v řízení a žalobkyni podle § 36 odst. 1 a 3 správního řádu vyzýval k učinění návrhu důkazů, vyjádření ve věci nebo jiných návrhů a úkonů, jakož i ke všem podkladům rozhodnutí, a to ve lhůtě do 21 dnů ode dne doručení tohoto oznámení.

Žalobkyně se ve věci vyjádřila podáním ze dne 12. 1. 2015, v němž namítala retroaktivitu § 43 odst. 1 zákona o loteriích, vady průběhu notifikace zákona č. 300/2011 Sb. a nezákonnost a diskriminační povahu obecně závazné vyhlášky č. 1/2014 ve znění pozdějších vyhlášek, neboť tato vyhláška nezakazuje na území města Brna provozování loterií a jiných podobných her v podobě kurzových sázek prostřednictvím internetu.

Dne 1. 4. 2015 žalobkyně využila svého práva nahlížet do spisu a seznámila se se shromážděným spisovým materiálem.

Prvostupňovým rozhodnutím žalovaný zrušil rozhodnutí č. j. MF-60634/2012/34 ve znění pozdějších rozhodnutí týkající se povolení k provozování sázkových her dle § 2 písm. i) zákona o loteriích v objektu kasina na adrese Křenová 52/1, 602 00 Brno - střed. Žalovaný rozhodl o zrušení rozhodnutí č. j. MF-60634/2012/34 z důvodu jeho rozporu s čl. 3 obecně závazné vyhlášky č. 1/2014 ve znění pozdějších vyhlášek, jímž bylo na celém území městské části Brno-střed zakázáno s účinností od 1. 1. 2015 provozování loterií a jiných podobných her podle § 2 písm. i) zákona o loteriích (sázkových her provozovaných ve zvláště k tomu určených hernách) V odůvodnění prvostupňového rozhodnutí žalovaný dále vypořádal námitky žalobkyně uvedené v podání ze dne 12. 1. 2015.

Proti prvostupňovému rozhodnutí podala žalobkyně rozklad, v němž uplatnila obsahově totožné námitky v podobě nepřípustné retroaktivity § 43 zákona o loteriích a nezákonnosti a diskriminačního charakteru obecně závazné vyhlášky č. 1/2014 ve znění pozdějších vyhlášek, neboť nedopadá na loterie a jiné podobné hry legálně provozované prostřednictvím kurzových sázek na internetu, jako v podané žalobě. Dále žalobkyně v rozkladu namítala rozpor prvostupňového rozhodnutí se zásadou ochrany práv nabytých v dobré víře, zásadou právní jistoty, legitimního očekávání a zásadou proporcionality. Podaný rozklad žalobkyně následně doplnila argumentací odvolávající se na závěry vyplývající z rozsudku Berlington Hungary, která je rovněž obsahově totožná s argumentací uplatněnou v podané žalobě. V tomto doplnění rozkladu žalobkyně dále navrhla na podporu svých tvrzení provedení výslechu generálního ředitele žalobkyně a nařízení ústního jednání.

Napadeným rozhodnutím ministr financí rozklad žalobkyně zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

Dále soud konstatoval, že z obsahu vyjádření osoby zúčastněné na řízení ze dne 12. 5. 2021 vyplývá, že obecně závaznou vyhláškou č. 1/2014 ve znění pozdějších vyhlášek byl s účinností od 1. 1. 2015 stanoven úplný zákaz provozování loterií a jiných podobných her na území města. K tomuto zákazu statutární město Brno přistoupilo na základě postoje Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže.

Dále soud konstatoval, že žalobkyně v řízení v reakci na rozsudek BONVER WIN na podporu svého tvrzení, že poskytovala v objektu kasina na adrese Křenová 52/1, Brno - střed služby rovněž zákazníkům z jiných členských zemí Evropské unie, předložila dne 10. 6. 2021 výpis z recepčního systému v podobě elektronického souboru „hraciEU.xlsx“.

