4 As 96/2018 — Nejvyšší správní soud

15 A 141/2019- 72 - text  8 15 A 141/2019 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže a soudců Mgr. Věry Jachurové a Mgr. Bc. Jana Schneeweise v právní věci žalobce: Správa železnic, státní organizace IČO: 70994234 se sídlem Praha 1, Dlážděná 103/7 zastoupený Mgr. Tomášem Tyllem, advokátem se sídlem Praha 1 – Nové Město, V Celnici 1040/5 proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy se sídlem Praha 1, Mariánské náměstí 2/2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 9. 2019 č.j. MHMP 1628039/2019 takto: I. Rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 9. 9. 2019 č.j. MHMP 1628039/2019 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 23.570,- Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce Mgr. Tomáše Tylla, advokáta. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí ze dne 9. 9. 2019 č.j. MHMP 1628039/2019 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Úřadu městské části Praha 3 ze dne 17. 12. 2018 č.j. UMCP3 195859/2018 (dále jen „rozhodnutí správního orgánu I. stupně“). Rozhodnutím správního orgánu I. stupně byla žalobci uložena pokuta ve výši 100.000,- Kč za naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle § 88 odst. 2 písm. j) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále jen „zákon č. 114/1992“), kterého se žalobce dopustil tím, že nedodržel omezení činnosti vyslovené podle § 66 zákona č. 114/1992 Sb. rozhodnutím České inspekce životního prostředí č.j. ČIŽP/10/OOP/SR01/1404020.018/ 14/RPA ze dne 9. 6. 2014, změněným rozhodnutím Ministerstva životního prostředí č.j. 1839/500/14 ze dne 15. 9. 2014 (dále jen „rozhodnutí ČIŽP a rozhodnutí MŽP“), neboť v období od 29. 3. – 8. 4. 2016 na pozemku parc. č. 4428/1 v k. ú. Žižkov podél železniční trati při ulici Pernerova v Praze 3 pokácel bez povolení 17 kusů dřevin, čímž nedodržel stanovené podmínky pro výkon činnosti nerespektováním povinností uvedených v § 8 zákona č. 114/1992 Sb. 2. Žalovaný v napadeném rozhodnutí konstatoval, že prvoinstanční správní orgán správně dospěl k závěru, že žalobce ve výroku popsaným jednáním porušil povinnosti uložené rozhodnutím ČIŽP a rozhodnutím MŽP, tedy nedodržel omezení činnosti podle § 66 zákona č. 114/1992 Sb., čímž naplnil skutkovou podstatu správního deliktu podle § 88 odst. 2 písm. j) zákona č. 114/1992 Sb. S ohledem na skutečnost, že od doby spáchání deliktu došlo ke změně právní úpravy obsažené v zákoně č. 114/1992 Sb., zabýval se žalovaný otázkou, zda by posouzení předmětné věci podle pozdějšího zákona ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod nebylo pro žalobce příznivější. V této souvislosti mimo jiné uvedl, že ustanovení § 88 odst. 4 zákona č. 114/1992 Sb., upravující lhůtu za správní delikty podle § 88 odst. 1 a 2 zákona č. 114/1992 Sb., se vzhledem k § 112 odst. 2 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon č. 250/2016 Sb.“) Sb., nepoužije. Proto je třeba aplikovat § 29 až 32 zákona č. 250/2016 Sb., a to včetně ustanovení § 32 odst. 2 tohoto zákona upravujícího přerušení promlčecí doby, podle něhož přerušením promlčecí doby počíná promlčecí doba nová. Jelikož podle § 32 odst. 3 zákona č. 250/2016 Sb., platí, že byla-li promlčecí doba přerušena, zaniká odpovědnost za přestupek nejpozději 5 let od jeho spáchání, jde-li o přestupek, za který zákon stanoví sazbu pokuty, jejíž horní hranice je alespoň 100.000,- Kč, k zániku odpovědnosti za předmětný správní delikt nedošlo. 3. Žalobce v žalobě namítl, že během času zanikla trestnost správního deliktu, za který byl potrestán, neboť s ohledem na dobu tři a půl roku, která uplynula od kácení předmětných dřevin, mu již nemůže být za případný správní delikt uložena pokuta podle § 88 odst. 2 písm. j) zákona č. 114/1992 Sb. Vzhledem ke skutečnosti, že předmětné kácení bylo provedeno v období od 29. 3. – 8. 4. 2016, v době vydání napadeného rozhodnutí zanikla odpovědnost žalobce za spáchání protiprávního jednání. Žalobce dále uvedl, že ustanovení § 112 odst. 2 zákona č. 250/2016 Sb., lze považovat jako speciální vůči § 112 odst. 1 téhož zákona, což by v daném řízení znamenalo aplikaci lhůt podle zákona č. 250/2016 Sb. a s tím související prodloužení promlčecí doby odpovědnosti za předmětný přestupek. V případě, kdy je analogicky s trestním řádem dovozováno, že trestnost činu zahrnuje i negativní podmínku, tedy možnost postihu s ohledem na plynutí promlčecí lhůty, je ale na místě aplikovat právní úpravu, která vede k zániku trestnosti v souladu s čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, a to bez ohledu na pravidlo obsažené v § 112 odst. 2 zákona č. 250/2016 Sb. V posuzovaném případě je proto třeba užít právní úpravy, která je pro žalobce jako pachatele správního deliktu příznivější, tedy úpravy obsažené v zákoně č. 114/1992 Sb., ve znění účinném do 30. 