Soud proto provedl důkaz tímto výpisem. Výpis obsahuje jmenný seznam osob, které navštívily provozovny žalobkyně nacházející se na adresách Aviatická 8, Praha - Ruzyně, Ostrovského 5, Praha - Smíchov, Ostravská 1556, Frýdek - Místek, Luženská 2721, Rakovník, a Křenová 1, Brno, a dále údaje o čísle osobního dokladu, bydlišti a datu návštěvy včetně hodiny a minuty příchodu a odchodu. Předložený výpis obsahuje přes 5 000 záznamů týkajících se občanů jiných zemí a vyplývá z něj, že provozovnu na adrese Křenová 1, Brno v období od 1. 1. 2015 do 31. 12. 2015 navštívili občané Belgie, Bulharska, Dánska, Estonska, Finska, Francie, Chorvatska, Irska, Itálie, Kypru, Litvy, Lotyšska, Maďarska, Německa, Nizozemí, Polska, Portugalska, Rakouska, Rumunska, Řecka, Slovenska, Slovinska, Spojeného království, Španělska a Švédska. U přibližně 4 500 záznamů týkajících se občanů těchto zemí je uvedeno bydliště, jež se nachází mimo území České republiky.

Městský soud nejprve shledal, že jsou splněny podmínky řízení, žaloba je přípustná, byla podána včas a osobou oprávněnou. Napadené rozhodnutí Městský soud přezkoumal v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 s. ř. s.), včetně řízení, které jeho vydání předcházelo. Při přezkoumání tohoto rozhodnutí městský soud vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.).

Žaloba není důvodná.

Podle § 10 zákona o obcích povinnosti může obec ukládat v samostatné působnosti obecně závaznou vyhláškou k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku; zejména může stanovit, které činnosti, jež by mohly narušit veřejný pořádek v obci nebo být v rozporu s dobrými mravy, ochranou bezpečnosti, zdraví a majetku, lze vykonávat pouze na místech a v čase obecně závaznou vyhláškou určených, nebo stanovit, že na některých veřejných prostranstvích v obci jsou takové činnosti zakázány (písm. a)), stanoví-li tak zvláštní zákon (písm. d)).

Podle § 43 odst. 1 zákona o loteriích orgán, který loterii nebo jinou podobnou hru povolil, zruší povolení, jestliže nastanou nebo dodatečně vyjdou najevo okolnosti, pro které by nebylo možné loterii nebo jinou podobnou hru povolit, nebo se ukáže dodatečně, že údaje, na jejichž podkladě bylo povolení vydáno, jsou klamné.

Podle § 50 odst. 4 zákona o loteriích ve znění novelizovaném zákonem č. 300/2011 Sb. a účinném od 14. 10. 2011 obec může stanovit obecně závaznou vyhláškou, že sázkové hry podle § 2 písm. e), g), i), l), m) a n) a loterie a jiné podobné hry podle § 2 písm. j) a § 50 odst. 3 mohou být provozovány pouze na místech a v čase touto vyhláškou určených, nebo stanovit, na kterých místech a v jakém čase je v obci provozování uvedených loterií a jiných podobných her zakázáno, nebo úplně zakázat provozování uvedených loterií a jiných podobných her na celém území obce.

Dne 12. 2. 2014 nabyla účinnosti obecně závazná vyhláška č. 1/2014, která zrušila obecně závaznou vyhlášku č. 18/2011.

Podle čl. 1 obecně závazné vyhlášky č. 1/2014 předmětem vyhlášky je regulace a stanovení opatření k zabezpečení veřejného pořádku při provozování loterií a jiných podobných her (odst. 1). Cílem vyhlášky je ochrana sociálně slabých, snadno ovlivnitelných nebo duševně nevyzrálých osob před důsledky plynoucími z účasti na loteriích a jiných podobných hrách a předcházení záporným jevům spojeným s hraním těchto her, které ve svých důsledcích mohou vést k narušování veřejného pořádku (odst. 2).