6. 2017. Tento názor je podpořen i rozhodnutím Ministerstva životního prostředí ze dne 5. 1. 2018 č.j. MZP/2018/580/13,228. Žalobce proto navrhl, aby soud zrušil napadené rozhodnutí i rozhodnutí správního orgánu I. stupně. 4. Žalovaný ve vyjádření k žalobě předeslal, že dne 1. 7. 2017 nabyl účinnosti zákon č. 250/2016 Sb., který podstatným způsobem modifikoval projednávání přestupků i dosavadních jiných správních deliktů. Je nepochybné, že odpovědnost za posuzované protiprávní jednání žalobce v době nabytí účinnosti rekodifikace přestupkového práva trvala. Bylo proto nezbytné zabývat se otázkou, jak se do projednávání předmětného protiprávního jednání promítnou přechodná ustanovení zákona č. 250/2016 Sb. Zásadní je v tomto směru ustanovení § 112 odst. 1 až 3 zákona č. 250/2016 Sb. Běh lhůt pro projednání přestupku nebo jiného správního deliktu řeší přechodná ustanovení zákona č. 250/2016 Sb., výslovně. Úmyslem zákonodárce zřejmě bylo vyloučit případy, kdy by odpovědnost v případě dlouhodobě projednávaných a dosud pravomocně neukončených řízení zanikla již okamžikem nabytí účinnosti nové právní úpravy. Žalovaný v této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu Pl. ÚS 19/93, který se zabýval situací, kdy odpovědnost za protiprávní jednání zanikne podle nové právní úpravy později, než by tomu bylo v případě dosavadní právní úpravy. Ústavní soud v něm mj. konstatoval, že: „Otázka procesních předpokladů trestní stíhatelnosti vůbec a tím spíše otázka promlčení nepatří v České republice ani v jiných demokratických státech do oblasti těch základních práv a svobod principiální povahy, jež jsou podle článku 3 Ústavy součástí ústavního řádu resp. ústavního pořádku České republiky a tím nahrazují v jiných ústavách obvyklou kapitolu ústavy o základních právech a svobodách. (…) Listina základních práv a svobod v čl. 40 odst. 6 se zabývá tím, které trestné činy lze principiálně stíhat (totiž ty, jež byly vymezeny zákonem v době, kdy byl čin spáchán) a neupravuje otázku, jak dlouho lze tyto činy stíhat.“ 5. Žalovaný je přesvědčen, že byl povinen aplikovat přechodné ustanovení § 112 odst. 2 zákona č. 250/2016 Sb., a tedy použít na posuzovaný případ promlčecí lhůtu stanovenou v § 30 uvedeného zákona, včetně souvisejících ustanovení o běhu, stavení a přerušení promlčecí doby. Shrnul, že v posuzované věci bylo řízení o jiném správním deliktu zahájeno Úřadem městské části Praha 3 dne 12. 5. 2016. Správní orgán I. stupně nejprve dne 15. 6. 2016 pod č.j. UMCP3 061209/2016 uložil žalobci za předmětné protiprávní jednání pokutu, toto rozhodnutí však bylo zrušeno v odvolacím řízení rozhodnutím ze dne 16. 12. 2016 č.j. MHMP 2238151/2016/OCP-V-388R-64/Str a věc byla vrácena prvoinstančnímu orgánu k novému projednání. Správní orgán I. stupně znovu rozhodl dne 31. 7. 2017 pod č. j. UMCP3 067716/2017. Také toto druhé rozhodnutí bylo v odvolacím řízení zrušeno rozhodnutím ze dne 10. 5. 2018 č.j. MHMP 492881/2018. Třetí rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 17. 12. 2018 č.j. UMCP3 195859/2018 žalovaný potvrdil napadeným rozhodnutím. Z pohledu ustanovení § 32 odst. 2 zákona č. 250/2016 Sb., tak došlo k přerušení a počátku běhu nové promlčecí doby dne 12. 5. 2016, 15. 6. 2016, 31. 7. 2017 a 17. 12. 2018. Žádné z výše uvedených dat nedělí období delší než tři roky, proto nemohlo v mezidobí ani dojít k zániku odpovědnosti za protiprávní jednání spáchané žalobcem. Celková maximální pětiletá promlčecí doba stanovená v § 32 odst. 3 zákona č. 250/2016 Sb., uplyne až k 8. 4. 2021. V době vydání napadeného rozhodnutí tedy odpovědnost žalobce za jiný správní delikt trvala a žalovaný byl povinen rozhodnutí správního orgánu I. stupně přezkoumat a ve věci meritorně rozhodnout. 6. Žalovaný dodal, že žalobcem zmiňované rozhodnutí Ministerstva životního prostředí je pro posouzení věci bez právního významu, neboť právní názor vyjádřený správním orgánem v tomto rozhodnutí se vztahuje pouze k projednávanému