Podle čl. 2 odst. 1 obecně závazné vyhlášky č. 1/2014 loterií a jinou podobnou hrou pro účely této vyhlášky jsou sázkové hry, loterie a jiné podobné hry uvedené v ustanovení § 2 písm. e), g), i), j), l), m) a n) a v ustanovení § 50 odst. 3 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů.

Podle čl. 3 odst. 1 obecně závazné vyhlášky č. 1/2014 loterie a jiné podobné hry uvedené v zákoně č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů a) v ustanovení § 2 písm. e) – sázkové hry provozované pomocí elektronicky nebo elektronickomechanicky řízených výherních hracích přístrojů nebo podobných zařízení (výherní hrací přístroje), b) v ustanovení § 2 písm. l) – sázkové hry provozované prostřednictvím funkčně nedělitelného technického zařízení centrálního loterního systému, jímž je elektronický systém tvořený centrální řídicí jednotkou, místními kontrolními jednotkami a neomezeným počtem připojených koncových interaktivních videoloterních terminálů (interaktivní videoloterní terminál), c) v ustanovení § 2 písm. n) – sázkové hry provozované prostřednictvím technického zařízení, které je elektronickým systémem tvořeným řídicí jednotkou se třemi pevně fyzicky spojenými herními místy obsluhovanými sázejícími, se kterými tvoří funkčně nedělitelný celek (lokální loterní systém), d) v § 50 odst. 3 – loterie a jiné podobné hry povolené Ministerstvem financí, které nejsou upraveny v části první až čtvrté zákona, mohou být na území statutárního města Brna provozovány pouze na místech vymezených v příloze této vyhlášky, přičemž provozovny musí splňovat podmínky uvedené v článku 4.

Podle čl. 3 odst. 3 obecně závazné vyhlášky č. 1/2014 loterie a jiné podobné hry podle odstavce 1 tohoto článku a loterie a jiné podobné hry uvedené v zákoně č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů a) v ustanovení § 2 písm. g) – sázkové hry provozované pomocí zvláštního druhu žetonů s kombinací patnácti čísel v číselné řadě od jedné do devadesáti, při kterých není předem určen počet účastníků a ani výše herní jistiny, b) v ustanovení § 2 písm. i) – sázkové hry provozované ve zvláště k tomu určených hernách (kasinech), a to i za pomoci mechanických zařízení, při nichž není předem určen počet účastníků a ani není známa výše vsazených částek jedné hry, například ruleta, kostky, karetní hry, kdy sázející hrají proti provozovateli kasina, případně další hry schválené v herním plánu, jakož i varianty těchto her, c) v ustanovení § 2 písm. j) – loterie a jiné podobné hry provozované pomocí technických zařízení obsluhovaných přímo sázejícím nebo provozované po telefonu, při nichž není předem určen počet účastníků a ani není předem známa výše vsazených částek, d) v ustanovení § 2 písm. m) – turnajové nebo hotovostní sázkové hry provozované za pomoci karet, při nichž není předem určen počet účastníků a ani není známa výše vsazených částek, kdy účastníci platí vklad (sázku) nebo startovné, jehož návratnost se účastníkovi nezaručuje, je zakázáno provozovat na celém území MČ Brno-Královo Pole.

Dne 25. 10. 2014 nabyla účinnosti obecně závazná vyhláška č. 9/2014, která změnila obecně závaznou vyhlášku č. 1/2014.

Podle čl. 1 obecně závazné vyhlášky č. 9/2014 článek 3 odstavec 3 obecně závazné vyhlášky statutárního města Brna č. 1/2014, o regulaci provozu loterií a jiných podobných her a stanovení opatření k zabezpečení veřejného pořádku se mění takto: za MČ Brno-Královo Pole se ruší tečka, vkládá se čárka a přidává se MČ Brno-Bystrc, MČ Brno-Jundrov, MČ Brno-Nový Lískovec a MČ Brno-střed.

Podle čl. 3 obecně závazné vyhlášky č. 9/2014 v příloze obecně závazné vyhlášky statutárního města Brna č. 1/2014, o regulaci provozu loterií a jiných podobných her a stanovení opatření k zabezpečení veřejného pořádku se vypouští část